Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

ARISTOKRAT-CLUB  vše o panských sídlech a dalších památkách

Hrady‚ tvrze

Seznam článků:

 

Tvrz Nemile

 

Poloha: Olomoucký kraj, okres Šumperk, obec Nemile

Majitel: soukromý

Internetové stránky: www.tvrz-nemile.estranky.cz

Přístupno: při kulturních akcích, nebo dle domluvy

Navštíveno: červenec 2017

 

Nedaleko Zábřeha na Moravě se nalézá vesnice Nemile, ve které se nalézá do nedávné doby neznámá a zapomenutá památka - renesanční tvrz.

První písemná zmínka o dvoře v Nemili pochází z roku 1374.  Další písemné zmínky bychom nalezli z let 1414 či z roku 1464. Majitelé se těchto dobách poměrně střídali.

Od roku 1590 byl nemilský dvůr v držení Jana Hubercka z Belnsdorfu, který zde byl regentem. Jeho syn Kryštof  kolem roku 1620 přestavuje původní středověkou tvrz renesančně. Z Moravské Třebové sem byl povolán vlašský italský stavitel Balcr. Z roku 1623 se tak dochovalo asi nejstarší vyobrazení původní renesanční podoby tvrze na Arettinově mapě jako patrové stavení s čtyřkřídlým uzavřeným dvorem.

Kolem roku 1650 patřila Nemile Kunhutě Berchtoldové, která ji odkázala svému strýci Kristiánu Pruskému z Pruského (u Púchova). Ten v roce 1667 přenechává Nemili knížeti Karlu Eusebiovi z Lichtenštejna, který ji připojil k Zábřehu.

Za císaře Josefa II byl nemilský dvůr zrušen a rozparcelován. Na pozemcích poté vyrostla osada Filipov. V roce 1850 byla tvrz ještě v rukou Lichtenštejnů. V roce 1869 ji od nich kupuje Anna a Antonín Hrubí a od nich roku 1876 Anna Doležalová.

Tvrz byla poté až do současnosti využívána a přizpůsobena k hospodářským účelům. Novodobé odborné publikace dokonce tvrz uváděly jako zaniknou a nikdo netušil, že za nenápadnou fasádou vesnické chalupy se ukrývá "vnitřek" renesanční tvrze.

V ve 20. století tak byla tvrz využívána částečně k bydlení a částečně jako chlévy a stáje.

V současné době polovinu tvrze, která je postupně obnovována do původní podoby, odstraňuje nevhodné stavební zásahy minulých let, provozována občanským sdružením (dnes spolek). Díky tomu se podařilo odvrátit i plánovanou demolici této části tvrze, která byla v poměrně špatném stavebním stavu a bylo proto rozhodnuto o jejím zbourání.

Při nejrůznějších příležitostech jako jsou velikonoce, vánoce, dny EHD je možné tvrz navštívit a prohlédnout si krásně vyzdobení interiéry, které spolek dává postupně dohromady.

Příjemné je rovněž posezení ve vstupním vestibulu, který upoutává původní renesanční klenbou, kde si nad šálkem kávy či čaje můžete prohlédnout fotoalba dokládající náročnou rekonstrukci tvrze. K dispozici jsou ke koupi různé pohledy, informační letáček o tvrzi, turistické známky či nejrůznější suvenýry.

Pokud budete mít to štěstí a bude vás provádět předseda spolku, můžete se těšit na velmi zasvěcené a poutavé vyprávění o osudech nemilské tvrze, které bude ozvláštněno dobovým oblečením vašeho průvodce.

Zaparkovat můžete přímo před vchodem na hlavní silnici. Pokud dojedete do Nemile, nemusíte se bát, že zde budete bloudit, směrovky vás bezpečně dovedou až před budovu tvrze.

Pokud budete mít příležitost tuto památku navštívit, určitě nezaváhejte, jedná se o ojedinělý zážitek, který zejména na státních památkách v žádném případě nezažijete!

Pohled na část renovované fasády

Vstupní vestibul

Pohled do interiérů tvrze

Černá kuchyně

Pohledy na detaily kleneb

 

 

 

Tvrz Drahanovice (Černá věž)

 

Poloha: Olomoucký kraj, okres Olomouc, obec Drahanovice

Majitel: obec Drahanovice

Internetové stránky: http://www.cernavez.cz/

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: červenec 2017

V krajině bohaté na kulturní památky, nedaleko zámku v Čechách pod Kosířem, se nachází malá obec s výraznou dominantou uprostřed. Je jí tzv. Černá věž, jenž je pozůstatkem drahanovické tvrze.

První písemná zmínka o tvrzi pochází z roku 1351. Také věž má gotický původ, avšak prošla renesanční a empírovou přestavbou.

Původně měla věž obranný charakter, o čemž svědčí nesnadno přístupný vstup, který byl dostupný pouze vytahovadlem.

V 15. století byla zpustlá věž přestavěna v obytnou, bylo přistavěno točité schodiště v přístavku na jižní straně věže a původně úzké osvětlovací střílny byly prolomeny v okna na všechny strany věže.

V roce 1567 vznikla ve druhém patře žebrová klenba. Vrcholovou část klenby tvoří osmiúhelný pískovcový klenák s reliéfním znakem pánů ze Stvolové, kteří tvrz v 16. století drželi a kteří i také renesančně přestavěli.

Na konci 17. století byl obytný prostor rozšířen ještě o místnost v prvním patře a ve třetím patře byl vestavěn malý záchod.

V roce 1723 byl drahanovický statek spojen s panstvím v Čechách pod Kosířem a zdejší panské sídlo ztratilo svůj význam. Budovy tvrze byly postupně bourány či přestavěny a do dnešních dnů tak zůstala zachována jen Černá věž.  Za zmínku stojí ještě poněkud neobvyklá, tzv. routová střecha, kterou věž získala kolem roku 1850.

V 60. letech byly provedeny dílčí opravy, avšak na generální rekonstrukci si bývalá tvrz (či její pozůstatek) musela počkat až do 90. let 21. století. Od roku 2002 je také věž poprvé ve své historii přístupná veřejnosti.

Ve věži se nachází stálá expozice Vlastivědného muzea v Olomouci, která přibližuje historii obce Drahanovice. V nejvyšším patře je místo pro malou galerii, kde se pořádají nejrůznější výstavy. V letošním roce to byly např papírové a plastikové modely, nebo výstava obrazů s tajuplnou tématikou.

V prvním patře věže se nachází pokladna, kde si mimo vstupenek můžete vybrat z bohatého sortimentu suvenýrů a upomínkových předmětů. Ke koupi jsou různé pohledy, brožurka o tvrzi či turistická známka. Paní kastelánka je velmi příjemná a ochotná.

Tvrz si můžete prohlédnout sami, pozor jen na úzké točité schodiště, které vás dovede až do 4. patra a poté zase zpátky dolů - někomu se může potom trošku motat hlava.

Před věží je zbudován kulturní areál, kde jsou lavičky. Konají se zde kulturní a společenské akce, koncerty, promítání, svatební obřady či programy pro děti.

Zaparkovat lze podél ohradní zdi areálu, z druhé strany je vjezd do zemědělského družstva a protože zde vyjíždějí velké traktory, parkování (ač ve stínu) nedoporučujeme.

V samotných Drahanovicích můžete navštívit ještě kostel sv. Jakuba Většího, nebo Galerii u Kalicha, která je umístěna v budově bývalého kostela Českobratrské církve evangelické. Zde je umístěna výstavka rozhleden a expozice o historii obce a kostela.

Nedaleko se také nachází obec Ludéřov, kde se dochovala barokní sýpka, původně tvrz. A neměli bychom zapomenout ani na zámek v Čechách pod Kosířem, kde je vybudována zcela nová expozice.

Pohled od vstupu do areálu tvrze

Vstup do "sklepa"

Přístup do věže

První patro s žebrovou klenbou

Detail žebrové klenby

Pohledy do interíéru

 

 

 

Hrad (zámek) Zásadka

 

Poloha: Středočeský kraj, okres Mladá Boleslav, obec Mohelnice

Majitel: obec

Internetové stránky:

Přístupno: běžně bez omezení

Navštíveno: květen 2017

 

Zřícenina hradu nad soutokem Jizery s Mohelkou u Mohelnice.

Původní objekt ze 2. pol. 14. stol. byl označován jako tvrz. Prvním známým majitelem byl Matěj Pomazánka ze Zlivě. Dále tvrz patřila Čúchům ze Zásady.

V roce 1452 zboží koupil Jiří z Poděbrad, tvrz přestavěl a poté  je dále označována jako hrad. Na přelomu 15. a 16. století už nebyl udržován a roku 1520 se uvádí jako pustý. Po roce 1560 za Zikmunda Vančury z Řehnic byl zpustlý hrad přestavěn na renesanční dvoukřídlý zámek.

Na počátku 17. století byl zámek přestavěn za Václava Budovce z Budova. Rezidenční funkci ztratil po r. 1695, kdy ho získali Valdštejnové,l ale byl hospodářsky využíván až do poč. 19. stol. Po požáru r. 1790 nebyl obnoven a postupně se měnil ve zříceninu. Avšak v roce 1820 měl objekt ještě střechu.

Celý areál zříceniny je velice pěkně upravený, je zde možné posezení i opékání buřtů. O areál se stará dobrovolný kastelán, který i zapůjčí vidlice na opékání. Vstup je zde volný, 

Pěší turisté sem dojdou z Mnichova Hradiště po zelené značce (cca 5 km). Motoristé dojedou až do obce Mohelnice, která je dostupná také autobusem z Mnichova Hradiště.

V Mohelnici pak můžete obdivovat románský kostel Nanebevzetí Panny Marie, který se nalézá uprostřed obce a kde si můžete objednat i prohlídku. Od Zásadky je to nadohled.

Pěkný výlet, který můžeme doporučit.

 

Hrad Valečov

 

Poloha: Středočeský kraj, okres Mladá Boleslav, obec Boseň

Majitel: obec Boseň

Internetové stránky: http://www.hradvalecov.cz/

Přístupno: běžně v návštěvní době

Navštíveno: květen 2017

 

Původně byl hrad postaven jako skalní, o čemž svědčí vytesané prostory ve skalách, nakombinované ze stavbami ze dřeva. Hrad vystavěli Valečovčtí z Valečova na začátku 14. století.

Původně se do hradu chodilo od jihovýchodu, k opevnění byla využita skaliska a úzká stěna. V předhradí se vytesaly do skal konírny a podle všeho sousedily s vězením. Úzkou brankou se procházelo do vnitřní části. Tři skalní bloky na jihu zabíral starý dřevěný palác a pod ním došlo k vytesání světniček, sloužících jako zásobárny.

Jako první tady žili Bartoš starší z Valečova se synem Bartošem mladším. Valečovský statek patřil k menším, ale Valečovští měli i další na Nymbursku, na Moravě i jinde. Později se na hradě objevují bratři Vojslav, Ctibor, Heřman a Beneš. V době husitské revoluce se Bernard a Bartoš postavili na stranu husitského programu. Stali se blízkými přáteli Jana ŽižkyTrocnova a v bojích stanuli na jeho straně. Důvěru si udržovali i po Žižkově smrti roku 1424. Získali správcovství dobytého hradu Valdštejn a hlídali zde kandidáta na českého krále Zikmunda Korybutoviče.

Roku 1439 Valečov náhle přepadl JindřichVartemberka. Hrad byl dobyt a vypálen. Vdova po jednom z bratrů z Valečova Machna byla se svými dvěma syny zajata a uvězněna v Děčíně. K jejímu propuštění došlo až po přenechání hradu Vartemberkovi. Svůj majetek získala zpátky až za několik let. Hrad se postupně přestavoval z kamenů a Vartemberk zůstal na Valečově jenom v období 1443 - 1444 - do příchodu tažení Pražanů. Později zde sídlil Jan Valečovský a po něm podkomoří královských měst Vaněk Valečovský z Kněžmosta. Patřil mezi přívržence Jiřího z Poděbrad. Během své služby a díky významnému postavení se mu podařilo značně rozmnožit majetek. Došlo i k nákladné stavbě nového paláce hradu. Po jeho smrti v roce 1472 se zmocnil Valečova švagr Samuel z Hrádku a po něm jeho syn Jiří Samuel z Hrádku.

Začátkem šestnáctého století se majitelé rychle střídali - pánové z Donína, Šelmberkové, BerkovéDubé, VančurovéŘehnic. Poté bylo panství různě děleno a až v roce 1602 získal Kryštof Kapoun ze Svojkova větší část valečovského panství. Roku 1622 byl odsouzen ke ztrátě třetiny majetku za účast na stavovském povstání. Zabrali mu však celý majetek. V této době se v patře nalézala hlavní obytná místnost s krbem s dvěma okny obrácenými severním směrem. V šestnáctém století se nahradilo dřevěné podstřeší zděným patrem. Starý palác zůstal v této době dřevěný. Oba paláce spojovala schodiště ze dřeva a pavlače. Hrad Valečov tedy obsahoval paláce, hospodářská stavení v předhradí, parkánek, stará světnice vytesaná do skály a psinec. Opevnění hradu se změnilo ze dřevěného na kamenné. V roce 1623 kupuje Valečov Albrecht z Valdštejna, který sice prodal Valečov zemskému hejtmanovi Gerhardovi Tagisovi z Hulstu, ale jakmile u něho propadl v nemilost, zabral mu ho.

V roce 1652 koupil hrad Ferdinand Arnošt z Valdštejna. Vdova po Danielovi FreislebenBuschhofenu musela díky tlaku císařských komisařů zadlužený hrad prodat.

Ze šlechticů zde nikdo nebydlel a od roku 1652 se uvádí jako zpustlý. Později se ještě Valečov užíval jako bydlení pro úředníky. Od první poloviny 18. století se už o hrad nikdo nezajímal a byl nechán svému soudu. Později se ve skalních světničkách usídlila chudina. 5. října 1892 se četnictvo postaralo o násilné přemístění zdejších obyvatel do obecního chudobince na základě nařízení c.k. okresního hejtmanství v Mnichově Hradišti. K prvním opravám po tomto období došlo v roce 1914, kdy Klub českých turistů zajistil zříceninu a zabránil dalšímu rozebírání na stavební materiál. Ke statickému zajištění došlo roku 1933. Zdi nového paláce zpevnila betonová malta, betonové plomby byly využity na skály pod starým palácem. Došlo k zasazení železného zábradlí.

Valečov v současné době náleží obci Boseň. Z hradu zůstaly jen malé zbytky, po dřevěných částech není již ani památky. Rovněž z opevnění je k vidění jen nepatrná část. Ze všeho nejlíp se zachoval nový palác. Do paláce se dostanete po úzkém schodišti z bývalých sklepů vytesaných do pískovcové skály. (čerpáno z historie hradu na hradních stránkách)

Zajímavostí jsou také ve skalách vytesané místnosti vedle hradu, které až do první poloviny 20l století sloužili jako tzv. skalní byty pro chudé lidi. Pozůstatky těchto obydlí jsou přístupná a jsou opatřena informačními tabulkami.

Hrad je přístupný samostatně s tištěným průvodcem. V pokladně je možné zakoupit pohledy, turistické mapy či známky a také občerstvení (pití, nanuky apod.)

Těsně pod hradem se nalézá areál valečovského amfiteátru, kde jsou mimo jiné lavičky s ohništěm (po dohodě s kastelánem je zde možné opékání buřtů) a houpačky pro děti.

K hradu se dostaneme z obce Boseň, kam jezdí pravidelná autobusová linka Mnichovo Hradiště - Kněžmost. Od autobusové zastávky je to na hrad cca kilometr a půl. Cesta vede přes parkoviště (zde zaparkují automobil ti, co přijeli autem) - pozor, parkoviště je placené. Zde je také stánek s občerstvením a posezením. prodávají zde teplé a studené nápoje, nanuky, párek v rohlíku apod. Odtud je to ke hradu již jen kousek.

Prostory tesané ve skále

Hradní palác

 

 

 

 



 

 

Hrad Návarov

 

Poloha: Liberecký kraj, okres Jablonec nad Niskou, obec Zlatá Olešnice

Majitel: ?

Internetové stránky:

Přístupno: volně bez omezení

Navštíveno: naposledy duben 2017

 

Hrad Návarov byl vystavěn na vyvýšeném skalním ostrohu vysoko nad hlubokým údolím, které vyhloubila divoká řeka Kamenice na severozápadu a potok Zlatník, který se do ní pod hradem vlévá.

Ze zbytků lze zjistit, že nejprve úzkou část přetínal první příkop chráněný hradbou a dvěma předsunutými obranými baštami, které chránily bránu, za hradbou se nacházelo předhradí s dílem hospodářských budov. Je pravděpodobné, že první příkop, bašty a přední hradby byly vystavěny až v době pozdější, při přestavbě a rozšiřování hradu po jeho dobytí Jiřím z Poděbrad. Z předhradí se již vstupovalo do samotného centra hradu obdélníkového půdorysu, které bylo chráněno valem, kolem kterého byly z obou stran vyhloubeny příkopy. Na nejbezpečnějším místě, tedy na západní straně obdélné ostrožny byl vystavěn kamenný palác, z kterého bylo možné i strategicky krýt jižní přístupovou cestu k hradu. Ostatní směry jádra hradu chránily kamenné hradby a hlavně téměř svislé skalnaté stěny spadající hluboko do údolí.

Stavební počátky hradu jsou kladeny na počátek 14. století. Bohužel přesnější datování nelze ze zachovaných dokumentů zjistit a stejně tak není známa i osoba jeho zakladatele. Můžeme předpokládat, že to byl někdo z mocného rodu Markvarticů.

 o První zmínky o majiteli hradu najdeme teprve v písemnostech z roku 1380 a je jím Jindřich z Valdštejna.

Držitelem hradu Návarov se v roce 1397 stává Jan Čůch ze Zásady, který slouží dvoru krále Václava IV.

V roce 1422 již je jako správce hradu uváděn Čeněk z Návarova, který patří k oblíbencům nepopulárního krále Zikmunda. Po něm se opět stává ve 40. letech 15. století majitelem Petr Čůch, ale pro velké zadlužení rodu ztrácí definitivně hrad Návarov jeho dcera Johana. Hrad se stává majetkem krále Jiřího z Poděbrad, který však nemá zájem investovat do majetku v této pro něj poměrně neatraktivní části jizerského podhůří. V roce 1452 tak získává od krále koupí celé návarovské panství  Mikuláš Zajíc z Házemburka.

 V roce 1474 kupuje hrad od Jana Zajíce z Házemburka Aleš ze Šenova, avšak držitelem hradu je Hynek Krušina z Lichtemburka a tak dochází mezi pány nejen k soudním třenicím. Tahanice trvají zřejmě poměrně dlouho a Lichtemburk jako neoprávněný majitel, avšak jako držitel, je na hradu Návarov uváděn ještě v roce 1488. V roce 1489 se snad situace kolem majetku trochu vyjasňuje a hrad se nakrátko dostává do držení rodu z Tanfeldu od nichž získává hrad v roce 1492 Hanuš z Elsnic. Střídání majitelů tímto nekončí a stabilita hospodářství celého panství tím poměrně výrazně trpí. V roce 1502 se dostává Návarov do majetku Jana staršího ze Šumburka, v roce 1505 ho kupuje Alexandr z Laisneku, aby ho pak přeprodal v roce 1508 Janu a Bernartovi z Valdštejna. Od nich získává hrad v roce 1511 do držení Jan z Boskovic.

V roce 1515 kupuje hrad a celé panství Zikmund Smiřický ze Smiřic a pro hrad a hlavně jeho državy, tak konečně  nastává více než sto let hospodářského rozkvětu. V té době již není samozřejmě hrad sídlem návarovských pánů, ale je stále udržován jako sídlo úřednictva spravující celou oblast. Návarovské panství bylo poměrně rozložité protože sahalo až do centra Jizerských hor k pramenům řeky Jizery a celá oblast byla samozřejmě bohatá hlavně na dřevo. V té době také dochází k velkému rozvoji oboru typického pro Jizerské hory a to sklářství. Nebývalou prosperitu tak návarovské panství zažívá i za panovaní dalších Smiřických, v roce 1569 je majitelem Jindřich Smiřický se Smiřic a po něm je to Zikmund Smiřický. Posledním držitelem panství z rodu Smiřických je tak Albrecht Smiřický, jenž se stává majitelem v roce 1618.

Roku 1622 je však veškerý majetek rodu smiřických pro jejich účast na povstání na straně stavů po bělohorské bitvě konfiskován a jako konfiskát se tak od císaře dostává do majetku mocného frýdlantského souseda Albrechta z Valdštejna. Ten začleňuje v té době bohaté návarovské statky do svého rozsáhlého vévodství a tak není nijak bráněno jejich dalšímu rozkvětu. Přesto však Albrecht z Valdštejna postupuje návarovské panství jako léno Gertudě Lamottové a jejím synům, vdově po Petru Antonínu de Lamotte, který zastával do své smrti významnou funkci císařského komořího. Gertrudě Lamottové patřily i další lenní statky na frýdlatsku. Z lenní závislosti se jí podařilo majetek od císaře získat až v roce 1653, tedy rok před její smrtí, majetky na frýdlatsku dokonce získali Lamottové do svého plného vlastnictví od Gallasů až v roce 1666. Ač za to vlastně Gertruda nemohla, její panovaní na Návarově je spjato s jeho nejhorším obdobím, kdy kraj a jeho lid zasáhla tvrdá protireformační opatření a hlavně třicetiletá válka, která zatěžovala obyvatele hlavně vysokými daňovými povinnostmi. V roce 1643 přišla pro Návarov největší rána, protože ho oblehla švédská vojska a i když se posádka v čele s Vincencem de Lamotte hrdinně bránila, švédské vojsko nakonec pevnost zdolalo a obsadilo. Císařské vojsko se k hradu dostává až rok poté v roce 1644 a po obléhání švédskou posádku poráží a pevnost dobývá. V té době padá rozhodnutí císařského místodržícího v Praze Jaroslava Bořity z Martinic, nechat hrad, přemněněný za války hlavně v pevnost, zbořit, aby se již nemohl stát útočištěm a opěrným bodem nepřátelského vojska. A tak je ještě v roce 1644 tento rozkaz vykonán a hrad je pobořen. Rodina Lamottů však žádnou výraznou škodu tímto rozhodnutím neutrpí, spíše naopak, za války se z hradu stává pevnost a pozbývá jakýchkoli znaků šlechtického sídla a Lamottové na ní musí udržovat a živit posádku, takže destrukce poměrně zchátralého hradu jim spíše uleví z rodinného rozpočtu. V té době již dávno sídlí na zámku v Jesenném a navrch zdivo z rozbořeného hradu jim poskytlo dostatek materiálu ke stavbě nedalekého Návarovského zámku.

Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století proběhlo na hradu několik amatérských archeologických průzkumů na popud vlastníka pozemků Viléma Vaníčka. Další hloubkovější průzkum provedlo roku 1994 a 1996 na hradu liberecké Severočeské muzeum a dle archeologickým nálezů mohlo hrad a jeho osídlení datovat na počátek 14. století. Podařilo se nalézt spoustu fragmentů z doby renesanční i gotické a některé nejzajímavější nálezy lze dnes shlédnout v muzeu v Železném Brodě.

V těsné blízkosti se nalézá zámeček Návarov, který prochází v současné době rozsáhlou rekonstrukcí.

Hrad je dostupný z hlavní cesty od zámku cestou lesem, cca 400 m.

 

Předhradí

Hradní palác

pohled od paláce na zbytky dalších staveb

 

 

 

 

 

Hrad Zbirohy 

 

Poloha: Liberecký kraj, okres Jablonec nad Nisou, obec Zbirohy

Majitel: obec

Internetové stránky: nejsou

Přístupno: volně přístupné po celý rok

Navštíveno: duben 2017

 

Nedaleko Malé Skály a vedle vesnice Rakousy se nalézá malá obec Zbirohy, kde nad vesnicí byl  na pískovcové skále vystavěn menší hrad. Jeho název je stejný jako jméno obce, někdy však bývá nazýván i Zbiroh. Neznámý stavitel zkušeně zvolil velmi výhodné místo pro stavbu hradu čtyřdílné dispozice, který byl výborně krytý strmým skalnatým terénem a umožňoval velmi dobře se bránit. Nevýhodný byl však velmi stísněný prostor na skalnatém ostrohu, kam se musel hrad vejít a tak malé místo také dává hradu protáhlý a úzký půdorys, konfigurace jednotlivých staveb tak byla silně ovlivněna tvarem pískovcových skal.

Vpředu, na východní straně, se pravděpodobně rozprostíralo předhradí s hospodářskými budovami, chráněné pouze dřevěnou hradbou. V čele hradu na skále volně stála věž obdélníkového půdorysu, která byla patrně obytná, krytá vpředu hlubokým šíjovým příkopem tvořeným z části skalní rozsedlinou. Věži se dnes říká Kazatelnice a je prvním výrazným pozůstatkem, který návštěvník spatří. Jádro hradu, které nalezneme za věží má tvar nepravidelného lichoběžníku a tvoří ho hlavně podsklepený palác v půdorysu písmene L. Sklepy má palác tesané do pískovcové skály a palácové zdivo na skálu plynně navazuje a kopíruje ji. Výrazně viditelnou součástí jádra je do skály tesaná obdélná cisterna na vodu. Na konci skalní šíje, na západní straně, stávalo druhé palácové křídlo, zakončené na severu s největší pravděpodobností polokruhovou baštou, která z části vystupovala před linii obrany. Z jihu obíhal hrad pravděpodobně parkán, kterým vedla do hradu přístupová komunikace. Na jihovýchodním rohu střední části hradu lze identifikovat plošinu, se základy lichoběžníkové stavby neznámého původu. To co zbylo z hradu Zbirohy ukazuje, že se jednalo o hrad poměrně malý a ten již v té době nemohl soupeřit třeba s Hrubým Rohozcem, který vlastnil stejný majitel.

Protože nejsou žádné písemné zmínky o tom, kdy byl hrad založen, předpokládá se,  že byl postaven za Lemberků, někdy na počátku 14. století. Poprvé se jméno hradu objevuje v listinách za krále Václava IV, kdy je majitelem hradu znám Markvart z Vartemberka a na Kosti – ten vlastní i blízký Hrubý Rohozec. Markvart je však pánem výbojným, je nespokojený jak dopadly u krále jeho spory s Lužickými a tak je na jejich cestách do Čech přepadá a olupuje. To se samozřejmě nelíbilo králi a tak se zemskou hotovostí Markvartovi hrady v roce 1390 (někteří historici mluví o roku 1388) oblehl a dobyl - jednalo se samozřejmě o Zbirohy, nedaleký Hrubý Rohozec a Žleby. Markvart byl zajat a jeho panství konfiskována. Tím přechází hrad Zbirohy na Otu z Bergova a na Troskách, který hrad od krále odkupuje. V dobách husitských bouří stojí Ota na straně panské jednoty, ale později se prezentuje jako odpůrce husitství. Jeho syn Jan je však jiného smýšlení a plně podporuje stranu podobojí. V roce 1434 stojí na straně táborských vojsk, proti panské jednotě v bitvě u Lipan, ze které se mu po porážce podaří uniknout. Někteří historici opět píší, že byl na místě zajat, možná, že unikl přímo z bitvy, ale nechal se pak některým svým příbuzným zajmout a bezpečně internovat. Samotnému hradu Zbiroh se za husitství válečné události vyhýbají. Po prohrané bitvě vládne kraji bezvládí a tak se hrad dostává, stejně jako spousta jiných v okolí, do rukou loupeživých pánů, kteří pořádají výpady do okolního kraje. Ve 40. letech 15. století jsou veškeré hrady s loupeživou posádkou obléhány a dobyty – tak se stalo i u hradu Zbirohy a to pravděpodobně v roce 1442, kdy byl i pobořen. V pozůstalosti Jana z Bergova, který umírá v roce 1458, je již uveden jako pustý.

O hradu se vypráví pověst o černém rytíři, který byl v čele lapků, kteří se na hradě usadili po husitských válkách. Černému rytíři tak říkali podle jeho tmavého brnění. Když okolním pánům došla s lupiči trpělivost, obklíčili hrad a dobili ho. Lapkové byli chyceni a odsouzeni k smrti, jen Černý rytíř se nechtěl vzdát a pokusil se zachránit skokem z hradeb. Byl však chycen a jako šlechtic sťat mečem. Protože do dnešních dnů nenašel klidu, zjevuje se na zřícenině hradu v podobě světlého obláčku.

Hradní zřícenina je volně přístupná bez omezení. Z vesnice Zbirohy vede zeleně značená cesta (kolem domku a soukromé zahrádky, takže má člověk pocit, že "šlape" někomu po zahradě), po nějakých cca 400 m dojdete na skalní plošinu, kde mezi skalami se nalézá zřícenina. Je zde informační cedule s historií a pověstí o hradu.

Pokud jedete autem, lze jet z Malé Skály a auto nechat u odbočky na Zbirohy v Rakousích, kde v zatáčce je poměrně velké prostranství, něco jako parkoviště. Projíždět do Zbiroh (ač nám místní říkali, že lze a lze i někde zaparkovat) opravdu nedoporučujeme. Cesta je uzoulinká a možnost, kde nechat auto při krajnici je opravdu minimální. Z odbočky v Rakousích je to cca 2,5 km. Pokud pojedete z druhé strany (Turnov), je výhodné nechat auto v Michovce (u autobusové zastávky velké prostranství, kde lze bez problémů zaparkovat) a pěšky, opět cca 2,5 m do Zbiroh. Pokud byste odbočku na hrad minuli, místní vám poradí. V Michovce se také nachází občerstvení, takže nemusíte nikam daleko.

Pozůstatky věže

Přístup k hradu

Věž

Hradní palác

Interiér hradního paláce

Hradní palác od věže

hradní cisterna

 

Tvrz Zavlekov

 

Poloha: Plzeňský kraj, okres Klatovy, obec Zavlekov

Majitel: obec

Internetové stránky: nejsou (informace na obecních webových stránkách)

Přístupno: volně přístupno

Navštíveno: říjen 2016

 

Ves Zavlekov se poprvé připomíná v roku 1334, kdy ji držel Dlouhomil z Velhartic. Patrně již on postavil na vysoké skále nad vsí tvrz, kterou po něm držel jeho syn Bušek. Buškova manželka prodala v roce 1404 ves Zavlekov, v níž se tehdy poprvé připomíná tvrz, Janovi z Herštejna a z Velhartic. Kolem roku 1480 koupil zavlekovský statek Půta Švihovský z Rýzmberka. On nebo jeho s yn Břetislav, který statek zdědil kolem roku 1504, tvrz zřejmě pro těsnost opustil, takže v r. 1544, kdy statek koupil Jan Chanovský Dlouhoveský z Dlouhé Vsi, se uvádí jako pustá.

 Z původní tvrze je dodnes patrný lichoběžníkový půdorys s válcovou baštou, která chránila vstup do objektu ze severní strany. Zachovány  jsou  dále  sklepy  bez  kleneb  a  gotický  portál  v  úrovni  někdejšího  prvního  patra. Patrný je také příkop, jímž byla přerušena úzká skalnatá šíje, po níž se do tvrze ustupovalo. Na zbytcích tvrze byly za hraběte Taffeho, který držel Zavlekov jako součást svého panství, přistavěny v r. 1856 zdi a tvrz byla upravena na romantickou zříceninu.

Nový majitel zavlekovského statku Jan Chanovský Dlouhoveský z Dlouhé Vsi si místo pusté tvrze postavil v druhé polovině 16. století novou tvrz přímo ve vsi. Ta se však poprvé připomíná až v konfiskačním odhadu z r. 1626. Janovi potomci drželi zavlekovský statek až do r. 1623. Po Bílé hoře byl majetek zabaven, ale již roku 1637 byl vrácen jeho synovi Jiřímu Mikulášovi. Ten prodal roku 1669 Zavlekov Divišovi Lvovi Žákavci ze Žákavy a na Poleni. Také při tomto prodeji se znovu připomíná nová tvrz. Od Diviše Lva koupila statek roku 1689 Ludmila Veronika Doudlebská z Doudleb, od jejíchž dědiců získal Zavlekov v roce 1707 Adam Humprecht Fortunát Koc z Dobrše. Po něm se jeho majitelé rychle střídali , až jej roku 1739 koupil Václav Maria z Pöttingu a spojil statek s nalžovským panstvím.

Při stálém střídání majitelů během 17. století nová zavlekovská tvrz zanikla, neboť roku 1739 se  již neuvádí. Ze zbytků tvrze , která stávala nedaleko panského dvora , byl postaven špýchar.

Z hlavní silnice, která prochází vesnicí, vede značená cesta přes vesnici. Dovede vás až nad vesnici, kde stojí poslední budova - Mateřská škola. Zde se dá auto zaparkovat (dále pokračuje jen nezpevněná cesta), a odtud pokračovat po cestě cca 100 m, odtud odbočíte vlevo a vyšlapanou pěšinou po louce dojdete až k objektu zříceniny tvrze.

Nedaleko lze navštívit při kulturních akcích přístupný zámek Nalžovy Hory, nebo běžně přístupný zámek Hrádek nebo Horažďovice.

Celkový pohled

Vnitřek paláce

 

Tvrz Vranová Lhota

 

Poloha: Pardubický kraj, okres Svitavy, obec Vranová Lhota

Majitel: soukromý

Internetové stránky: nejsou

Přístupno: nepřístupno

Navštíveno: sledováno dlouhodobě

 

První zmínka o obci je z roku 1258 v listině krále Přemysla Otakara II., kdy se vesnice pod názvem Nová Vranová neboli New Branow podřizuje soudní moci města Jevíčka. V roce 1350 uvádí se již jménem Lhota, tvoříc s Vranovou, Rovní, Bezděkovem, Příkazy, Stříteží, Vacetínem, Svinovem, později s Pěčkovem a dvorem Plichtincem  rozsáhlý statek vranovský, jehož majitelé měli své sídlo na rytířském hradu Vraní Hoře, na nedalekém kopci zvaném dnes Hradisko. 

V roce 1406 je v letopisech již zmíněna lhotská tvrz. Byla postavena o něco dále od hradu, jihovýchodním směrem, v ohybu řeky Třebůvky. Roku 1425 je hrad dán králem Zikmundem do zástavy. Roku 1497, kdy potvrzuje král Vladislav Jiřímu ze Lhoty, zástavní listy krále Zikmunda na statek, je hrad uváděn už jako pustý, rozbořený pravděpodobně za husitských válek. Na přelomu 15. a 16. století některý z často se střídajících zástavních držitelů starou tvrz výrazně přestavěl a rozšířil. S  největší pravděpodobností to byli Lhotští z Ptení, jejichž rod držel Lhotu po většinu let ve století šestnáctém a ještě určitou dobu na začátku století sedmnáctého. Koncem 16. století byly za Dětřicha Lhotského z Ptení nebo za Jana Kobylky z Kobylího prováděny na tvrzi další úpravy, převážně v interiérech. Dalším významným majitelem byli Drahanovští z Pěnčína, kteří sídlili na tvrzi po velmi dlouhou dobu v 17. století. V roce 1698 byla tvrz Janem Adamem Odřejem z Lichtenštejna přestavěna v renesančním slohu na zámek, který je v roce 1716 připojen k biskupickému panství.  V roce 1879-1945 patřil zámek Vranová Lhota princi Lamoralovi  Thurn Taxisovi, majiteli biskupického zámku a posléze jeho synovi. 

Po konfiskaci jejich majetku státem v roce 1945 převzala zámek obec. Objekt sloužil kulturním účelům, jako kinosál, tělocvična apod. Bývalý poplužní dvůr byl využíván Jednotným zemědělským družstvem. Areál však nebyl dostatečně udržován a postupně chátral. Do dnešních dnů je tak v poměrně zanedbaném stavu a to navzdory tomu, že se před několika lety dostal objekt do rukou nového vlastníka.  Byla provedena oprava střechy, ale již nějakou dobu žádné práce neprobíhají. Nová majitelka plánovala ve tvrzi vytvoření muzea loutek, avšak jaké jsou aktuální záměry a plány s tvrzí nejsou známy.

 

 
 

Tvrz Drslavice

 

Poloha: Plzeňský kraj, okres Klatovy, obec Drslavice

Majitel: soukromý

Internetové stránky: nejsou

Přístupno: nepřístupno, k prohlédnutí jen zvenku

Navštíveno: srpen 2016

Klatovsko je velmi bohaté na nejrůznější kulturní památky a téměř v každé druhé vsi najdeme tvrz nebo zámeček. Nedaleko Klatov se uprostřed vsi nalézá pozůstatek středověkého sídla, které upoutá novou omítkou.

Drslavická tvrz vznikla v 1. polovině 16. století, kdy bylo zboží v držení rytířského rodu Vlasatých z Domaslavi. V roce 1556 je sídlo nazýváno obydlím. Poslední z rodu Sebastian zemřel v roce 1589 a statek zdědila vdova Johanka.

V 17. století patřila tvrz Janovským z Janovic. Po Jindřichu Janovském zůstala vdova s pěti dětmi, která Drslavice prodala v roce 1632 Markétě Pekové, rozené Dlouhoveské z Dlouhé Vsi. V tomto roce se v písemnostech poprvé uvádí tvrz.

V dalších dobách se majitelé hodně střídali. Až v roce 1833 statek koupil  Evžen Černín z Chudenic. Tvrz zůstala v majetku Černínů až do pozemkové reformy. Mezi roky 1922 - 1924 dostal poplužní dvůr nové majitele.

Původní vzhled tvrze není znám. Dochoval se pouze plán z roku 1763, který zobrazuje jihozápadní část tvrze a kapli, kterou chtěl majitel tehdy přistavět. Z původní renesanční stavby zůstaly zbytky zdiva jako součást jižního křídla.  Tvrz je trojkřídlá budova a je využívána jako objekt k bydlení.

Tvrz má nové omítky a najdeme zde cedulku, která připomíná panské sídlo a rekonstrukci z roku 2007.

Zaparkovat lze přímo u kraje silnice u tvrze.

 

Původní vzhled fasád

 Plán tvrze, přízemí (Zdroj: J. Úlovec: Encyklopedie českých tvrzí)

 Plán z roku 1763 (Zdroj: J. Úlovec: Hrady, zámky a tvrze Klatovska)

 

Hrad Houska

 

Poloha: Liberecký kraj, okres Česká Lípa

Majitel: soukromý

Internetové stránky: http://www.hradhouska.cz/

Přístupno: běžně v otevírací době

Navštíveno: několikrát, naposledy červenec 2016

Hrad Houska byl založen na nepřístupném místě uprostřed neprostupných lesů. Písemně je hrad poprvé připomínán před rokem 1316 jako majetek Hynka z Dubé, zvaného Hynáček. Po jeho smrti majetek přešel na staršího Hynka Berku z Dubé. Poslední z pánů z Dubé Jindřich v roce 1432 prodal Housku Janovi ze Smiřic. V rukou Smiřických zůstalo zboží až do roku 1502, kdy hrad prodali Václavu Hrzánovi z Harasova.

V roce 1594 získal hrad Damián z Pejcldorfu, a v roce 1616 hrad koupil Václav Berka starší z Dubé. Po roce 1622 získal jeho zkonfiskované statky Adam z Valdštejna. Po jeho smrti připadla Houska v roce 1635 do společného vlastnictví generálnímu strážmistrovi Janu Bockovi, Veronice ze Sulzu a Hypolitě z Hofkirchenu.

V roce 1700 Housku koupil Jan Vilém Kounic. V roce 1823 Vincent Karel Kounic hrad opravil a upravil k obývání. V držení Kouniců zůstala Houska až do roku 1897, kdy ji získala princezna Hohenlohe. Po její smrti  v roce 1918 panství získala hraběnka Eleonora Andrássy a od ní ho v roce 1924 koupil Josef Šimonek, prezident Škodových závodů a senátor parlamentu.

V letech 1939 - 1945 nastalo pro hrad smutné období, protože zde sídlila komandatura SS a mimo jiné měl hrad sloužit jako depozitář toho, co nacisté nakradli v Čechách a chtěli odvést do Říše. Údajně po osvobození zde mnoho dní pracovali pyrotechnici a pravidelně nákladní auto cosi odváželo. Konkrétní informace však nejsou k dispozici a tak se traduje jen to, co vyprávějí pamětníci.

Po znárodnění sloužila Houska k sociálním účelům, poté jako depozitář Univerzitní knihovny v praze.

V 80. letech vlastnila objekt Spolana Neratovice, která plánovala přeměnu hradu na noční sanatorium-lázně, kam se měli pracovníci podniku jezdit rekreovat. V této době byla také zbourána vyhlídková věžička, protože se základy věže nehodily zabíráním místa pro plánované pokoje hostů.

Po revoluci v roce 1989 byl hrad vrácen v restitučním řízení Ing.Jaromíru Šimonkovi a MUDr. Blance Horové. V jejich držení byl hrad v roce 1999 poprvé ve své staleté historii zpřístupněn veřejnosti.

O hradu Houska se traduje mnoho pověstí a záhad, nejznámější je ta, že hrad byl postaven vlastně jako "záklopka" na vstup do pekla. Mnoho lidí se také v jeho prostorách necítí dobře, je jim špatně či nemůžou určitou část hradu projít. Sám o tom vypravuje také pan kastelán - někteří lidé, kteří mají s sebou psa, nemohou vstoupit do kaple, protože jejich pes tam odmítne vejít.

Prohlídky probíhají každou celou hodinu a jsou s průvodcem. Příznivé je to, že prohlídka není uspěchaná, průvodce vždy něco řekne na začátku několika pokojů a sami si pak volně procházíte a prohlížíte. Fotografování je dovoleno a nic se neplatí.

Vstupenky a suvenýry lze koupit u okénka před hradem, zde lze zakoupit i nápoje. Pokud se na vnějším nádvoří konají nějaké akce, můžete se občerstvit též nějakou grilovanou klobáskou či párkem.

U okénka je ke koupi také výborná brožurka o hradu, kterou sepsal sám pan kastelán, takže tady najdete informace opravdu od člověka povolaného a z "první ruky".

Parkoviště je umístěno pod hradem (cca půl kilometru?), ale cesta ke hradu není náročná, mírně do kopce a dá se absolvovat formou malé příjemné procházky.

Prohlídku Housky lze samozřejmě spojit s návštěvou známého hradu Kokořín, nebo s návštěvou zámku Lobeč, který patří také panu Šimonkovi a kde se nalézá penzion.

Návštěvu hradu určitě doporučujeme!

 

Zde naleznete odkaz na video o natáčení paranormálních jevů na Housce v roce 2014:

https://www.youtube.com/watch?v=cxfIR196sPA

nebo o tajemných místech brněnské televize:

https://www.youtube.com/watch?v=arpon_reMvI

 

 

Hradní nádvoří

Kaple

Pohled od cesty

Vstupní hala

Detail fresky v "Zelené komnatě"

Interiéry

 

 

 

Hrad a zámek Klenová

 

Poloha: kraj Plzeňský, okres Klatovy, obec Klenová

Majitel: Galerie Klenová

Internetové stránky: http://www.gkk.cz/cs/pro-navstevniky/hrad-a-zamek/

Přístupno: běžně v otevírací době

Navštíveno: naposledy srpen 2016

 

13 km západně od Klatov nedaleko česko-německých hranic se nachází rozsáhlá zřícenina významného středověkého hradu Klenová, k níž byl v 19. století přistavěn novogotický zámek. V druhé polovině 19. století vyrostl v nejbližším okolí ucelený urbanistický komplex obytných a hospodářských budov (sýpka, vila, kaple sv. Felixe, statek).

První zmínka o pánech z Klenového pochází z roku 1287. Počátky zdejšího hradu se proto kladou do druhé poloviny 13. století. Z té doby se zachovala spodní část severní zdi paláce a hranolová věž v nejzápadnější části areálu.

V období 14. a 15. století se na Klenové vystřídalo několik generací pánů z Klenového a Janovic.

V letech 1420 - 1465 vlastnil rodové sídlo Přibík z Klenového, proslulý válečník, jedna z nejvýznamnějších osobností tehdejšího politického života.

Roku 1553 získal Jiří Harant z Polžic a Bezdružic, nezámožný šlechtic, který však působil jako vysoký úředník v císařských službách. Ten na Klenové znovu obnovil panské sídlo. Stavební práce se týkaly zejména horní části hradního paláce. Jedinou dodnes zachovanou částí je budova tzv. purkrabství, tehdy přestavěná z pozdně gotické kuchyně. V sálovém prostoru v patře byl před polovinou 20. století objeven freskový vlys s erby majitelů panství a spřátelené šlechty. Jeho syn Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, významný renesanční politik, cestovatel, hudební skladatel a spisovatel, panství převzal po roku 1584 spolu se svým bratrem Adamem. Adamova část zůstala v harantovských rukou, zatímco Kryštofova se dostala jeho švagrovi, opět Přibíku z Klenového. V roce 1646 byly obě spojeny v rukou hraběte z Martinic. Zhruba od této doby se datuje pustnutí. V roce 1737 se hrad připomíná jako trosky.

V 19. století byla Klenová kromě několika hospodářských stavení v předhradí zcela zpustlá. Roku 1832 panství zakoupil hrabě Josef Filip Eduard Stadion-Warthausen und Thannhausen. Jeho rodina vlastnila nedaleké panství Trhanov, on sám panství Chlum u Třeboně. Hrabě Stadion započal obnovu Klenové v duchu dobového romantismu. V prostoru jižního opevnění vybudoval zámek, do kterého zahrnul starší stavby, což určilo jeho podobu, sestávající ze tří zřetelně oddělených částí. Z nich nejpozoruhodnější je část západní, kde se nacházelo reprezentativní sídlo majitele.

Hradní ruina byla užita jako romantická kulisa. Hrabě Stadion zde upravil vyhlídkové terasy a vyspravil také velkou hranolovou věž, kterou završil střechou s ochozem. Zasypáním příkopu a vyrovnáním terénu vznikl dnešní prostor mezi hradem a zámkem, kde byl založen park. Hrabě Stadion dále vybudoval spodní bránu, v patře horní brány zřídil kapli, v prostoru před velkou věží vystavěl kočárovnu v novogotickém stylu. Ale náročné stavební práce jej pravděpodobně vyčerpaly, takže 1836 musel Klenovou postoupit svému bratru Franzi, který se v roce 1848 nakráko stal rakouským ministrem vnitra, a roku 1838 bylo panství prodáno Františku Václavu Veithovi. Ten dokončil zámecké interiéry, jejichž dekorativní výzdobu (iluzivní táflování stěn) pravděpodobně zadal proslulému českému malíři Josefu Navrátilovi, který pro něj a pro jeho příbuzné pracoval též na jiných místech v Čechách, například na zámcích Jirny či Liběchov. Podrobný popis zámku v již definitivní podobě známe z proslulé publikace Františka Antonína Hebera o českých hradech a tvrzích z roku 1848. Za dalšího majitele zámku Heliodora Heidla, který někdy po roce 1849 zámek získal a držel jej až do r. 1880, bylo západní novogotické křídlo upraveno v novorenesančním stylu a sjednoceno se zbývajícími částmi. Podobně byly vyzdobeny byly též interiéry, které dostaly bohatou štukovou výzdobu, byly vytapetovány a dveře i okna byly orámovány dřevěným ostěním s římsami a rozeklanými nástavci. Za Heidla byl v šedesátých letech zasypán příkop na jižní straně, na zásypech založena zahrada. Drobné úpravy pokračovaly i za dalšího majitele Felixe z Heintscheln, rytíře z Heineggu, který v podhradí vybudoval tzv. Vilu Paula, později přejmenovanou naVilu manželů Kotrbových. Po jeho smrti nechala manželka na jeho památku postavit na nedalekém návrší, kde se dříve nacházel předsunutý hrádek, novogotickou kapli sv. Felixe. V soukromých rukou zámek zůstal do r. 1951, kdy byl hrad a zámek odevzdán do správy Národní kulturní komise. Jako poslední majitel je uvedena malířka Vilma Vrbová - Kotrbová. V roce 1963 byla na Klenové zřízena galerie výtvarného umění. Rodině Kotrbů byl areál zabaven v poslední vlně znárodňování po 48 roce. V 90. letech byl v rámci restitucí navrácen a paní Kotrbová jej odkázala státu s podmínkou, že zde bude galerie výtvarného umění. V současné době je tedy správa hradu pod Galerií Klatovy Klenová.

Pro návštěvníky je přístupný celý areál hradu, který si mohou volně procházet. Budova purkrabství a přistavěného zámeckého křídla je přístupná jen s průvodcem. Prohlídky probíhají vždy každou celou hodinu. V prvním patře zámku je možné ještě navštívit galerii výtvarného umění, kterou lze procházet samostatně.

Parkoviště je umístěné pod hradním areálem, je zdarma. Zde je také umístěna pokladna, kde jsou ke koupi též suvenýry, pohledy, knihy a nejrůznější reprodukce.

Poté volnou procházkou cca 150 m vyjdete k hradní bráně, za níž budete požádáni o vstupenku.

V areálu se také nachází stylová restaurace, v létě můžete posedět na hradní terase.  Kromě toho se zde můžete i občerstvit nanukem, točenými nápoji či párkem v rohlíku nebo hranolky do mističky.

Z hradeb je nádherný výhled do okolí.

Pozor, vstupenka z hradu vám platí i do galerie v Klatovech, takže toho určitě využijte!

Klenová má velmi zajímavou i novodobou historii, kdy panství vlastnila rodina Kotrbova a určitě si o ní nechte vyprávět. Celý areál je naprosto kouzelný a má i fantastickou atmosféru. Pokud by se vám odtud nechtělo, měli byste vědět, že se zde můžete i ubytovat. Těsně pod hradem se nachází vila Paula, kde je ubytování možné.

Klenová se nachází v atraktivní lokalitě Klatovska, které je známé obrovským množstvím hradů, zámků a tvrzí. Hned v nejbližším okolí můžeme obdivovat (bohužel zatím jen zvenku, protože je v rekonstrukci) impozantní zámek Týnec nebo zámeček (tvrz) Veselí, který se snad probouzí zpět k životu. Na záchraně těchto ruin pracují nadšenci, kteří si dokonce založili spolek na záchranu zámečku - článeček je možné najít v sekci zámky.

K návštěvě určitě doporučujeme!!!

Vstup do hradního areálu

Budova zámku

Budova purkrabství

Interiér purkrabství

Interiéry zámku

1.patro zámku - galerie

 

 

 

Tvrz (zámeček) Příseka

 

Poloha: kraj Vysočina, okres Jihlava, obec Příseka

Majitel: soukromý (fa Abrex)

Internetové stránky: http://www.muzeumauticek.cz/

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: červenec 2016

Nedaleko od Brtnice a od Jihlavy se nachází nenápadná vesnička s tvrzí - zámečkem, který do dáli svítí novými omítkami a novou střechou věže.

První písemné zmínky o tvrzi v obci Příseka ukazu­jí na její starobylý původ. Celá vesnice se objevuje mezi několika obcemi v okolí Jihlavy, původně tzv. Staré Jihlavy, které král Václav I. daroval v roce 1234 cisterciánskému klášteru u Tišnova na základě da­rovací listiny. Tento dar byl rok poté potvrzen papežem Řehořem IX a v roce 1238 samotným Vác­lavem I. Jelikož se však na darovaném území obje­vila rozsáhlá ložiska stříbra, byly veškeré majetky klášteru v roce 1240 Václavem I. odebrány.

Ve druhé nebo třetí třetině 13. století, získává obec do vlastnictví olomoucké biskupství, které zde zaklá­dá kostel Sv. Barbory.

 Dalším významným držitelem Příse­ky se roku 1327 stal rod Pánů z Lipé. Správu svých majetků zajišťoval prostřednictvím manského systému, díky němuž se obec až do roku 1533 dostává do správy rodu Berán­ků z Petrova, významných členů nižší šlechty. 1. 1. 1533 pak dochází k uzavře­ní smlouvy o zproštění manských povinností. Přestože neexistuje záznam o převodu tvrzi, vlastníkem se roku 1535 stává Volf Beránek z Petrovic, v roce 1568 pak jeho syn Jan Berá­nek. Po jeho smrti, dochází v roce 1579, pod nátlakem Hynka Brtnického, k přepisu vlastníka v zemských deskách.

V roce 1579 tak přešla obec do majetku Hynka Brtnického z rodu brt­nických Valdštejnů, vlastnící mimo jiné také brtnický zámek. I přes svou vytíženost věnoval velkou péči rozvoji svých panství. Po jeho smrti přechází vlastnictví na vdovu Kateřinu Zajímačku z Kunštátu. Roku 1600 pak na Jiřího Volfa Křineckého z Ronova.

Novým majitelem je roku 1619 jmenován Hynek Křinecký, který byl vel­mi brzy nahrazen svým bratrem Jiřím Jindřichem (1620 nebo 1621), kterému byl však statek, po jeho útěku za hranice, konfiskován. Z této doby se zachoval konfiskační odhad, který ocenil tvrz se vsí na 500 zlatých.

Po roce 1627 připadá Příseka sousední Brtnici a jejím držitel se stává ital­ský rod Collaltů. Tím se stává součástí rozlehlého dominia a dochází tak k postupným úpravám. Během třicetileté války však dochází opět ke znač­ným škodám, především pak švédskou okupací Jihlavy v roce 1645. Kon­cem 17. století pravděpodobně tvrz v Přísece sloužila k ubytování vojska, čímž docházelo k opětovnému postupnému znehodnocování budov.

Zámek zůstal v majetku rodu až do počátku 20. století, během této doby byla v zámečku vybudována škola (v roce 1798).

Pozemkovou reformou byl roku 1926 předán někdejší panský dvůr se zámečkem Václavu Bémovi. V 50. letech 20. století byly budovy zabrány nově založeným jednotným zeměděl­ským družstvem, čímž byla zahájena posupná devastace historických staveb. V roce 1955 byla vichřicí stržena původní jehlancová střecha věžičky. Zasedající komise, jednající o dalším osudu zámečku, uvažovala o zproštění od památkové ochrany zámečku a stržení věžičky, u které hrozilo zřícení. Tento plán naštěstí nebyl realizován. Poté  zde sídlilo JZD, byly zde mimo jiné byty. To se také velmi neblaze podepsalo na stavu zámečku.

Od roku 2014 patří objekt firmě Abrex, která se specializuje na modely autíček. Zámeček kompletně zrekonstruovala a od roku 2015 je zde otevřeno unikátní muzeum modelů aut. na své si ale přijdou i ti, kteří obdivují mašiny a lokomotivy.

V zámku je ve 4 podlažích vystaveno přes 5 000 různých autíček, mašinek a nejrůznějších hraček, některé jsou již z doby našich babiček a dědečků. Jsou zde i zajímavé rarity, např. ty, které se vyráběly před válkou. Jsou zde modely firmy Abrex, ale i modely jiných firem. K vidění je zde např. také limuzína s postavičkou prezidenta Zemana nebo model cadillacu ze svatby princezny Diany.

V přízemí je umístěna malá expozice o historii a rekonstrukci tvrze-zámečku a v bývalé kapli je možné shlédnout o tomto promítaný film.

Prohlídka je samostatná bez průvodce a vy zde autíčka můžete obdivovat libovolně dlouhou dobu.

V areálu je v přilehlé budově umístěna kavárna, kde se můžete občerstvit studenými či teplými nápoji, zmrzlinou, pohárem nebo tousty. Ke koupi jsou také modely autíček a pohledy. Posedět se dá přímo v kavárně nebo u stolků před kavárnou.

Další občerstvení (oběd či večeře) je asi nejblíže v Brtnici nebo v Jihlavě.

Parkoviště je hned vedle budovy zámečku a je zdarma.

Muzeum je přístupné v uvedených časech po celý kalendářní rok. Sympatické (ač "přespolní" to neocení) je také velmi to, že místní lidé mají vstup do muzea kdykoliv zdarma.

Návštěvu tohoto velice ojedinělého muzea lze spojit s prohlídkou nedaleké Brtnice, kde se nalézá impozantní zámek (pravděpodobně by mohl být částečně přístupný následující sezonu) a místní muzeum Josefa Hoffmana. Nedaleko Brtnice se také nachází zřícenina hradu Rokštejn.

Pouze pro nemotorizované návštěvníky bude zřejmě toto muzeum méně dostupné, protože se jedná opravdu o malou vesnici, která je dostupná jen obtížněji autobusem.

Určitě doporučujeme!!! yesyesyesyesyesyes

Vstup do zámečku

Portál, strana do zahrady

Interiér před rekonstrukcí

Expozice o historii a rekonstrukci

Interiér

Na Národní třídě...

Limuzína a prezident Zeman

 

 

Tvrz Lnáře

 

Poloha: kraj Jihočeský, okres Strakonice, obec Lnáře

Majitel: obec

Internetové stránky: http://tvrz.lnare-obec.cz/dp/id_ktg=1001&p1=1001

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: vícekrát, naposledy srpen 2016

Při hlavní silnici z Nepomuku do Blatné nalezneme hned dvě památky - tvrz a zámek ve Lnářích.

Tvrz byla zbudována již před rokem 1318 pravděpodobně říšským rodem von Schlüsselberg. V té době nazývali obyvatelé Lnář tvrz příznačně Klíčumburkem.

Kamenná gotická tvrz byla zbudována jižně od původní zástavby obce na plochém terénním útvaru obtékaném meandrem Smoliveckého potoka, jehož přehrazením v místech dnešní hlavní silnice z Plzně do Českých Budějovic vznikl rybník nazývaný pak podle své polohy Hradský, dnes Zámecký. Jeho funkce byla v prvé řadě obranná podobně jako tomu bylo u řady dalších šlechtických sídel v okolí (Blatná, Buzice, Lažany ad.) Je to  nejstarší rybník ve Lnářích.

Někdy před rokem 1417 získal Lnáře královský mincmistr Petr Zmrzlík ze Svojšína  . Byl velmi zámožným šlechticem, jen v jižních a západních Čechách mu patřily Orlík, Březnice, Kasejovice a Kašperk, mnohé statky měl i ve východních Čechách.

Z doby Zmrzlíků máme k roku 1465 první výslovnou zmínku o existenci tvrze ve Lnářích („municio in Lnarz“) a přilehlém rybníku („piscina sub municione Lnarz“). Někdy v této době byla také tvrz patrně v souvislosti s domácími válkami mezi kališnickým králem Jiřím z Poděbrad (1458–1471) a katolickou zelenohorskou jednotou pozdně goticky přestavěna a rozšířena do podoby pevného hrádku. Poslední ze Zmrzlíků Václav založil ve Lnářích pivovar a při poplužním dvoře ovčín a zahradu, vše připomínané poprvé roku 1564. Téhož roku však Lnáře prodal Zdeňkovi ze Šternberka na Blatné. Od Zdeňkových synů přešlo v letech 1575–1577 panství okleštěné pro dluhy o několik okrajových vsí do rukou Volfa Novohradského z Kolovrat (+ 1609).

Volf Novohradský, vysoký zemský úředník, rada a komorník císaře Rudolfa II. (1576–1611) panství významně rozšířil, ve Lnářích dal zřídit cihelnu, pilu, vápenici a včelín. Gotickou lnářskou tvrz přestavěl kolem roku 1597 v moderním renesančním stylu a založil při ní okrasnou zahradu s letohrádkem.     K uvedenému roku je datován alianční erb Volfa Novohradského a jeho manželky Judity ze Šternberka nad hlavním vchodem do tvrze. Ve svém lnářském sídle hostil Volf kupříkladu posledního Rožmberka Petra Voka, jehož přítelem a příbuzným byl. Roku 1599 rovněž nechal postavit nad Lnáři malou kapli ke cti Nejsvětější Trojice.

Do doby Volfa Novohradského bývá rovněž kladen rozkvět lnářského rybníkářství, jehož kořeny sahají až do středověku. Podíl na rozšíření rybničních soustav na Lnářsku se přičítá známému rožmberskému rybníkáři Jakubu Krčinovi z Jelčan. Písemnými prameny to však doloženo není. Pravděpodobnější je, že Lnáře navštívil o něco dříve (snad ještě za Šternberků) jiný stavitel rybníků, Krčínův starší současník Mikuláš Ruthart z Malešova, jehož dcera byla provdána za lnářského purkrabího (tehdy jeden z hlavních hospodářských úředníků na šlechtických panstvích).

Od Volfova syna Zdeňka Novohradského z Kolovrat se Lnáře roku 1617 vrátily zase do vlastnictví Šternberků.

Od roku 1623 byl pánem na Lnářích Jaroslav Volf ze Šternberka, který však byl již roku 1635 zavražděn na cestě z Českých Budějovic u Hajan svým komorníkem Matějem Šollem. Ten byl po dopadení odsouzen k trestu smrti lámání kolem.

Po krátké poručnické správě převzala Lnáře dcera zavražděného hraběte Eva Johanka, která panství vlastnila střídavě se svým manželem Adamem Matyášem z Trauttmansdorffu až do roku 1659, kdy ho prodala Aleši Ferdinandovi Vratislavovi z Mitrovic. S novým majitelem nastalo i nové období pro lnářskou tvrz. Protože již nevyhovovala jeho požadavkům na komfort a reprezentaci, zahájil pravděpodobně roku 1666 v jejím sousedství výstavbu rozlehlého raně barokního zámku, který po svém dokončení a rekonstrukci za následujících majitelů Černínů z Chudenic plně převzal funkci vrchnostenského sídla.

Prostory lnářské tvrze čili starého zámku“ sloužily v následujícím období k ubytování vrchnostenských úředníků, především ale k provozu pivovaru, který zde fungoval již roku 1564. Podle popisu z doby kolem roku 1675 se v přízemí tvrze nacházela vrátnice, byt sladovníka, várna piva, sladovna, hvozd, spilka, pivnice, ale také šatlava. V prvním a druhém poschodí pak byly obytné prostory.

Pivovar ve lnářské tvrzi prosperoval po dlouhá staletí. Roku 1907 byl upraven na parostrojní a ještě roku 1936 produkoval ročně 8090 hl. piva, tj. o 1500 hl. více než pivovar barona Hildprandta v Blatné. Roku 1937 byl ovšem i se všemi distribučními právy prodán tehdejším majitelem velkostatku JUDr. Jindřichem Vaníčkem za 960 000 Kčs. schwarzenberskému pivovaru v Protivíně. Nový vlastník produkci piva zastavil, propustil většinu z patnácti zaměstnanců a budovy přeměnil na sklady vlastního piva, které se sem vozilo po železnici.

Po zestátnění roku 1948 využíval většinu objektu rovněž ke skladovacím účelům národní podnik Jihočeské pivovary. Zbývající prostory, včetně tvrze, obývali správce skladu, jeden z bývalých zaměstnanců pivovaru, autošofér, poštmistr a listonoš. Dále zde byla ještě místní služebna SNB a dílna STS.

Objekt tvrze s přilehlými pivovarskými budovami v průběhu 50. a 60. let chátral. V prosinci 1967 byl pro havarijní stav zbourán pivovarský komín.

Na počátku 80. let získal pivovar a tvrz Úřad vlády ČSR, který roku 1985 nechal zchátralé pivovarské budovy zbořit a roku 1986 zahájil rekonstrukci goticko-renesančního objektu tvrze. V majetku vlády pak zůstala tvrz až do roku 2002, kdy ji získala Obec Lnáře.

13. srpna 2002 odolala tvrz přívalům vod z protržených rybníků na Smoliveckém potoce. Kulminaci vody připomíná deska s vyznačenou rýhou osazená na severozápadní straně tvrze nad deskou označující výši hladiny vody při předchozí povodni podobných rozměrů roku 1895. Obec tvrz po povodních zrekonstruovala a zřídila zde místní knihovnu, zdravotní středisko.

Roku 2006 zde pak bylo v rámci realizace projektu „Lnáře – vstupní brána regionu Blatensko“ rovněž otevřeno informační centrum a zpřístupněny výstavní prostory se stálou expozicí ateliérového skla a bronzových děl Bohumila Eliáše a lidového řemesla regionu Blatensko. (Informace čerpány z obecních stránek).

Tvrz se nalézá v hned vedle zámku. Parkování je zdarma před zámkem nebo za tvrzí. V informačním centru jsou ke koupi pohledy, brožurky a nejrůznější suvenýry a informační prospekty. Obsluha IC je velmi milá a ochotná. V přilehlých prostorách se konají sezónní výstavy. Návětěvu určitě spojíte s prohlídkou sousedního zámku, s návštěvou zámku Blatná apod. Pro obdivovatele neznámých památek je pak možnost prohlídky nedaleké tvrze Kadov nebo alespoň exteriéru tvrze Tchořovice, která je však velmi zdevastovaná a ukrytá v neproniknutelném houští náletovitých dřevin.

Naše hodnocení: yesyesyesyesyesyes

Zadní trakt

Průjezd-vchodDetail dveří

 

Skalní hrad a poustevna Sloup

 

Poloha: Liberecký kraj, okres Česká Lípa, obec Sloup v Čechách

Majitel: obec, hrad dlouhodobě spravuje kastelán a nájemce areálu Ivan Volman

Internetové stránky: http://www.hradsloup.cz/

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: několikrát, naposledy srpen 2015

Na 35 m vysoké pískovcové skále se v obci Sloup na Českolipsku tyčí výrazná dominanta hradu - poustevny s postavou poustevníka.

Podle sporých stop, které zde středověk zanechal, nelze přesně určit zda šlo o hrad coby panské sídlo, či (alespoň zpočátku) o pouhé útočiště pro okolní obyvatele v čase ohrožení. V našem případě zřejmě nelze mluvit o „založení hradu“. Pravděpodobnější je postupný a zpočátku živelný vznik jednotlivých objektů ve skále. Teprve později mohl některý z Ronovců přistoupit k systematičtějšímu vytváření opevnění.

Po většinu času od počátku 14. století až do začátku století 17. patřilo sloupské panství Berkům z Dubé, příslušníkům rodu Ronovců. Pouze mezi léty 1412 a 1471 se v držbě postupně vystřídali Hanuš Welfl z Varnsdorfu, Pancířové ze Smojna a Vilém Ilburk. Zajímavou postavou byl Mikeš Pancíř, který v pohusitské době těžil z místních válek vedených pány zdejšího pomezí a hornolužickým Šestiměstím. Patřil k aktérům několika vpádů do Lužice, kde působil značné škody. Při trestných výpravách lužického a litoměřického vojska v letech 1444-5 bylo opevnění na skále pobořeno a Mikeš vypuzen.

Kolem roku 1562 staví Zikmund Berka asi 100 m severně od skalního suku „Nový dům“, nazývaný někdy zámkem (po r. 1733 starým zámkem) a později označovaný jako Berkovský dům. Jeho syn Adam Berka z Dubé zemřel v r. 1607 a nezanechal mužského potomka. Dům přečkal věky, požáry i mnohé válečné události, až po roce 1950 neodolal postupu úřadů a za ochotného přičinění některých sloupských občanů (potřebovali stavební materiál) byl zbourán.

V předvečer bitvy na Bílé hoře panství získávají Solhauzové. Po odchodu Volfa ze Solhauzu, účastníka stavovského povstání, do exilu v Sasku, došlo k nevyhnutelné konfiskaci majetku Habsburky.

Místu se nevyhnuly ani novověké válečné události. Třicetiletá válka, přinášející častá plenění dobytých území, zasáhla i Sloup, tehdy ve vlastnictví císařského přívržence Zdeňka Lva Libštejnského z Kolovrat. Kraj trpěl nejvíce průchody švédských vojsk. Dodnes se v místopisu tradují lidové názvy jako Švédská spára či Švédská jeskyně. V roce 1639 Generál Banér se svým vojskem snadno přemohl nepočetnou posádku skalního hradu. Následné vypálení učinilo definitivní konec všem dosavadním podobám skalního suku. Není známo žádné jeho vyobrazení z té, nebo předešlé doby (první známé, byť nerealistické zpodobnění pochází až z roku 1712, kdy byla podstatná část novodobých úprav hotova).

Po smrti Zdeňka Lva převzal dědictví jeho syn z prvního manželství Václav František Libštejnský, člen Tovaryšstva Ježíšova. Nedbal na správu svého majetku a výnosy naopak věnoval potřebám církve. Značně zadlužené panství podlehlo nucené úřední správě a po letech nakonec bylo prodáno vdově po Zdeňku Lvu Kateřině, rozené z Vrtby, která r.1679 postoupila Sloup svému synovi Ferdinandu Hroznatovi svobodnému pánu Kokořovci z Kokořova.

Nejspíše můžeme věřit, že někdy po r. 1680 dozrávala představa nového hraběte Ferdinanda Hroznaty, svobodného pána Kokořovce z Kokořova zcela přeměnit opuštěné a zanedbané skalní torzo ve významné poutní místo obsluhované terciáři a vytvořit tak stavbu nejspíše v duchu tehdejších stavitelských snah o „sacre rappresentazioni“. Stavební úpravy vnesly do skalního útvaru zcela zásadní změny. Dnešní návštěvník by měl zřetelně rozlišovat mezi středověkem, obsaženým zde nečetnými relikty a barokem, které vtisklo objektu současný ráz a je reprezentováno převážnou většinou vybudovaných prostor a objektů. Tehdy vzniklo jak jádro klausury s kostelem a ambitem v hloubi skály (tedy bez rajského dvora), tak jižní terasy s nikami pro vyobrazení křížové cesty a později i libosadem s vinicí.

Architektonická koncepce a stavební vedení jsou připisovány prvnímu z řeholníků, staviteli Konstantinovi. Po jeho smrti vstupuje do řehole malíř Václav Rincholin. Hrabě Ferdinand Hroznata však v r.1708 umírá a jeho vize nebyla nikdy zcela naplněna. Panství kupuje roku 1710 hrabě Václav Norbert Oktavián Kinský, nejvyšší kancléř císaře, pán na Kamenici a Chlumci, držící mnoho statků ve východních a středních Čechách. Spirituálním rozechvěním svého předchůdce zřejmě neoplýval a o dostavbu posvátného místa se nezajímal. A tak se Václav Rincholin odstěhoval, práce byly zastaveny, zvon a socha Panny Marie Bolestné byly sneseny z kostela „Na Kameni“ a umístěny v novém kostele Sv. Kateřiny ve vsi. Úpravy pokračovaly až po smrti Norberta Oktaviána v roce 1719, ale již v poněkud odlišném duchu. V důsledku dobové idealizace antické venkovské prostoty a asketizmu ranného křesťanství, vzniká zde postupně více aranžovaná a nábožně romantická poustevna. Do r. 1782 zde žili ještě 4 poustevníci, někdy jeden o samotě, někdy dva pospolu: vysloužilý voják Jakub Borovanský, truhlář Antonín Hölzel, zahradník a optik Samuel Görner a tkadlec Antonín Müller. Šlechtická eremitáž se ještě ve své době stává společenskou atrakcí. Nejeden význačný host na novém sloupském zámku (dokončen 1733) pobyl krátce i na zdejší poustevně, ať už tam vystoupal za meditací, či pravděpodobněji za rozptýlením. Poustevna v roce 1782 zanikla nařízením císaře Josefa II. v rámci rozsáhlých společenských a ekonomických reforem.

Bývalá poustevna se stává čím dál víc cílem výletníků. Obydlí posledního poustevníka se přeměnilo v „návštěvnický domek“ a docházelo zde porůznu k dalším úpravám, ať už vyvolaným estetickými představami období nadcházejícího romantismu, nebo praktickou potřebou vzniklou přítomností návštěvníků (např. přebudování východního vstupu a s ním souvisejících prostor do dnešní podoby, či výstavba plotů). Tyto úpravy však výrazně nenarušily barokní ráz, který zůstal nezměněn do dnešní doby.

Pod vyobrazením skalního suku od F. K. Wolfa z roku 1797 se objevuje název Alt Birgstein, připomínající středověký původ objektu. Pozornost umělců té doby, ale i badatelů a nadšenců se začala obracet ke středověku, který však byl značně idealizován. Prosazoval se romantický mýtus o zašlých časech rytířských, byť se skutečností měl často máloco společného.

Kinští, působící zde od r.1710, se zasloužili o značný rozkvět panství, které vlastnili až do roku 1940. Nejvýraznější osobností v tomto směru byl Jan Josef Maxmilián Kinský. Po smrti Augusta Františka Kinského přechází vlastnictví na jeho zetě, německého šlechtice Emanuela Preysinga. V r. 1945 byl majetek znárodněn a skalní suk později prohlášen kulturni památkou. (zdroj textu: http://www.hradsloup.cz/)

Prohlídku hradu je možné absolvovat s průvodcem, délka prohlídky je 45 - 60 min, dle velikosti skupin. Prohlídku zde uskutečnit též samostatně s plánkem areálu a textem (letáčky jsou i v cizích jazycích), text si můžete zapůjčit či koupit.

Některé prostory či průchody jsou docela těsné, málo místa je také u pokladny, je proto vhodné si spočítat skupinu (pokud jste větší skupina) a důležitá je také určitá ukázněnost pohybu v prostorách celého areálu (hlavně malé děti).

Na hradě není toaleta, je dole pod hradem.

Parkování je možné na parkovišti přímo pod hradem (je placené) a zde jsou také stánky s občerstvením a nějaké suvenýry.

V pokladně na hradě je možné zakoupení pohledů, turistické známky, obrázkového leporela, map a nejrůznějších suvenýrů. Velmi se nám líbila 3D brožurka  o hradu, která obsahuje též papírové brýle, díky nimž si nafocené prostory areálu prohlédnete prostorově. Obrázky jsou doplněny i krátkými popiskami. Kromě toho je na "horní plošině hradu" umístěn krámek, kde je možné zakoupit oděvní doplňky, bižuterii a drobné dárky z ateliéru výtvarnice Katky Kočkové.

Ve skalním kostele se pořádají svatební obřady a koncerty, v prostorách ambitu se konají výstavy.

Skalní hrad Sloup je vyhledávanou lokalitou Českolipska a jeho návštěvu lze dobře spojit s návštěvou památek v širším okolí.

Bez zajímavosti také není, že na hradě se natáčely některé české pohádky, např. Malá mořská víla, S čerty nejsou žerty, Anička s lískovými oříšky.

Prohlídku hradu určitě doporučujeme!

Vstupní prostory hradu

Kaple

Areál hradu

 

 

Hrad Švihov

 

Poloha: Plzeňský kraj, okres Klatovy, městys Švihov

Majitel: stát, spravuje NPÚ

Internetové stránky: https://www.hradsvihov.cz/cs

Přístupno: běžně v návštěvní době

Navštíveno: červenec 2016

 

Hrad Švihov nechal zbudovat na konci 15. století královský sudí Půta Švihovský, jeden z nejvýznamnějších mužů rodu Rýzmberků. Obratně se pohyboval na dvoře krále Vladislava II. Jagellonského a nabyl nemalého vlivu a majetku. Kromě hradu Švihova připojil Půta k rýzmberskému panství také hrady Rábí, Horažďovice a Prácheň. Od krále jako zástavu za půjčení jistého finančního obnosu dostal do vlastnictví také Roudnici nad Labem v Severních Čechách nebo knížectví Kozelské ve Slezsku.

Hrad Švihov byl od prvotní myšlenky komponován jako umělý ostrov. Budovy v centrální dispozici tvořily jádro hradu s paláci, kaplí a schodišťovou věží a uzavíraly tak čtverhranné vnitřní nádvoří. Chráněny byly pásem vnitřních hradeb se čtyřmi nárožními baštami a prvním vodním příkopem. Druhý pás hradeb, také s vodním příkopem, obkružoval jádro hradu a zesiloval tak možnosti obrany. Tato druhá stavební fáze byla však dokončena až po Půtově smrti (1504), tedy již na počátku 16. století. Na dostavbě se výrazně podílel i známý pozdně gotický architekt Benedikt Ried (Rejt). Oba vodní příkopy byly napájeny vodou z řeky Úhlavy.   

Po Půtově smrti zdědili hrad jeho dva synové Václav s Jindřichem. Nepodařilo se jim však panství udržet a museli se postupně svých majetků vzdávat. Hrad Švihov prodali roku 1548 Heraltu Kavkovi z Říčan a ze Štěkně, jehož dva synové se hradu o padesát let později v roce 1598 opět zbavili. Tentokrát byl kupcem Humprecht Černín z Chudenic.

Osudové období pro hrad nastává v první polovině 17. století, kdy ztrácí své původní funkce. Během Třicetileté války dvakrát odolal útokům švédských vojsk, ale po válce byl vydán císařův rozkaz k jeho srovnání se zemí. Ferdinand III. Habsburský chtěl demoličním dekretem vztahujícím se na výrazný počet českých hradů eliminovat možnost obsadit pevnosti loupeživými hordami, které byly jedním z důsledků dlouhotrvající války. Švihov tedy v té době, a z vůle krále, přišel o velkou část vnějšího opevnění a o oba vodní příkopy.

Černínům se demolici hradu podařilo zrušit. Hrad však nadále využívali už jen k hospodářským účelům. Z obou paláců se staly sýpky a předhradí hospodářským dvorem. Tak byl hrad využíván pod vedením správců až do první poloviny 20. století a jeho údržba se omezovala jen na nejnutnější práce, až je v roce 1926 v úředních spisech označován jako „zřícenina“. O čtyři roky později si však k hradu našel vztah Eugen Černín, který provedl základní kroky k záchraně gotické památky včetně oprav zastřešení.

Druhou světovou válku hrad přečkal jako hospodářství bez větších škod a po válce byl jako součást černínského majetku konfiskován. V roce 1947 převzala správu nad hradem právě vzniklá Národní kulturní komise, která takřka neprodleně zahájila rozsáhlou průzkumovou a rekonstrukční činnost, jejíž nejnáročnější část se odehrála již v 50. – 60. letech 20. století. Na obnově se tehdy velkou měrou podílel ing. arch. Břetislav Štorm.

Po náročných stavebních rekonstrukcích vyvstala otázka instalací interiérů, což komplikoval fakt, že z původního vybavení se dochovalo jen velmi málo. Proto byla zvolena tzv. náznaková instalace, která má v návštěvníkovi vyvolat dojem zabydleného pozdně středověkého šlechtického sídla.

Dnes je hrad ve správě Národního památkového ústavu. (zdroj textu: https://www.hradsvihov.cz/cs)

Na hradě jsou přístupné tři běžné prohlídkové okruhy. 1/ Hrad - život na šlechtickém sídle, 2/ Kuchyně - zázemí šlechtického sídla, 3/ Věž - od zříceniny k památce. Čtvrtý okruh "Prohlídka pro děti" je určen pro rodiny s dětmi od 4 do 10 let. Prohlídka obsahuje vybrané hradní prostory, jako je např. ložnice hradní paní, zbrojnice či kuchyně. Děti zde obdrží omalovánku s doplňováním, které mohou dělat v průběhu prohlídky nebo si je nechat na doma. Na tuto prohlídku je nutná rezervace!

V předhradí je umístěna pokladna, kde je možné zakoupit suvenýry, pohledy, turistickou známku aj., Děti si zde můžou vypůjčit "princeznovské šaty" a absolvovat s nimi prohlídku. Je zde možné posezení a je zde také umístěn interaktivní koutek s malováním pro děti.

V nádvoří je přístupná malá "kavárna", posezení je možné i venku. Dostanete zde nápoje, nanuky nebo párek v rohlíku a polévku.

K prohlídce jsme zvolili hrad a určitě ho doporučujeme. Další okruhy jsou kratší a mohou být využity i jako doplňkové okruhy pro ty, kteří hrad již navštívili, nebo chtějí o něco menší prohlídku.

Průvodkyně byla velmi milá a ochotná a podala kvalitní výklad.

Parkování je možné na malém náměstí (je placené), odtud je to pěší zónou cca 3 minuty ke hradu.

Návštěvu hradu Švihov lze dobře spojit s návštěvou sousedního zámku Červené Poříčí (vzdálen cca 5 km) po přímé trase, nebo nedaleké Klatovy a spoustu místních památek nebo nedaleký hrad Klenová.

K návštěvě určitě doporučujeme: yesyesyesyesyesyes

Nádvoří hradu

Model hradu v expozici

Vstupní vestibul

Hradní kaple

Velký sál v prvním patře

Detail stropu ve velkém sále

Jídelna

Zbrojnice

 

Tvrz Proseč

 

Poloha: kraj Vysočina, okres Pelhřimov, obec Proseč u Kališť

Majitel: obec

Internetové stránky: http://www.prosecuhumpolce.cz/index.asp (obec)

přístupno: volně bez omezení

Navštíveno: červenec 2016

Na konci obce nad domem čp. 13 se nacházejí zbytky gotické tvrzi, která je příkladem velice jednoduchého panského sídla nižší šlechty na konci 14. století.

Tvrz byla vystavěna někdy ve 14. století neznámým majitelem. V pramenech neexistuje přímá zmínka o tvrzi. O její existenci se soudí podle predikátů majitelů.  Pravděpodobný vznik se klade až ke konci 14. století, kdy byla vystavěna v jihovýchodní části vsi, poblíž poplužního dvora.

Roku 1442 je písemně připomínán Bohuněk z Proseče. To je však poslední známá zmínka o prosečském zboží a jeho majitelích. Během druhé poloviny 15. století bylo připojeno k nedalekému panství hradu Lipnice nad Sázavou. Tvrz byla poté majiteli opuštěna a zpustla. Roku 1538 je pak již uváděna již jen ves.

Z tvrze se dodnes dochovalo torzo obytné věže čtverhranného půdorysu, o straně přibližně 8,4 m. Tloušťka zdiva v přízemí je 1,8 až 1,9 m, z čehož plyne, že byla minimálně jednopatrová.

Celkový rozsah budovy není jasný, předpokládá se, že věžovitá obytná budova měla minimálně dvě patra. Lze rovněž předpokládat, že kolem tvrze bylo opevnění, které tvořil příkop s valem.

Tvrz je volně přístupná. Dostupná je pro motorizované návštěvníky a hlavně pro opravdové milovníky a znalce památkových sídel, kteří vyhledávají i méně atraktivní a neznámé lokality.

Z návsi je značená tvrz šipkou, dojedete až ke tvrzi, kde je odpočívadlo a informační panel.

 

Hrad a zámek Velhartice

 

Poloha: Plzeňský kraj, okres Klatovy, obec Velhartice

Majitel: stát, spravuje NPÚ

Internetové stránky: https://www.hrad-velhartice.cz/cs

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: červenec 2016

Mohutný komplex hradu a vestavěného zámeckého křídla se vypíná nad obcí Velhartice a již zdaleka tvoří výraznou krajinnou dominantu.

Hrad byl založen mezi roky 1290 - 1310, jako rodové sídlo pánů z Velhartic. Stavbu započal Bohumil z Budětic, pokračoval Bušek starší a jeho syn Bušek mladší z Velhartic.

V držení rodu pánů z Velhartic zůstal hrad do roku 1390, kdy sňatkem přešel v majetek Jana z Hradce, jehož syn Menhart, nejvyšší purkrabí Království českého, odpůrce Jiřího z Poděbrad, často sídlil na Velharticích. Chtěje znemožnit korunovaci Jiřího z Poděbrad na krále, ukryl Menhart korunovační klenoty Království českého, k nimž měl vzhledem ke své funkci přístup, tajně na velhartickém hradě.

Jedním z dalších významných držitelů hradu byl v 15 stol. Zdeněk Lev z Rožmitálu který získal pro velhartické panství několik dalších privilegií např. možnost těžit drahé kovy. Doba třicetileté války zastihla velhartický hrad v nepříliš utěšeném stavu a tak se císařský generál Martin de Hoeff Huerta, který jej jako konfiskovaný majetek získal, rozhodl pro jeho rozsáhlou přestavbou a vystavěl ve východní části horního nádvoří nový pozdně renesanční palác.

Po Huertově smrti získala získala panství jeho adoptivní dcera Anna Marie z Moldavy. Roku 1653 koupil hrad klášter karmelitánů v Menším Městě pražském, ale ještě téhož roku hrad prodal Johance Františce Račínové z Račína.

Roku 1813 hrad získala rodina Sturmfelderů z Oppenweileru. Za nich byl opraven hrad v duchu romantismu. Poslední majitelé  Henneberg-Spiegel  upravili renesanční palác kolem roku 1930 podle návrhu architekta K. Pecánka.

Po roce 1945 byl hrad zkonfiskován, objekt byl majetkem krajského národního výboru, který prováděl některé zabezpečovací práce, Zámek (renesanční palác) sloužil snad k rekreačním účelům. V současné době hrad spravuje NPÚ.

Přístupné jsou dva prohlídkové ohruhy - zámek a hrad. Oba dva jsou přístupné pouze s průvodcem. Prohlídka se dá uspořádat tak, že navštívíte oba dva okruhy za sebou. Pozor však na stupné - pro dva dospělé a jedno dítě vás např. vstupné na oba okruhy vyjde na 560 Kč a berou zde pouze hotovost!

Prohlídku zámku moc nedoporučujeme. V renesančním zámeckém křídle uvidíte (jen) 6 pokojů a výklad je zaměřen jen všeobecně, jak to v takové době chodilo. Pokud tedy máte navštíveno již více památkových objektů, tak informace, že ženy měly velice útlý pas, nebo že se hrály vrchcáby a že lidé spali v polosedě, vás určitě neohromí. O zámku jako takovém se nedozvíte zhola nic.

O mnoho lepší je prohlídkový okruh hradu. Dozvíte se spoustu zajímavých informací o stavební historii, projdete si areál Rajského paláce a věž Putnu a přesně budete vědět, co tam jak bylo apod. Navíc je v Rajském paláci nainstalováno několik interaktvních prvků pro děti a model hradu, tak jak kdysi dávno asi vypadal. Navíc se projdete po spojovacím mostě, který si spolu s hradem "zahrál" v detektivním příběhu-thrilleru "Pokoj bez oken" v seriálu Černí andělé.

Ve vstupní věži je prodejna suvenýrů (pohledy, brožurka, turistická známka) a občerstvení, občerstvit se však můžete i v  restauraci v bývalém hradním pivovaru.

Parkovat se dá zdarma na parkovišti pod hradem. Pozor však na to, že parkoviště je poměrně malé a může být obsazené. Další parkování je možné v obci či někde podél silnice. U parkoviště jsou také toalety a stánek s občerstvením.

Vstup do areálu

Zámecké renesanční křídlo

Zámecké arkády

Hradní pivovar

Rajský palác

Interiéry Rajského paláce

Přechod mezi palácem a věží

Interiéry věže Putna

 

 

 

 

Hrad Zvířetice

 

Poloha: Středočeský kraj, okres Mladá Boleslav, obec Bakov nad Jizerou

Majitel: obec

Internetové stránky: http://www.bakovnj.cz/cs/turista/tipy-na-vylety/hrad-zviretice.html, http://www.zviretice.cz/cz/

Přístupno: běžně, volný vstup

Navštíveno: vícekrát, naposledy červen 2016

Nedaleko hlavní stanice vlakového nádraží v Bakově nad Jizerou se na kopci vypínají mohutné zbytky kdysi výstavního panského sídla - hradu, někdy označovaného jako zámek (my však zůstaneme u zažitého označení hrad).

Zvířetice byly založeny kolem roku 1300 nejvyšším purkrabím Zdislavem z Lemberka. Jeho synové Heřman a Markvart se již píší po Zvířeticích.

Až do roku 1504 byl hrad v držení pánů ze Zvířetic, kdy ho Petr prodává Václavovi Sezimovi z Ústí.

Původně měl hrad pouze jeden (starý) palác na nejchráněnější straně k Jizeře a obvodové zdivo s věžemi - menší na severozápadní a velkou na severovýchodní straně. Ta se nazývala bergfried a sloužila jako případné poslední útočiště obránců hradu i jako pozorovatelna. Nejméně chráněné místo zástavby - vchod - se nacházel při menší věži v severovýchodním nároží. Předhradí a vlastní jádro hradu odděloval příkop s padacím mostem. Příkop byl vyzděný, což svědčí o bohatství a významu hradu, vzhledem k tomu, že tento typ příkopu nebyl ve středověku příliš častý. V něm byla nejspíše umístěna voda, fungoval tedy jako cisterna. Pro tyto účely musel být na obou svých koncích přepažen, jak je ještě dnes zřetelně patrné.

Sezimové hrad přestavěli. V této době vzniklo jihozápadní křídlo zámku, které bylo propojeno se starým palácem i druhou nárožní věží. Vstup s brankou pro pěší byl přeložen do míst při patě hlavní věže, kde je dodnes.

Roku 1528 získává panství Jan z Vartemberka (pán na Českém Dubě), kterému se však pro účast na stavovském spiknutí většina majetku (vyjma právě zvířetického panství, které však přechází do lenního držení). V 1556 dosáhl Adam možnosti jeho prodeje svým příbuzným z kamenické větve: Jindřichovi, Abrahamovi, Janovi z Vartemberka.

Ve druhé polovině 16. století nastává renesanční přestavba a Zvířetice se mění v opevněný zámek s obvodovou zástavbou budov. Jihozápadní část starého paláce a pozdně gotické křídlo bylo spojeno dvoukřídlou arkádovou chodbou. Vzniklo také dlouhé severovýchodní renesanční křídlo z pálených cihel a renesanční kaple v jihovýchodním rohu. Sladovna na předhradí pochází z roku 1570 a souvisí s přítomností šlechtického pivovaru v prostorách hradu.

Po Janu Vlkovi z Kvítkova získává Zvířetice jako konfiskát Albrecht z Valdštejna, který je ovšem hned po roce prodává svému příbuznému Maximilánovi. V druhé polovině sedmnáctého a v osmnáctém století sloužil objekt už jen správě panství jako sídlo vrchnostenských úřadů. Po požáru roku 1693 byl hrad ještě opraven, avšak po druhém zničujícím ohni v roce 1720 definitivně opuštěn - správa se stěhuje do bývalého cisterciáckého kláštera Hradiště nad Jizerou. Jak to bylo obvyklé, hrad byl rozebírán na stavební materiál a proto rychle chátral. Tak zaniklo především celé předhradí kromě sladovny. Ještě na Máchově kresbě a fotografií z konce 19. století můžeme vidět celou hradní věž. Její část se zřítila na přelomu 19. a 20. století. Ve 30. let byla Klubem českých turistů přeměněna v rozhlednu.

Areál hradní zříceniny je volně přístupný, můžete vystoupit na věž, která slouží jako rozhledna. Při hlavní silnici (před odbočkou na hrad) se nalézá informační centrum "Zvířetice - ztracený zámek", kde je umístěna interaktivní expozice, která vás provede díky unikátnímu projektu Zvířetice 3D historií hradu a díky virtuální realitě se přenesete o několik století zpátky. Zde si můžete také zakoupit velký prohlídkový okruh, jehož součástí bude kromě 3D expozice i komentovaná prohlídka hradu. TIC dále prodává suvenýry, pohledy, občerstvení apod. Dejte si jen pozor na aktuální otevírací dobu (např. pod hradem je cedule s jinou otevírací dobou než na ceduli na vlakovém nádraží)

Součástí hradního areálu byla i hradní sýpka, která se prakticky jako jediný objekt, dochovala. Je rekonstruovaná a naleznete zde nádherně vybavený hotel (http://www.zviretice.com/)

Vzhledem k vlakovému nádraží stanici Bakov nad Jizerou (na trati Tanvald, Liberec, Turnov - Praha) je hrad poměrně dobře dostupný i pro nemotorizované návštěvníky.

K návštěvě určitě doporučujeme!

 

Hlavní věž při vstupu

Hradní příkop, vpravo bývalá hradní sýpka

Vstup do hradu

Torzo hradního paláce s věží

Torzo hradního paláce

Hradní studna

Zbytky hradních budov

Vstup na věž

Rekonstrukce hradu

Interiér hotelu v hradním areálu (zdroj foto: http://www.zviretice.com/)

 

Tvrz Semtěš

Poloha: Středočeský kraj, okres Kutná Hora, obec Semtěš

Majitel: obec

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Internetové stránky: http://www.semtes.cz/obec-7/turisticke-informace/?more=6#news6, http://www.tic-semtes.cz/

Navštíveno: červenec 2016

 

Ves Semtěš je poprvé připomínána v roce 1355, kdy zde měl majetek Rubín ze Skalice a ze Semtěše. V roce 1363 je zmiňován jeho syn Petr a později také jeho vnuk Rubín. V letech 1400 – 1415 je doložen Weigel ze Semtěše, v roce 1440 Jetřich ze Semtěše a roce 1446 Aleš ze Semtěše. Z této doby není tvrz písemně doložena. Lze však předpokládat, že podle stavebního charakteru a použitých architektonických prvků byla postavena někdy ve 2. polovině 14. století za některého z uvedených majitelů.

Jako příslušenství žehušického statku se tvrz poprvé písemně připomíná v roce 1542, kdy patřila Václavovi Žehušickému z Nestajova. Poslední zmínka o tvrzi pak pochází z roku 1558, kdy Žehušice včetně Semtěše koupil Zdeněk Meziříčský z Lomnice od Karla ze Žerotína. V té době tvrz již nesloužila jako šlechtické sídlo a chátrala. V jejím areálu postupně vyrůstaly vesnické domky a tvrz byla rozebírána jako stavební materiál. Z celého areálu tvrze se tak do dnešních dnů dochovala pouze budova věže.

V 18. století byla věž, zvaná Bašta, upravena na kovárnu, která zde byla až do roku 1950.

Věž je vysoká 22 metrů a má dochované vchody s gotickým ostěním, gotický arkýř a střílny. Přízemí věže je zaklenuto, ostatní patra jsou dřevěná. V současné době slouží opravená věž jako rozhledna.

Věž můžete navštívit samotnou, prohlídku absolvujete samostatně. V přízemí je malá výstavka k historii tvrze, můžete projít i další patra a vyjít až nahoru, odkud je pěkný rozhled do kraje. Prohlídku je ale vhodné spojit s návštěvou TIC U rytíře Brtníka v Semtěši, kde si hlavně děti užijí kouzlo středověkého sklepení v interaktivní zóně (vyzkouší gotický oděv, zkusí rytířské brnění, zahrají si středověké hry a mnoho dalšího), nebo můžete absolvovat kombinovanou prohlídku s naučnou stezkou po obci a tvrzi. Mimo stezky po  obci můžete absolvovat také Stezku rytíře Rubína. Ta navazuje na interaktivní zónu a vede okolo obce po historických místech. Měří cca 3 km, na ní vás čekají informace k danému místu a úkoly. Po vyplnění pracovního listu obdržíte v TIC odměnu.

V TIC jsou také ke koupi suvenýry (ražba semtěšské mince), pohledy, je možné zakoupit také občerstvení či po dohodě zajistit ubytování či jídlo.

K návštěvě určitě doporučujeme!

Přízemí tvrze

Další patra tvrze

Rozhledna na vrcholu

Tvrz Nezvěstice

Celkový pohled

Poloha: Plzeňský kraj, okres Plzeň-město, obec Nezvěstice

Majitel: obec

Internetové stránky: nejsou

Přístupno: volně

Navštíveno: červen 2016

 

Nejstarší písemné záznamy o existenci obce nacházíme v pramenech ze 14. století. V té době stála nedaleko Úslavy tvrz, jejíž val a kamenné základy jsou ještě částečně zřetelné. Toto místo se dosud nazývá „Pod Zámečkem“. Jedním z prvních majitelů byl pravděpodobně Aleš z Nezvěstic.

U nezvěstické tvrze vznikla ves Nezvěstice. Ve středověku náležela různým pánům. Roku 1350 patřila zčásti pánům z Litic. Druhá část spolu s osadou Olešnou patřila roku 1369 pánům z Rožmberka, kteří drželi jako nejsevernější výspu svého panství na Plzeňsku nedaleký hrad Vlčtejn (Wildštejn). O zbytek Nezvěstic se pak dělili další dva majitelé: Blahuta a Zdeněk. Na dílu jednoho z nich stála výše zmíněná tvrz. Ta měla během 15. století řadu majitelů. Roku 1549 byla již tvrz opuštěna a s částí Nezvěstic patřila ke hradu Lopatě. Odtud se spolu se šťáhlavským panstvím dostala do majetku Kokořovců a Černínů. Posledními majiteli panského dvora v Nezvěsticích byli Valdštejnové. Ti zde hospodařili na rozloze téměř 100 ha prostřednictvím šafáře a správce až do realizace pozemkové reformy v roce 1924.

Na zhruba kruhovité ploše se dochovaly nepatrné pozůstatky původní stavby, které jsou volně přístupné a lze je obejít ze všech stran. Na jižní straně se dochovala největší část obvodového zdiva, které je z lomového kamene spojovaného maltou. Další menší zbytky zdiva se dochovaly i na dalších místech ve tvaru kruhu, z čehož lze usuzovat na plášťový typ stavby.

Protože se z původní stavby dochovalo velmi málo, bude zřejmě atraktivním cílem jen pro zkušené obdivovatel památek, kteří se zajímají i o méně významné stavby. V obci samotné pak najdeme ještě další významnou památku - kostel Všech svatých, připomínaný již v polovině 14. století. Návštěvu Nezvěstic lze dobře spojit s návštěvou zámku Kozel, zámku Spálené Poříčí či hradu Radyně. Pamětihodností je zde mnohem více, doprava však bude nejlepší autem.

Tvrziště se zbytky zdí

Tvrziště

Hrad Vlčtejn

 

Poloha: Plzeňský kraj, okres Plzeň-jih, obec Vlčtejn

Majitel: soukromý (?), blíže nezjištěno

Přístupno: volně

Webové stránky: http://vlctejn.wz.cz/

Navštíveno: květen 2016

Pozůstatky menšího gotického hradu, který se nalézá nad obcí Vlčtejn. Na skalisku stojí palác, pod ním bývaly hospodářské a jiné budovy. Hradiště bylo obehnáno dvojím náspem a příkopem, jak je dodnes dobře vidět na severní i západní straně. Na ostatních stranách je opevnění již porušeno. Zde stávaly hospodářské budovy. K vlastnímu hradu se vystupuje po železném schodišti. Na jižní a východní straně spadá skála přímo dolů, na severní a západní byla postavena vysoká hradba. Na náhorní plošině je malý dvorek a hned za ním jednoposchoďový palác obdélníkového půdorysu, na severní straně jsou jeho rohy zaobleny. Palác je přes 20 m dlouhý a přes 9 m široký. Podle charakteru stavby se lze domnívat, že hrad stavěl stejný stavitel jako blízkou Radyni, tedy asi Vít Hedvábný, který Rožmberkům stavěl rovněž Helfenburk.

Hrad Vlčtejn se připomíná poprvé v r. 1284 a jeho držitelem byl Holen z Vlčtejna (též z Vildštejna), přítel Záviše z Falkenštejna. Koncem 13. a v polovině 14. století je ještě doloženo několik šlechticů tohoto jména. Před r. 1360 získali Vlčtejn Rožmberkové a ti také původně dřevěný hrad přestavěli a dali mu dnešní podobu. K panství patřily podle rožmberského urbáře z r. 1379 ještě další vesnice.  Na hradě sídlil purkrabí, který zdejší rožmberský statek spravoval. Vlčtejn byl v počátcích husitské revoluce oporou katolické strany, a proto se ho r. 1421 zmocnil Žižka při své cestě na Plzeňsko; purkrabím zde byl ustanoven Vilém Kostka z Postupic. Hrad zůstal v držení husitů až do r. 1422, přestože Žižka uzavřel s plzeňským landfrýdem příměří. V době bitvy u Lipan (1434) byl zdejším purkrabím Svojše ze Zahrádky, který v r. 1435 uzavřel s Oldřichem z Rožmberka smlouvu, podle níž měl držet hrad do té doby, než mu Oldřich nebo jeho matka Eliška z Kravař, vlastní majitelka hradu, vyplatí 400 kop grošů českých. Oldřich neviděl rád na svém hradě kališníka, a proto se smluvil se Zbyňkem z Kočova, aby vyplatil hrad pro sebe. To se stalo r. 1442. Po Zbyňkově smrti se však r. 1444 zmocnil hradu opět Svojše ze Zahrádky.

 

Od r. 1446 držel Vlčtejn Bedřich z Donína, stoupenec poděbradské jednoty, a proto si také Jiří z Poděbrad vybral hrad jako místo jednání se strakonickou jednotou, poraženou 4. června 1450 v bitvě u Rokycan. Obě strany se sešly na Vlčtejně 9. června a 11. června zde uzavřely smlouvu, která vešla do českých dějin jako smlouva vlčtejnská. Byl to velký úspěch Jiříkovy politiky, který znamenal konsolidaci poměrů v českém království a možnost dalšího pokroku poděbradské politiky.

 

Páni z Donína drželi hrad Vlčtejn až asi do r. 1500, kdy Bedřichův stejnojmenný vnuk, stoupenec jednoty bratrské, prodal své panství v blízkosti katolické Plzně a koupil si Valečov, který byl blíž větším českobratrským centrům. Vlčtejn koupil sice Jan Varlejch z Bubna (1514–1525), ale jako jeho majitel zároveň vystupuje Jan z Roupova, který od Bedřicha z Donína koupil Spálené Poříčí a Žákavu. K vlčtejnskému panství patřilo také městečko Blovice. Syn Jana z Roupova Kryštof prodal mezi l. 1587–1589 Vlčtejn majiteli blízkého Hradiště Janu Hradišťskému z Hořovic. Nový majitel měl tři dcery, z nichž Anna se provdala za Kryštofa Haranta z Polžic, jenž občas na Vlčtejně pobýval (zejména r. 1611 za vpádu Pasovských do Čech). Všechny tři sestry postoupily však otcovské dědictví své matce. Po její smrti (byla podruhé provdána za Viléma z Landštejna) získala Vlčtejn jiná její dcera, Markéta Karlova z Hořovic, která držela i blízké Hradiště u Blovic, a oba statky spojila; spojení trvalo v podstatě až do konce feudalismu. Nepohodlný hrad Vlčtejn přestal sloužit k obývání, zejména poté, když hradišťská tvrz byla znovu přestavěna a později přeměněna na zámek.

 

Manžel Markéty Karlovy z Hořovic Petr Tobiáš Karel ze Svárova hlasoval pro Fridricha Falckého jako českého krále, a proto mu byl po Bílé hoře hradišťský statek zkonfiskován, ale pak vrácen jeho synovi Janu Václavovi. Ten však brzy zemřel a Vlčtejn s Hradištěm dostal jeho syn Kryštof Rudolf. Ten měl dvě dcery a po jeho brzké smrti (1663) a po spletitém jednání dostal zdejší zboží Maxmilián Rudolf z Gutštejna, manžel zemřelé dcery Kryštofa Rudolfa. Nový majitel neměl potomky a tak statky získala jeho vdova Polyxena Kateřina Vratislavová z Mitrovic, jež se znovu provdala za Jana Josefa z Újezda. Po vymření rodu získali Hradiště a Vlčtejn Krakovští z Krakova, z nichž nejznámější byl Hanuš.

 

Hrad zpustl a stal se zříceninou. budova v předhradí byla změněna v sýpku. Až pravnuk Viléma Albrechta, Josef Maria Kolovrat se rozhodl přestavět zříceninu v romantickém duchu. Z roku 1822 se dochovaly plány pseudogotické přestavby, která byla dokončena v roce 1823. Majitelé využívali Vlčtejn při svých vyjížďkách do okolí k odpočinku a jako rozhlednu. V další generaci Kolovratů však byl hrad již opět opuštěn, kámen z předhradí byl použit na stavbu císařské silnice a roku 1845 je hrad F. A. Heberem uváděn jako pustý a bez střechy. Po smrti bezdětného Hanuše z Kolovrat 1872 přešel majetek do držení Pálffyů. Od nich koupil hrad v roce 1922 František Dobiáš. Z jeho iniciativy také místní ochotníci postavili v předhradí přírodní divadlo.

Za 2. sv. války se do záchrany hradu pustil bývalý poštovní úředník Jan Hejtmánek z Plzně. Byl vyčištěn palác a prováděly se výkopové práce. Po válce založil Hejtmánek Spolek pro záchranu hradu Vlčtejna a získal prostředky na zakonzervování hradu. Po intenzivní práci Spolku byl hrad v roce 1948 otevřen veřejnosti. V padesátých letech byl Spolek nucen ukončit svou činnost a roku 1953 hrad přebraly státní instituce, okres, poté místní národní výbor a nakonec hrad přešel pod Osvětovou jizbu MNV. Ta však jeho údržbu zanedbávala, takže dnes není hrad v příliš dobrém stavu.
 

Do Vlčtejna se dostaneme z hlavní silnice směr Plzeň - Nepomuk, Klatovy, po odbočení z této hlavní komunikace nás vede mírné stoupání, cca 400m přímo do centra obce. Zde lze zaparkovat před Obecním úřadem.

Přestože některé weby (např. hrady.cz) uvádějí, že hrad je nepřístupný a přístupný jen jednou do roku, v době naší návštěvy jsme se do hradu dostali bez problémů. Na dotaz místních nám také bylo sděleno, že hrad je volně přístupný. 

Pro nemotorizované návštěvníky je hrad dosažitelný vlakem do stanice Zdemyslice a odtud cca 2 km pěšky. Autobusem se lze dostat do Vlčtejna ze směru Plzeň, Nebílovy či Nepomuku. Toto však je nutné konkrétně prověřit vzhledem k neustálému rušení autobusových (a vlakových) spojů.

Občerstvit se lze v "Baštírně na Vlčtejně", která se nachází při hlavní komunikaci, pozor, má však otevřeno jen ve všední dny a jen do 15.30 hod.

Vstup do hradu

Před hlavním palácem

palác

Palác a vstup do něj

Budova paláce

 

 

 

Skalní hrad Vranov-Pantheon

Poloha: Liberecký kraj, okres Jablonec nad Nisou, obec Malá Skála

Majitel: obec

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Webové stránky: http://www.vranov-pantheon.cz/

Navštíveno: několikrát, naposledy březen 2016

Zdroj letecké foto: http://www.vranov-pantheon.cz/

 

Rozsáhlý skalní hrad, který se řadí k největším v České republice byl vybudován na počátku 15. století jako jeden z posledních hradů této oblasti.

V době svého vzniku hrad vyhovoval všem obranným požadavkům, neboť při jeho stavbě bylo použito skupiny pískovcových skalisek spadajících na všech stranách skoro svisle do údolí Jizery. Podle zářezů a drážek ve skalních stěnách lze soudit, že obytné budovy na Vranově byly hlavně dřevěné, a proto se zachovala pouze sklepení vytesaných ve skále. Do hradu se vstupovalo postupně dvěma opevněnými branami. Na nejvyšším skalisku, stávala dřevěná hradní věž, která dominovala celému objektu. Vranov poté prošel obdobími rozkvětu i úpadku. Hrad zpustnul v 1. polovině 16. století, na přelomu 17. a 18. století zde byl těžen kámen na přestavbu maloskalského zámku; a až v roce 1802 koupil maloskalské panství, k němuž Vranov patřil, podnikatel František Zachariáš Römisch. Ten dal upravit přístup k hradu a vysoko nad Jizerou vybudoval vyhlídku. V prostorách hradu a jeho blízkém okolí dal Römisch umístit množství náhrobků, pomníků, nápisů, kamenných uren a letopočtů připomínajících bájné i historické osobnosti a události, spisovatele, umělce, básníky. V prostrách hradního nádvoří,  nechal Fr. Z. Römisch také vybudovat romantický letohrádek ve stylu kaple se štíhlou věžičkou. Letohrádek ve stylu neogotiky byl dokončen v roce 1826. Přestože připomíná kapli, církevním účelům nikdy nesloužil. Byl nádherně zařízen, na stěnách byly fresky, které zobrazovaly hrad Karlštejn a Laxenburg, svaté patrony a členy Römischovy rodiny. Z fresek se dochovaly jen podobizny svatých na klenbách v přízemí. Ze zařízení se nedochovalo nicl

Po rekonstrukci spadlé ohradní zdi je nyní na hradě zpřístupněna rozsáhlá prohlídková trasa. Návštěvníci se dostanou na vyhlídkovou plošinu, navštíví mnoho hradních zákoutí, vytesaných místností ve skále i místa, kde byly původně hradní místnosti. Jednou z nich je i prostor bývalého hradního paláce, který byl několikapatrový a byl důmyslně vestavěn do prostoru obklopeného ze tří stran vysokými skalními bloky. V přízemí zde ve středověku bývala hradní kuchyně. Byl zde také přístup k dnes již neexistující konstrukci, která nesla rumpál sloužící k vytahování vody z hradní studny. Dnes se tato prostora nazývá Síň tří mocnářů - Fr. Z. Römisch ji zasvětil památce vítězů nad Napoleonem v bitvě u Lipska 1813 a do skalních stěn byly osazeny bysty vítězných panovníků.

Nejvyšším místem hradu je vyhlídka u kříže, kam se lze dostat téměř po horolezeckém výstupu. Zde stávala kdysi dřevěná stavba, pravděpodobně hláska. Na vrcholu je osazen kříž. Dobové rytiny dokádají, že křížů bylo původně více. Není však známo, proč byly do skály zasazovány. Pověst vypráví, že se z tohoto místa zřítili milenci, na jejichž památku byl kříž vztyčen.

Prohlídkový okruh má 13 zastavení a je značen směrovými cedulemi. Trasa se hodně exponovaná a je třeba zvýšené opatrnosti, hlavně pokud procházíte s dětmi.

Na nádvoří (parkánu) je možné posedět, prodávají zde občerstvení a je možné zakoupit suvenýry (pohledy, turistické vizitky apod.).

Návštěvu maloskalského hradu lze dobře spojit s procházkou po Malé Skále (v létě mnoho sportovního vyžití) nebo s procházkou po skalním hřebeni na nedaleký hrad Frýdštejn (cca 2 km).

Parkování je možné na placeném parkovišti v obci, odkud lze po značené cestě ke hradu dojít. Malá Skála je i dobře dostupná pro nemotorizované návštěvníky - vlakem. Na oběd lze  přímo v Malé Skále vybírat z několika restaurací, avšak v hlavní sezoně je nutno počítat  s velkým množstvím turistů a tedy obsazeností.

Naše hodnocení: yesyesyesyesyesyes

Letohrádek

Nádvoří hradu (parkán)

Přízemí letohrádku

Vstup do 1. patra letohrádku

1. patro

Areál skalního hradu

Hradní studna (původně hluboká až na úroveň řeky Jizery, dnes z poloviny zasypaná.

Tvrz Rokytovec

Poloha: Středočeský kraj, okres Mladá Boleslav, obec Rokytovec

Majitel: pravděpodobně obec

Přístupno: nepřístupno, možné vidět jen z venčí

Budova se nachází v uzavřeném a zarostlém areálu zřejmě bývalého zemědělského družstva v centru obce.

Již v r. 1322 se připomíná vladyka Milota z Rokytovce. Ves však byla dlouhá léta rozdělena na jednotlivé statky. V r. 1364 se uvádí Bedřich Cetenský z Cetně jako pán na Rokytovci. Část patřila i potomkům Milotovým Mikuláši a Milotovi, faráři Rožďalovickému, kteří drželi v r. 1368 ves Brodce. V r. 1382 je zde připomínáno úmrtí bratrů Zdeňka, Řikonise a Paška z Rokytovce. Osudy obce jsou více jak sto let neznámé, statky rokytovské se stávaly různě součástmi statků okolních. Kolem r. 1500 byl Rokytovec koupen spolu s jinými statky Václavem Klusákem z Kostelce a připojen ke statku Velké Horky. Po jeho smrti v r. 1548 si rozdělili statky synové. Rokytovec připadl Oldřichovi. R. 1556 syn Oldřicha Klusáka Albrecht Rokytovec prodává Václavovi Prockovi z Cetně, který zde vystavěl tvrz. Ten statek r. 1573 prodává Markétě Vančurové z Řehnic, která se provdala za Kaplíře ze Sulevic. Jeho bratr Vojtěch pak prodává r. 1599 Rokytovec Mikuláši z Gerstorfu a Malšvic. Ten Rokytovec opět připojuje ke statku Velké Horky.Jako účastníkovi stavovských bouří mu však byly veškeré statky po r. 1620 zkonfiskovány.

Tvrz poté ztratila svůj význam a patrně jako zchátralá byla zbořena či přestavěna na sýpku. V r. 1621 koupil statek Velké Horky, jehož součástí je i Rokytovec Jiří Benedikt Benyk z Petersdorfu. V r. 1644 zdědila statky dcera jeho Anna Marie. Roku 1676 prodala Anna Benyková statky Janovi Renardovi z Valmerodu. Nový majitel se stal hejtmanem boleslavského kraje. Panství horecké však prodal r. 1691 Františkovi Mikulášovi z Klíbersburku. Tímto svobodným pánem je již příštího roku 1692 statek prodán Silvii Kateřině Šlikové z Holiče, rozené hraběnce z Vchynic. Po její smrti byl statek rozdělen mezi manžela Františka Josefa Šlika z Holiče a potomky, říšské hrabata ze Vchynic. Po smrti hraběte Šlika v r. 1740 se Horecký statek stal vlastnictvím Františka Ferdinanda Vchyňského ze Vchynic. Ten po dvou letech zemřel a poručníkem jeho nezletilých dítek se stal Filip Josef Vchyňský. Ten s povolením králové Marie Terezie prodal statky své, včetně Velkých Horek r. 1744 říšskému hraběti Františku Josefu Pachtovi z Rájova, čímš byly statky horecké s panstvím Bezenským spojeny. Připojení k panství bezenskému drželo potomstvo rodu Pachtů až ke konci 19. století.

Dne 1. května 1881 za hrabat Pachtů z Rajova byl prodán velkostatek Bezenský, ke kterému patřily dvory velkohorský, nemyslovický i rokytovský, a přešel na předposledního císaře rakouského Františka Josefa.  Roku 1918 se  rokytovský dvůr stal státním majetkem.

Pozůstatkem někdejší tvrze je patrně sklepení pod dominujícím špýcharem, nacházejícím se uprostřed obce. Budova široká 8,5 metru je 24,5 metru dlouhá, se starší částí v délce 17,5 metru. Jen podrobný stavebně historický průzkum by mohl blíže historii místní tvrze určit.

Dlouho jsme váhali, do které kategorie zařadit tuto stavbu, zda do mizejících památek, či do sekce hrady a tvrze. Tvrz je relativně ještě v ucházejícím stavu, je však zanedbaná, evidentně postrádá i základní údržbu. Navíc se nalézá ve zpustlém a zarostlém hospodářském dvoře, zřejmě bývalého zemědělského družstva. Je tak otázkou, zda se objekt brzy nedostane do rubriky mizející památky.

Výřez z katastrální mapy z roku 1871, šipka ukazuje místo bývalé tvrze

 



 

 



 

 

Tvrz Kašovice

Poloha: Plzeňský kraj, okres Klatovy, obec Kašovice

Majitel: obec

Přístupno: bez omezení volně přístupné po celý rok

Foto: srpen 2015

 

Obec Kašovice a tvrz stejného jména se nachází na cestě mezi Sušicí a Kolincem. Tvrz se nalézá na zalesněné vyvýšenině kousek nad vesnicí.

Ves Kašovice, která pravděpodobně náležela ke zboží hradu Velhartic, se ve středověkých písemných pramenech připomíná jen velmi zřídka. Původně tento název patřil hospodářskému dvoru a sama ves se nzývala Kašovičky.  

Z tvrze zůstaly dochovány části (hlavně severní strana) obvodového zdiva tvrze. Stavení původně bylo čtyřhranné a dvoupatrové a nebylo obehnáno příkopem. Kdy a kým byla tvrz založena není známo. Roku 1234 se připomíná jako majitel Zdeslav. Dále je tvrz připomínána v r. 1341 jako sídlo Sezemy z Kašovic. Pravděpodobně roku 1390 byly Kašovice věnem Ofky z Opočna, manželky Jana z Velhartic. Ve 14. století nepochybně patřila tvrz pánům Velhartickým. Je pravděpodobné, že tvrz byla využívána pouze jako lovecký nebo strážní hrádek. Roku 1428 prodal Oldřich z Rožmberka Menhartovi z Hradce 30 vesnic v okolí Velhartic a mezi nimi také Kašovice. Když si roku 1565 vkládal Jan Rendl z Úšavy do zemských desek zápis o svém nově zakoupeném majetku v Kašovicích, byla tvrz uváděna již jako pustá.

Ke kašovické tvrzi se váže pověst o Kašovické princezně se zlatou hvězdou na čele. Tuto pověst v 19. století zaznamenal německý historik František Alexandr Heber.

Tvrz je volně přístupná. Od hlavní silnice je odbočka na vyježděnou polní cestu, která byla značena ručně namalovanou cedulkou s označením tvrze. Autem lze tak dojet až k lesíku, odtud je to ke zřícenině cca 1 minutu chůze. Zde zabloudit nemůžete, jsou zde vyšlapané cestičky a tvrz je opravdu na dohled. U tvrze naleznete informační panel o historii tvrze a provizorní odpočívadlo. Pokud by cesta polem nebyla vyjetá, lze zaparkovat ve vesnici a procházkou ke tvrzi dojít. Protože Klatovsko je velmi bohaté na kulturní památky, lze tento výlet spojit s návštěvou např. hradu Velhartice, či zámku Hrádek u Sušice.

Tvrz Brozany

 

Poloha: Ústecký kraj, okres Litoměřice, město Brozany nad Ohří

Majitel: Městys Brozany nad Ohří

Internetové stránky: http://www.brozanynadohri.cz/informace-o-obci-turisticke-informace/tvrz/?more=19#msg19

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách, nebo dle domluvy

Navštíveno: srpen 2015

 

V zajímavé krajině Českého středohoří se při dolním toku řeky Ohře nalézá městečko Brozany, jemuž vévodí na ostrohu návrší starobylá tvrz. Původní tvrz se skládala polovinou ze dvora se zahrádkou, obytného domku, kolny a chlívku, druhá polovina byla sídlem hradních pánů. Když se po mnoha letech pozapomnělo, že se jednalo o panské obydlí, vytvořila se pověst, že toto stavení podivného tvaru se šestibokými výstupky na třech stranách, je kaple.

Historie objektu tvrze:

Ve 14. století mělničtí proboštové vystavěli na ostrohu nad Brozany pro své  purkrabí dřevěnou tvrz. Ta byla na začátku 15. století přestavěna na tvrz zděnou. Jako své sídlo ji měli nejen purkrabí mělnických proboštů, ale i další  majitelé brozanského panství.

Starou tvrz po roce 1559 přestavěl Zikmund Brozanský z Vřesovic na renesanční dvouposchoďový zámek. Vybudoval honosnou budovu. V roce 1563 ji nechal zvenčí ozdobit figurálními sgrafity a nápisy. Zachvěl se jejich popis a ten svědčí o nákladnosti a umělecké  bohatosti nezvyklé u malého venkovského sídla.

V roce 1601 koupil brozanské panství Jan Zbyněk zajíc z Hazmburka. Okamžitě začal s další přestavbou nedávno zvelebeného zámku. Přistavěl třetí patro a další  dva arkýře. Dosavadní sgrafitovou výzdobu zachoval a rozšířil na další vnější stěny a třetí patro budovy ve formě renesančních sgrafitových psaníček.

V roce 1631, kdy Brozany patřily již Lobkovicůím a sídlil zde jejich hejtman, byl zámek saskými vojsky vydrancován a vypálen. Zbořeny byly jeho hradby a dvůr. Od té doby  zámek již nenabyl svého dřívějšího vznosného vzhledu ani společenského významu.

V roce 1880 zámek vyhořel. Horní dvě patra byla zbourána a zbytky sgrafitové výzdoby  byly zakryty omítkou.

Jednoposchoďová budova pak sloužila různým účelům.

V 50. letech minulého století byla budova zámku stavebně opravena pro potřeby jednotného zemědělského družstva,  v 60. letech byla provedena oprava střechy a fasády a budova až do roku 1999 sloužila pro potřeby civilní obrany okresní národního výboru. (čerpáno z webových stránek městyse)

V roce 2002 byly po předchozím stavebně historickém průzkumu započaty záchranné práce na budově značně zchátralého zámku. Práce byly ukončeny v roce 2005.

K místu samotnému se váže také několik zajímavých pověstí a bez zajímavosti není také to, že na brozanské tvrzi vznikala patrně nejstarší kuchařka u nás.

 

Budova tvrze je běžně přístupná, pokud by vám náhodou nevyhovovala provozní doba, lze se při větší skupince domluvit individuálně na jiném čase. Paní kastelánka byla velmi ochotná. Na tvrzi se také konají nejrůznější kulturní akce.

Ve tvrzi lze nalézt původní středověké interiéry, které jsou opraveny (zaklenuté sklepení s expozicí mučírny, přízemí věnované místní historii a v prvním patře rozlehlý tzv. Hodovní sál); najdete zde informace o historii objektu, městečka, vystavené muzejní exponáty. Prohlídku absolvujete sami, k dispozici jsou texty, které vás expozicí provedou. Úvodní výklad podává paní kastelánka či  přítomný průvodce.

Ke koupi jsou připravené pohledy, turistická známka a různé prospekty.

Obec se o tvrz vzorně stará a pokud rádi objevujete neznámé a tajuplné památky, tak brozanská tvrz vybízí k vaší návštěvě. Jedinou nevýhodou je její dostupnost pro nemotorizované návštěvníky. Návštěvu tvrze lze spojit např. s návštěvou sousedního doksanského kláštera, nebo nedalekého zámku Vrbičany (článek naleznete v záložce "Zámky"). V samotných Brozanech se pak nalézá ještě jedna památka - kostel sv. Gotharda, původně románská stavba ze 12. století.

Naše hodnocení: určitě doporučujeme k návštěvě a udílíme yesyesyesyesyesyes

Vstup do tvrze

Sklepení

Sklepení - mučírna

Přízemí tvrze

První patro - Hodovní sál

Arkýř v prvním patře

 

Románský hrad Roudnice nad Labem

Článek v přípravě.

Tvrz Malešov

Poloha: Středočeský kraj, okres Kutná Hora, obec Malešov

Majitel: soukromý (Mgr. Ondřej Slačálek)

Internetové stránky: www.malesov.cz

Přístupný: přístupno při konaných akcích

2011

Nejstarší zmínka o tvrzi na Malešově pochází z roku 1303. V druhé polovině 14.století se jejími majiteli stala bohatá měšťanská rodina z Kutné Hory – Ruthardovci. Ti se po svém povýšení do šlechtického stavu začali psát s přídomkem z Malešova. Rudhardovci vlastnili tvrz do roku 1411, kdy ji prodali stoupenci krále Václava Martinu Kladnému z Těchovic. Ten se jako její majitel připomíná do roku 1417, ale jisté je, že její následující majitel byl odpůrcem husitství, jelikož v roce 1421 byla tvrz obléhána husitským vojskem a 19. listopadu se vzdala. 7. června 1424 se nedaleko Malešova odehrála také jedna ze slavných Žižkových bitev proti Pražanům.

Po husitských válkách držel Malešov táborský hejtman Ondřej Keřský z Římovic a po něm prešla tvrz a její zboží do majetku příslušníků rodu Mokrovouských z Hustiřan . Prvním z nich byl Beneš (později řečený z Malešova ), který bojoval v bitvě u Lipan na straně panské jednoty. Poté co byl jeho přítel Jan Roháč z Dubé popraven (9.9.1437), vypověděl císaři Zikmundovi válku. Po smrti Zikmunda se přiklonil ke straně, která chtěla na český trůn dosadit polského Kazimíra. Od katolických pánu, kteří tvrz vlatnili na počátku válek se tak tvrz stala sídlem pána se zcela opačným vyznáním.

Nejstarší vyobrazení tvrze

Po Beneši získávají tvrz jeho synové Bavor a Jiřík, byl členem Jednoty zelenohorské a potom patřil k nejhorlivějším přívržencům krále Matyáše Korvína. Když byl roku 1472 byl nejvyšší purkrabí Jan Jenec z Janovic a na Petršpurce pověřen králem aby zbavil některé hrady a tvrze uherských posádek, oblehl i Malešov . Jiřík se vzdal a zboží mu bylo ponecháno. Od té doby věrně sloužil králi Vladislavu Jagelonskému. Naposledy je připomínán roku 1502. Pak prodal Malešov Jiříkovi Hášovi z Újezda. Ten jej roku 1535 odevzdal své dceři Mandaleně, které bylo panství po roce 1541 zapsáno do Desek zemských. Po smrti manžela postoupila Mandalena Malešov strýci Janovi Staršímu Salavovi z Lípy. Ona sama však na tvrzi dál bydlela a od svého nástupce si vymínila 1800 kop gr. na věno a roční plat (60 kop gr., 25 sudů bílého piva, 25 sudů piva řídkého, víno a jídlo). Po smrti Jana St. Salavy z Lípy prodali jeho synové Malešov Jiříkovi Voděradskému z Hrušova, na Suchdole a Dobřeni. V této době je na Malešově zmiňován pivovar, obora, chmelnice a sady. Jiříkovi bylo však panství brzy odebráno, neboť byl roku 1580 odsouzen za lichvářství. Byl popraven a jeho hrdlo, čest a statek propadl. Malešovské zboží si ponechal císař. Od té doby drželi Malešov císařští správci.

Posledním správcem Malešova byl Hahibal z Valdštejna (mincmistr Hor kutných), kterému byl však jeho úřad i tvrz odebrány, protože svou práci nevykonával tak jak měl. Roku 1620 byl Malešov postoupen bratřím Malovcům, ale po bitvě na Bílé hoře přešel opět pod císařskou správu. V této době se připomíná že zde je „většina staveb zpustlých“. Císař zboží malešovské Zastavil Elišce Žerotínské z Valdštejna. Později ho chtěl darovat Jezuitům, aby si zde udělali kolej, ale nakonec byl na opětovnou žádost prodán definitivně Elišce.

Roku 1645 dostal Malešov Jindřich Volf Berka z Dubé po němž ho zdědili jeho synové, kteří však statky pro velkou zadluženost musili roku 1666 prodat Janovi ze Šporku (říšskému hraběti, císařskému generálu). Hrabě Špork po smrti (1679) rozdělil svůj majetek mezi své syny. Malešov dostal Antonín. Ten ho roku 1699 prodal říšskému hraběti Antonínovi z Hailleveilu na Pyšelích, Křivsoudově, Jeníkově a Čachticích. Po něm až do 19. století vlastnil Malešov šlechtický rod z Osteina.

Areál tvrze chátral a jen vlastní budova byla udržována v celkem uspokojivém stavu, jelikož sloužila jako sýpka až do roku 1980. V roce 1985 převzal objekt MNV Malešov. Jeho plány na kulturní využití tvze pro obec však ztroskotaly a tvrz si na svou rekosntrukci musela počkat až do roku 2003, kdy bývalou tvrz získal nový majitel. Ten tvrz postupně rekonstruuje a při různých kulturních příležitostech také zpřístupňuje veřejnosti.

Tvrz je dostupná i vlakem a její návštěvu můžeme doporučit! Uvidíte nádherně opravené interiéry tvrze, šermíře a uslyšíte opravdu poutavé vyprávění o tvrzi.

Udělujeme maximální hodnocení: yesyesyesyesyesyes

Zdroj textu a dobového vyobrazení: www.malesov.cz

 

TOPlist