Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

ARISTOKRAT-CLUB  vše o panských sídlech a dalších památkách

Zámky

Seznam článků:

Zámek Bruntál

 

Poloha: Moravskoslezský kraj, okres Bruntál, město Bruntál

Majitel: Muzeum v Bruntále, zřízeno Moravskoslezským krajem

Internetové stránky: www.mubr.cz

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: červenec 2017

V centru města Bruntál se nalézá rozsáhlý zámek netradiční dispozice tvaru kruhové výseče s renesančními arkádami v nádvoří a vysokou hodinovou věží.

Na místě nynějšího zámku původně stával gotický hrad, vybudovaný ve 2. polovině 15. století.

Po roce 1540 zahájili pánové z Vrbna přestavbu hradu v renesanční zámek. Novou dominantou zámku se stala 61 metrů vysoká věž, která byla přistavěna na nádvoří k západnímu křídlu. Honosné sídlo bylo opravdu representativní a hostilo císaře Rudolfa II v roce 1577 nebo v roce 1611 jeho bratra Matyáše.

V roce 1621 bylo panství pánům z Vrbna zkonfiskováno a připadlo Řádku německých rytířů.

V době třicetileté války byl zámek velmi poškozen a v letech 1658 - 1670 vyvrcholily jeho obnovovací práce. Zámek byl barokně upraven, ale v jádru nebyl dotčen jeho renesanční charakter.

V 18. století byl zámek ve značně špatném stavu a bylo rozhodnuto zámek nechat strhnout a postavit nový. Práce však byly zastaveny pro nedostatek financí v důsledku vypuknutí sedmileté války.  V roce 1766 pak byla zahájena pozdně barokní přestavba zchátralého zámku. přestavba byla dokončena krátce po roce 1772.

V letech 1838 - 1840 byly provedeny dílčí úpravy interiérů a na přelomu 19. a 20. století byly dobudovány reprezentační prostory prvního patra. Rozšířen byl také zámecký park a na místě bývalého pivovaru byla postavena salla terrena.

Po roce 1945 přešel zámek do vlastnictví státu a v roce 1957 se stal sídlem okresního muzea. Od roku 1960 je přístupný veřejnosti.

V současné době je zámek sídlem regionálního muzea v Bruntále a kromě vlastních expozic spravuje též hrad Sovinec a kosárnu v Karlovicích.

Na zámku můžete navštívit zámeckou expozici, která je jedna z největších a nejbohatších na naších zámcích. Kromě toho je zde muzejní expozice o přírodě Bruntálska a expozice řemesel a živností bruntálského regionu. Celoročně se pak v prostorách zámku konají různé výstavy a kulturní akce.

Zámecká i muzejní expozice je přístupná jen s průvodcem.

Suvenýrová pokladna je velmi dobře vybavena rozmanitým sortimentem. Naleznete zde velké množství pohledů, leporelo, publikace, turistické známky a vizitky, nejrůznější propagační materiály a doplňkové suvenýry obvyklé pro památkové objekty. Paní z pokladny velmi ochotná a milá.

Příruční tašky, batohy či deštníky je možné odložit v prodejně vstupenek (v průjezdu - vchodu do zámku).

Prohlídka a průvodce velmi dobrá, můžeme vřele doporučit!

Zaparkovat lze bez problémů nedaleko zámku, je zde dostatek parkovacích míst, je však nutné zaplatit parkovné.

Ve městě se lze také velmi dobře naobědvat - a polední menu polévka, hlavní jídlo a na stole automaticky karafa s vodou a skleničky; a to vše za 78 kč, je naprosto bezkonkureční! také vzhledem k tomu, že jídlo (výběř ze 4) bylo výborné a velké porce!

Návštěvu Bruntálu lze spojit s návštěvou kosárny, nebo třeba již zmíněného hradu Sovince.

Vstupní průčelí

Arkády v nádvoří

Vstupní vestibul

Pohled z arkád

Vstupní schodiště

Pohled do interiérů

 

Zámek Svojšín

 

Poloha: Plzeňský kraj, okres Tachov, obec Svojšín

Majitel: obec

Internetové stránky: www.zameksvojsin.cz

Přístupno: běžně v návštěvní době

Navštíveno: opakovaně, naposledy srpen 2017

 

Malá vesnička nedaleko města Stříbra se pyšní barokním zámkem, který se nachází na vyvýšenině na kraji obce. Zámek je součástí poměrně rozsáhlého hospodářského dvora, jehož součástí je řada hospodářských budov a kostela, se kterým je propojen ve výši prvního patra zděnou chodbou, krytou vysutým mostkem.

V prostorách zámeckého areálu stávala původně tvrz, postavená pravděpodobně ve 14. - 15, století. Do dnešních dnů se z této původní obytné stavby zachovaly odkryté  zakonzervované zbytky zdí, odkryté při archeologickém výzkumu.

Zámek samotný byl postaven za hraběte Jana Václava Příchovského v roce 1723. Stavbu zahájila již jeho matka Juditha Therezie hraběnka z Werschowetz a kromě zámku nechala postavit také faru a cihlové zámecké terasy.

Příchovským panství patřilo až do roku 1795, kdy muselo být prodáno ve veřejné dražbě. Novým zámeckým pánem se stal Josef rytíř von Bigatto. Po jeho smrti v roce 1812 získal zámek Karl Anton svobodný pán von Junker, a to na základě závěti josefa von Bigatto pod podmínkou sjednocení jména a erbů. Junkerové-Bigatto poté zámek vlastnili do roku 1935, kdy po smrti Amalie Junker-Bigatto zdědil panství dr klement Podevile. Ten zámek držel do roku 1945.

Po roce 1945 byl zámek zkonfiskován a byl využíván k různým účelům. Největší pohromou pro zámek bylo asi jeho využívání státními statky. V zámku byly prováděny některé stavební úpravy, které narušily původní historický ráz budovy a postupem času se zámecký areál dostal do značně neutěšeného a zdevastovaného stavu.

V roce 1990 zámek získala obec Svojšín bezúplatným převodem od státu a od té doby celý areál prochází postupnou náročnou rekonstrukcí.

V současné době je zámek přístupný veřejnosti. Prohlídka zahrnuje levé křídlo v přízemí zámku, kde je umístěna portrétní galerie, dobové fotografie vztahující se k zámku a obci; a dále část prvního patra, kde je umístěna sezonní výstava a nově zrekonstruované zámecké interiéry.

Prohlídku můžete absolvovat sami po úvodním výkladu. Po předchozí domluvě je možné absolvovat také komentovanou prohlídku zámku a kostela.

K prodeji je mnoho upomínkových předmětů, pohledy, knihy, prožurky, turistické známky apod.

Přístupné jsou dále zámecké terase se zahradami a část zámeckého parku, kde můžete vidět odkryté základy původní tvrze.

Na zámku je kavárna, kde se můžete občerstvit teplými či studenými nápoji, dostanete zde i pizzu či tousty nebo zmrzlinu.

Kromě toho zde v hlavní sezoně funguje turistická ubytovna. V hlavní zámecké budově jsou 5 až 6 lůžkové pokoje, každý se samostatným Wc a sprchou a společnou kuchyňkou, v přilehlé budově "letohrádku" pak 2 až 3 lůžkové pokoje, které jsou již moderněji vybavené.

Parkování je možné na návsi pod zámkem (zdarma).

V těsné blízkosti Svojšína naleznete ruiny zámku Ošelín (o kterém jsme již psali), nedaleko je město Stříbro, kde lze obdivovat mnoho památek, např. radnici, městské muzeum v budově minoritského kláštera, městské hradby apod.

Na zámku ve Svojšíně se také konají každoroční květinové slavnosti, které jsou v posledních letech stále více vyhlášenější.

Návštěvu zámku můžeme vřele doporučit.  Tento zámek je zdárným příkladem toho, jak i poměrně malá obec dokáže a zvládne opravovat zámecký areál a dobře skloubit kulturní i komerční využítí památky. Pokud se zde navíc ubytujete, můžete "zažít" bydlení na zámku a odtud podniknout mnoho výletů po okolních památkách.

 

Pohled na zámek ze zámecké zahrady na terasách

Zámek s letohrádkem

Pohled na budovu letohrádku

Zámek z hospodářského dvora

Pohled z hospodářského dvora před rekonstrukcí a s novodobými přístavbami

Vstupní vestibul

Schodiště do prvního patra

Přízemí zámku

První patro, zrenovované interiéry

Výstava v prvním patře zámku

 

 

Zámek Linhartovy

 

Poloha: kraj Moravskoslezský, okres Bruntál, obec Linhartovy- místní část města Albrechtice

Majitel: město Albrechtice

Internetové stránky: www.zameklinhartovy.cz

Přístupno: běžně v návštěvní době

Navštíveno: červenec 2017

 

Nejstarší zmínky o Linhartovech pocházejí z roku 1377 a pravděpodobně již tehdy zde stávala tvrz vybudovaná Mikulášem z Vidbachu.

V roce 1410 bylo linhartovské zboží prodáno bratrům Fulštejnským z Vladětína, kteří ho spravovali až do roku 1556. Poté přešel jako dědictví Magdalény z Fulštejna na jejího manžela Jiřího Bernarda Tvorkovského z Kravař. V roce 1578 panství získala jeho nevlastní dcera Kateřina Kravařská ze Šlevic, provdaná za Václava Haugvice z Biskupic, příslušníka staré katolické šlechty.

Václav Haugvic začal někdy kolem roku 1588 s přestavbou tvrze na renesanční zámek. Z tohoto období se v dnešní stavební dispozici zámku dochoval uzavřený vnitřní dvůr, obranná věž a klenby ve sklepích. Částečně zůstala zachována také renesanční sgrafita na věži, která jsou skryta pod barokní fasádou. Za třicetileté války panství utrpělo velké škody a poslední Haugvic - Ladislav Alois - ho v roce 1658 značně zpustošené prodal Maxmiliánu Sedlnickému z Choltic.

Sedlničtí přestavěli zámek barokně, přestavba byla dokončena v roce 1702. V této době vznikl u zámku okrasný sad ve francouzském stylu, který byl v 19. století přeměněn v přírodně krajinářský park. Kolem roku 1730 proběhla další úprava zámku v barokním slohu a poté ještě ve 2. pol. 18. století, kdy byly stavebně upravovány interiéry zámku.

V roce 1855 Sedlničtí zámek prodali Oppersdorfům, kteří nechali jeden z reprezentativních sálů vyzdobit erby a texty na způsob sálu předků.

V roce 1892 zámek koupila rodina Wenzelidesů z Krnova a v roce 1930 rodina W"ullersdorfova-Urbairova.

První polovina 20. století nebyla pro zámek příznivá, protože v roce 1943 byla v zámku zřízena německá vojenská nemocnice, ale záhy vypukl požár a zámek přišel o střechu. V roce 1944 byl zámek provizorně zakryt lepenkou. Od té doby již zámek jen chátral.

Po roce 1945 byly Linhartovy majitelům zkonfiskovány kvůli německé národnosti a o zchátralý zámek nebyl zájem. Částečně byl opraven v letech 1957 - 1960, poté se rekonstrukce zastavila. Do zámku zatékalo a stavební materiál již použitý i uskladněný byl rozkrádán. V roce 1973 byla zahájena další etapa rekonstrukce s úmyslem umístit do objektu sklady ministerstva zdravotnictví. Zásahy byly značně "neodborné" a podepsaly se zejména na interiérech - přesto se podařilo zachránit částečně dochované malby z roku 1700 a 1780. Fasády začaly být opravovány v roce 1989, ale dokončeno bylo pouze nádvoří a východní průčelí zámku. Další rekon

Další rekonstrukce začala až v roce 2003. Zámku byla částečně vrácena jeho původní barokní podoba a věž byla znovu zastřešena kupolí. Tato rekonstrukce v podstatě zámek zachránila.

V zámku se nedochoval původní mobiliář, vyjma několika židlí, které jsou umístěny v přízemí v salonku a několika portrétů, které jsou součástí prohlídkové trasy. Přesto má zámek co nabídnout.

Je zde umístěna stálá expozice keramika Jana Kutálka a dále dílčí výstavy, které se snaží vedení zámku neustále obměňovat, oživovat a rozšiřovat. V současné době zde můžete vidět sbírku panenek a kočárků, autíčka, nafukovací hračky z Fatry Napajedla nebo keramická prasátka paní Rýparové z Vratimova.

Je toho ještě mnoho dalšího, co lze vidět v prostorách linhartovského zámku. Mimo jiné je zde umístěna také první dětská galerie v České republice a děti zde mohou vyzkoušet různé hračky či modely.

Na zámku se také konají nejrůznější kulturní akce, koncerty, vítání občánků a svatební obřady.

Prohlídky probíhají s průvodcem a jsou primárně zaměřeny na dětského návštěvníka.

U zámku je bezplatné parkoviště, v pokladně zámku lze zakoupit pohledy a různé suvenýry. Trošku je škoda, že zámek nemá své leporelo ani žádnou brožurku o historii objektu.

Za občerstvením a jídlem musíte do blízkých Albrechtic, které jsou vzdáleny necelé 4 kilometry.

Zajímavostí je, že zámek leží na hranici s Polskem a část zámeckého parku je v "zahraničí".

Prohlídku jsme absolvovali s panem kastelánem, který je evidentně velkým zámeckým nadšencem a díky němuž zámek ožívá a dostává se více do povědomí veřejnosti.  Na prohlídce nás mrzelo jedině to, že děti, kterým je zde dávána přílišná volnost, ruší návštěvníky, kteří sem přijdou za historií a poznáním zámku. Možná by bylo vhodné prohlídky rozdělit a pro děti vytvořit speciální dětské prohlídky, které by nenarušovaly ty běžné.

Během prohlídky se seznámíte i s novodobou historií zámku, která byla velmi pohnutá. Součástí jsou i fotografie, které dokumentují stav zámku před rekonstrukcí.

Zámek určitě navštivte, nebudete litovat! Pokud budete cestovat touto oblastí, můžete navštívit i další zámek, kteří vlastnili Sedlničtí - zámek ve Slezských Rudolticích, kterému se přezdívá Slezské Versaille.

Stav zámku před rekonstrukcí

Zámecké nádvoří

Zámecké chodby

Salonek se židlemi z původního zámeckého mobiliáře

Pohled do dětské expozice

Dochované části nástěnných maleb

Pohled do expozic

 

 

 

 

Zámek Nemilkov

 

Poloha: Plzeňský kraj, okres Klatovy, obec Velhartice - Nemilkov

Majitel: soukromý

Internetové stránky: www.zamek-nemilkov.com

Přístupno: kdykoliv po dohodě s majiteli

Navštíveno: srpen 2017

 

Nedaleko známého hradu Velhartice se nachází malá obec Nemilkov, která ukrývá  malou perlu v podobě původně renesančního zámečku.

Na místě nynějšího zámku stávala původně gotická tvrz, o které jsou první dochované písemné zmínky z konce 14. století. Z ní se dochovaly pouze sklepy a podzemní chodby.

V 16. století byla tvrz přestavěna na renesanční zámek, ke kterému později přibyl také poplužní dvůr. Zámek byl vyzdoben sgrafity, která jsou dosud na některým místech patrná.

Na konci 18. století byl zámeček v duchu baroka rozšířen a bylo přistavěno západní křídlo a barokní průčelí zámku. V té době patřil rodu Schreinerů. Na tuto přestavbu upomíná portál nad stupem s letopočtem 1798, kdy za Martina Schreinera přestavba proběhla.

Poslední stavební úpravy poté proběhly v 19. století v klasicistním stylu. Schreinerové chtěli zámek ještě stavebně upravovat ve 30. letech 20. století, tato přestavba však nebyla realizována. Pouze mezi lety 1942 - 43 došlo k opravě fasád. Schreinerům zámek patřil až do roku 1945.

Po roce 1945 byl zámek skonfiskován, rodina Schreinerů byla odsunuta do Německa a pro zámek započala ne příliš šťastná doba. Byl využíván jako skladiště obilí a pro hospodářské účely JZD. To se samozřejmě odrazilo na jeho stavu a zámek pomalu chátral. V jednu dobu zde byla umístěna také místní lidová knihovna a několik bytových jednotek. Po roce 1989 byla část zámku využívána k bytovým účelům, ovšem zbytek zámku byl prázdný a chátral. Na krátkou dobu mu svitla naděje v podobě nového majitele, ten však pak již nebyl schopen v rekonstrukci pokračovat a po jeho úmrtí byl zámeček znovu nabízen k prodeji.

V roce 2016 se na zámek konečně usmálo štěstí, protože byl zakoupen rodinou Kaplanových, kteří již započali s rekonstrukcí celého areálu.

V letošní sezoně (2017) je zámek zpřístupněn veřejnosti - po předchozím objednání. Nečekejte klasické zámecké interiéry a honosnou výzdobu. Objekt je ve stavu započaté rekonstrukce a tak se vám naskytne neobyčejná příležitost vidět, jak vlastně taková rekonstrukce probíhá. Prohlídka bude o to zajímavější, že vás bude provádět sama paní majitelka objektu, která velmi poutavě vypráví nejen o historii ale též i o různých zajímavostech nemilkovského zámečku. Dozvíte se také, co majitelé plánují a pokud zámek navštívíte třeba za rok, uvidíte, jaké změny již proběhly.

Z přístupu paní majitelky jsme byli naprosto nadšeni. Kéž by i ostatní chátrající památky měly takové štěstí a získaly podobného vlastníka. Na webových zámeckých stránkách a jejich fb profilu také můžete sledovat jejich blog, který s humorem a s téměř literární nadsázkou popisuje jejich zámecký život.

Zaparkovat lze bez problémů přímo před zámkem. Vstupné je dobrovolné a je určeno na rekonstrukci památky.

Návštěvu vřele doporučujeme!!!

yesyesyesyesyesyesheart

Vstup do areálu

Vstup do zámku, portál s letopočtem barokní přestavby

Vstupní chodba v přízemí

Bývalá kaple v přízemí zámku

Původní dveře, vstup do bývalé kaple

Místnosti v přízemí

Sál v prvním patře

Detail původní podlahy

Jaká krása vznikne po restaurování

Místnost v prvním patře s dochovanými malbami

 

 

 

Zámek Nový Jičín

 

Poloha: Moravskoslezský kraj

Majitel: Muzeum Novojičínska (Moravskoslezský kraj)

Internetové stránky: http://www.muzeumnj.cz/zerotinsky-zamek-v-novem-jicine/aktualni-akce/

Přístupný: běžně v návštěvních hodinách

Doba návštěvy: červenec 2017

 

Město Nový Jičín na panství s centrem na hradě Starý Jičín bylo založeno zřejmě ve 13. století, první písemná zpráva o něm je z roku 1313. Založili ho pánové z Kravař. Ti také ve třetí čtvrtině 14. století vystavěli ve městě hrad, který se stal součástí městského opevnění, ale první písemná zpráva o něm je až z doby pohusitské. Nicméně se dochovala část gotického zdiva. Po husitství se ve vlastnictví panství vystřídali páni z Cimburka a další moravské rody. 

Kolem roku 1500 koupili panství páni ze Žerotína. Z nich Bedřich začal v roce 1538 s přestavbou hradu na renesanční zámek-pevnost (inspiraci získal u italských a uherských pevností). Zámek měl být nedobytný ze všech strana, střežilo ho deset věžic, z nich dvě se dochovaly do současnosti a jsou pro podobu zámku typické. 

Bedřichův syn chtěl panství prodat a měšťané Nového Jičína se tehdy (1558) sami vykoupili a poddali se císaři a králi Ferdinandovi I., takže Nový Jičín se stal komorním městem. Koncem 16. století hrozilo nedostavěnému zámku zbourání, ale měšťané si nakonec vymohli u císaře a krále Rudolfa II., že jej mohou přeměnit na radnici, zároveň sem také umístili pivovar. 

Město bylo nekatolické, proto v době třicetileté války přišlo o své postavení komorního města a bylo přiděleno jezuitské koleji v Olomouci. Panství spravoval zástupce koleje, který sídlil v zámku. O něco později zakoupili měšťanům dům, kam byla ze zámku přestěhována radnice. Po polovině 18. století byly ochranné příkopy přeměněny na zahrady.

V roce 1773 byl řád jezuitů zrušen. V roce 1781 se stal majetkem Tereziánské vojenské akademie ve Vídni. Kolem poloviny 19. století provedl novojičínský stavitel Ignác Kloss rozsáhlou opravu a přestavbu, při níž byla mj. odstraněna řada renesančních prvků (věžice, atiky). 

Po první světové válce se stal zámek majetkem nadace spravované státem.

Během dějin pobývala v zámku řada významných osobností, o tom viz internetové stránky. 

Nyní je v zámku umístěno Muzeum Novojičínska, patrně dosti velká instituce, neboť má ještě několik poboček. Přímo v zámku se nachází „tradiční“ expozice o dějinách Nového Jičína, pojatá chronologicky, jen v závěru je místnost s významnými rodáky, doplněná dobře udělaným videoprogramem ve zvláštní místnůstce, takže zvuk neruší ostatní návštěvníky. Expozice není únavně rozsáhlá, opravdu se jedná o hlavní body dějin, takže se dá zvládnout. Navíc je rozdělena na dvě části (viz dále). V prvním patře (období do 18. století) je umístěna i v pokojích s dochovanými nikami patrně pro kamna, které jsou celkem vhodně využity jako vitríny. Avšak jedna místnost s krásně dochovanými nástěnnými malbami je bohužel „muzejnicky“ nešetrně k těmto malbám obestavěna vitrínami a panely, takže malby zčásti nejsou vidět a to je velká škoda. Přitom by stačilo, aby vitríny stály uprostřed místnosti, jako je tomu i jinde, a krása prostoru by vynikla. Zabudování osvětlení do stropů také nepůsobí příliš krásně, ale to je nutná daň muzejnímu provozu – nasvícení je zde jinak vhodné.

Ve druhém patře je před pokračování expozice o dějinách Nového Jičína vložena unikátní výstava Nechte na hlavě, jež mapuje vývoj pokrývek hlavy od začátku 19. století. Nachází se zde velké množství všemožných klobouků, čepic a čepců víceméně chronologicky ve velkých vitrínách. V první nebyly přehledně popsané, v ostatních celkem ano, i když dělá trochu problém najít čísla u jednotlivých exponátů, protože čísla jsou klobouky někdy překryta. Celkově se však jedná o velmi dobré řešení a vždy by asi nastal podobný problém. Expozice je ozvláštněna vitrínami, kde je namalovaná kulisa nějakého dobového interiéru (kavárny, obchodu apod.) a v ní figuríny s typickými klobouky či čepci. V jedné takové vitríně najdeme i kloboučnickou dílnu. Kromě klobouků jsou samostatné vitríny věnovány i pokrývkám hlavy úředním a spolkovým či vojenským. Na začátku si lze z více klobouků některé zkusit a vyfotografovat se v nich před některou z nabídnutých kulis, jak to kdysi bývalo zvykem ve fotoateliéru (kulisa je ovšem nová). Bylo by možná vhodnější dát sem šipky nebo jiné orientační body, aby návštěvník viděl, kudy má postupovat a nemusel se vracet. Tento nedostatek ovšem bývá v muzejních či galerijních expozicích velmi častý. Celkově lze výstavu klobouků hodnotit velmi kladně, už proto, že je unikátní. 

Součástí muzea jsou také tři výstavní sály, kde se patrně konávají převážně výstavy obrazů: sál rytířský, kamenný a trámový (s malovanými trámy). Všechny mají krásné stropy a jejich návštěvu lze doporučit i v případě, že o obrazy nemá návštěvník zájem. 

Velmi pěkný je také půdní prostor upravený pro výstavy. V době naší návštěvy zde probíhala výstava o lese „mezi středověkem a industrializací“. Bezpochyby dobře zamýšlená, ale bohužel trpící neskutečnou přemírou všemožných textů.

V pokladně měly službu dvě dámy, z nichž jedna na začátku podala informace o tom, které expozice a kde se nacházejí. Obě byly neobyčejně milé a ochotné a to rozhodně přispělo k velmi dobrému celkovému dojmu z muzea.

Internetové stránky jsou značně podrobné. Tomu se sice při množství poboček a expozic muzea nelze divit, ale najdou se tam i velmi zajímavě informace, např. o místních osobnostech. Bohužel dohledat otevírací dobu a vstupné je velmi obtížné. 

Návštěvu zámku-muzea lze rozhodně doporučit, zvláště expozici klobouků.

Bohužel v době naší návštěvy hodně pršelo, takže máme jen pár fotek a v interiérech se fotit nesmí.

 

 

Zámek Čechy pod Kosířem

 

Poloha: Olomoucký kraj, okres Prostějov, obec Čechy pod Kosířem

Majitel: Olomoucký kraj, správa Vlastivědné muzeum v Olomouci

Internetové stránky: www.zamekcechy.cz

Přístupno: běžně v návštěvní době

Navštíveno: červenec 2017

 

Na místě nynějšího zámku stála ve 14. století gotická vodní tvrz. Část tvrze patřila Lúčkovi z Čech, druhá část pánům z Kunštátu.

Majiteli tvrze byli význačné moravské rody, páni z Boskovic  či z Pernštejna. Tvrz zanikla někdy v 15. století a roku 1512 je uváděna jako pustá.

Za vladyků z Hartunkova byla tvrz ve 2. polovině 16. století vystavěna znova ve stylu renesančním. Stávala pravděpodobně na místě nynějšího jižního křídla zámku.

V letech 1707 - 1716 vlastnila tvrz knížata z Liechtensteinu a za kněžny Marie Terezie Antonie byla přestavěna na barokní čtyřkřídlý zámek.

Významnými majiteli panství se v roce 1768 stali hrabata Silva Tarouca. První majitel Manuel Silva-Tarouca byl synem portugalského velvyslance u vídeňského dvora a stal se zakladatelem moravské linie rodu. Byl významým politikem a mimo jiné rádcem Marie Terezie.

Taroucové panství zvelebovali a František Josef I. Silva-Tarouca zahájil ve 30. letech 19. století velkou přestavbu zámeckého parku v anglickém stylu.

Jeho syn Ervín zámek přestavěl v klasicistním stylu, který odráží částečně již současnou podobu zámku. Ervínův bratr Bedřich byl přítelem českého malíře Josefa Mánese; a také za dalšího majitele zámku - Augusta Alexandera, dalšího bratra Ervína - sem Josef Mánes často zajížděl, neboť August byl velmi štědrým mecenášem umění a oeganizátor společenského života v Čechách.

V letech 1852 - 1853 byla vedle zámku postavena pseudogotická oranžerie, na jejíž výzdobě se podílel Josef Mánes. Podle Mánesova návrhu byla rovněž v roce 1854 vybudována zámecká kaple.

Augustův syn František Josef II byl výborným hospodářem, odborníkem na tvorbu zahrad a parků a za něj došlo také k poslední výrazné změně v podobě parku i zámecké budovy.

Posledním majitelem byl Františkův syn František Arnošt, který se hlásil k české národnosti. V roce 1942 byla na jeho majetek uvalena německá nucená správa. V letech 1945 - 1949 pak bylo vedeno pozůstalostní soudní řízení, avšak Františkův bratr (František umírá v roce 1943) Egbert se hlásil k německé národnosti. V roce 1949 byl tedy zámek rodu vyvlastněn a v letech 1953 - 2005 byl na zámku dětský domov. Zároveň však v roce 1957 byla zřízena Pamětní síň Josefa Mánesa pod správou Muzea Prostějovska. Zrušena byla v roce 2011.

Od roku 2008 je majitelem zámeckého areálu Olomoucký kraj a zámek je ve správě Vlastivědného muzea v Olomouci.

Po rekonstrukci je zámek nově zpřístupněn od roku 2016. Můžete zde navštívit zcela novou zámeckou expozici, která je umístěna v jižním křídle zámku. Pokoje jsou zařízeny ve stylu doby Františka Josefa II. Silva-Taroucy, tedy z přelomu 19. a 20. století. Jsou zde obrazy a různé návrhy od Josefa Mánesa, kterému je během prohlídky věnována také značná pozornost. Mánes zde vytvořil řadu děl, některá přímo na zakázku od Silva Tarouců, některá vytvářel on sám a věnoval je svým mecenášům. Byl také jejich rádcem i učitelem malování. S Augustem Alexandrem často diskutovali na umělecká i politická témata.

Kromě toho můžou návštěvníci absolvovat komentovanou prohlídku zámeckého parku (ten je jinak samozřejmě přístupný volně) a nebo v letošní sezoně (2017) otevřená nová filmová expozice Jana a Zdeňka Svěrákových, která mapuje jejich filmová díla - Obecná škola, Kolja, Kuky se vrací aj. V expozici si návštěvníci prohlédnou také kostýmy, kulisy, nebo třeba psací stroj Zdeňka Svěráka. Tato prohlídka je bez průvodce. Zámecká expozice je pouze s průvodcem.

Kousek od zámku je vybudováno obrovské parkoviště (za poplatek), kde opravdu bez problémů zaparkujete.

V pokladně je ke koupi velký výběr suvenýrů, pohledů, brožur. Nádherné jsou rovněž reprodukce určené taktéž k prodeji. K dispozici je turistická známka i vizitky. Bohužel platba je možná pouze v hotovosti.

Paní pokladní velmi příjemná a ochotná. Průvodkyně také příjemná, výklad se nám líbil.

V zámecké oranžerii je umístěna levandulová kavárna a posedět můžete uvnitř, nebo na prostranství před oranžerií pod slunečníkem.

Návštěvu zámeckého areálu určitě doporučujeme! V samotných Čechách lze také navštívit hasičské muzeum nebo muzeum kočárů. Nedaleko se nachází sýpka Ludéřov (pozůstatek bývalé tvrze) nebo tvrz Drahanovice, tzv. Černou věž, která je také přístupná veřejnosti (článek o ní v sekci "hrady a tvrze")

 

Pohled od vstupu do zámeckého parku

Zámecké křídlo v pozadí oranžerie

Zámecká oranžerie

Vstup do zámku, v průjezdu umístěno "Kukyho autíčko"

Zámecké nádvoří

Impozantní zámecké schodiště

Pohledy do expozice

 

Zámek Bílá Lhota - arboretum

 

Poloha: Olomoucký kraj, okres Olomouc, obec Bílá Lhota

Majitel: obec, Vlastivědné muzeum Olomouc (Olomoucký kraj)

Internetové stránky: www.arboretumbilalhota.cz

Přístupno: arboretum běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: červenec 2017

 

První zmínky o tvrzi pocházejí již z poloviny 15. století. Již z té doby pocházejí také informace o zahradě, která byla její součástí a byla pravděpodobně jen užitková. V 16. století byla tvrz přestavěna na renesanční zámeček.  V této době již existovala nejstarší část parku - tzv. dubový hájek  okolo dnešní Jízdárny.

Kolem roku 1700 byl kolem renovovaného zámku založen park rytířem Harrachem, který byl v té době majitelem panství.  Od konce 18. století až do roku 1870 patřil zámek s parkem rodu Ostheimů, kteří park dále zvelebovali. Jedna z dcer rytíře Ostheima se provdala za hudebního skladatele Konráda Kreutzera, který působil jako dirigent vídeňské opery.  Kreutzer často pobýval v zámku v Bílé Lhotě a traduje se, že  si nechal přenést piano pod staré duby a tam komponoval.

Od roku 1870 patřil zámek statkářům Riedelům, kdy ho zakoupil Jan Riedel. Za něj byl také park upraven ve francouzsko-anglickém slohu a byl rozšířen. O dnešní podobu zámeckého parku se nejvíce zasloužil vnuk Jana Riedela Quido, který v roce 1898 vysázel další duby a v roce 1900 pod starými duby vybudoval skalku. V letech 1905 - 1926 působil Quido v Novém Dvoře u Opavy, kde u zámku začal budovat také rozsáhlý park. Po návratu do Bílé Lhoty začal opět pracovat na svých představách parku a vytvořil zde bohatou a druhově cennou sbírku okrasných a exotických stromů.

Po roce 1945 majetek Riedelů připadl státu - místnímu národnímu výboru. Parku nebyla věnována dostatečná pozornost a jak park, tak zámecká budova začala celkem chátrat. Skleníky začaly být využívány jako prádelna a palmy byly přestěhovány do chlévů, kde však nepřežily.

V roce 1965 park převzalo do správy Vlastivědné muzeum v Olomouci. Pro veřejnost je park přístupný jako Arboretum Bílá Lhota od roku 1968. Budova zámku, která je zakomponována do prostoru arboreta přístupná není. Nachází se zde kanceláře Obecního úřadu, Pošta a ordinace praktického lékaře. Zámek je poměrně v žalostném stavu, avšak je vidět, že zde začaly probíhat některé stavební a rekonstrukční práce.

Přestože si návštěvník nemůže prohlédnout samotný interiér zámku, procházka parkem, posezení na lavičkách u zámku či na břehu zámeckého "rybníka" je doslova balzám na duši.

Prohlídku opravdu doporučujeme!

V pokladně je možné zakoupit pohledy, propagační materiály i brožurku o historii zámku a zámeckého parku. Ke koupi jsou také různé sazenice. Paní pokladní je velmi ochotná a příjemná!

V arboretu se během roku konají různé kulturní akce.

Pohled z "vesnice"

Pohled z parku

Můstky přes rybník v parku

Renesanční brána - vstup do jízdárny

Pohled do parku

Obří šachy v zámeckém parku

 

Zámek Velké Březno

 

Poloha: Ústecký kraj

Majitel: Národní památkový ústav (Česká republika)

Internetové stránky: https://www.zamek-vbrezno.cz/cs

Přístupný: duben-říjen v návštěvních hodinách

Doba návštěvy: květen 2017

 

Samotná obec Velké Březno je v písemných pramenech poprvé připomínána již v roce 1167. Teprve v 15. století se však stala centrem panství a po polovině tohoto století zde byla vybudována tvrz. Majiteli panství v 16. století byli hlavně Salhauzenové, ale velmi rychle se střídali. Z nich Jindřich Abraham, který panství celkově zvelebil, nechal ve druhé polovině 16. století tvrz přestavět na renesanční zámeček. Po bitvě na Bílé hoře luteránští Salhauzenové velkobřezenské panství prodali a odešli ze země. Dalšími významnými majiteli byli především Dietrichsteinové a Harrachové. Za nich došlo před polovinou 18. století k barokní přestavbě zámku. V roce 1841 koupil panství hrabě Karel Chotek (1783-1868).

Chotkové patřili mezi starou českou šlechtu. Karlův otec Jan Rudolf (1748-1824) byl významným osvícenským politikem, měl také značný majetek, nechal vystavět zámky Veltrusy a Kačina. Avšak Karel byl jeho sedmým synem, a tak mu z rodového majetku mnoho nekynulo. Po otcově vzoru (po důkladném vzdělání) se uplatnil jako úředník ve státní správě. Když prokázal své mimořádné schopnosti a píli v nižších úřadech, postoupil do vyšších. Spravoval rakouské provincie v severní Itálii, později Tyrolsko, ale nejvýznamnějším jeho úřadem byl úřad nejvyššího purkrabí Království českého (1826-1843)., z jehož titulu měl na starosti zemskou správu Čech. Výčet jeho zásluh zejména o Prahu je velmi dlouhý, obecně jsou známy zejména Chotkova silnice či Chotkovy sady. Vysloužil si však nepřízeň českých stavů i vídeňské vlády a nakonec odešel do penze zneuznán. Tehdy si koupil panství Velké Březno, nenastěhoval se však do barokního zámku, nýbrž nechal si postavit opodál, na mírném svahu, zámek nový, či spíše vilu, která je dnes přístupná veřejnosti.

Zámek byl podle návrhu německého architekta Ludwiga Förstera vystavěn ve stylu klasicismu, velmi jednoduše. Od hlavního křídla vedly zastřešené venkovní chodby do dvou postranních domků s provozním zázemím zámku a s byty pro služebnictvo.

Zde se vystřídaly další tři generace Chotků – Antonín (jeho bratr Bohuslav, otec známé manželky následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este Žofie, obýval s rodinou starý zámek), Karel Maria st. a Karel Maria ml. Předposlední z nich nechal v první polovině osmdesátých let 19. století zámek přestavět podle projektu německého architekta z Drážďan Ernsta Fleischera ve stylu novorenesance. Uskutečnila se však pouze přestavba hlavního křídla a úpravy interiérů, původní návrh, který můžeme vidět v expozici, počítal s přeměnou spojovacích venkovních chodeb a postranních domků na další, přibližně stejně vysoká křídla. Karel Maria st. byl také vášnivým a významným fotografem, takže je dostatek fotodokumentace k jeho rodině a životu. Sám také fotografoval svatebčany své sestřenice Žofie při její svatbě s následníkem trůnu. Jeho sestra a mladší dcera byly hluboce věřící a vstoupili do kláštera. Za první světové války ve starém zámku přeměněném na vojenský lazaret ošetřovaly raněné a po skončení války zde zůstal domov pro staré a nemocné chudé lidi. Obě dámy založily také nový církevní řád.

Karel Maria ml. neměl potomky, jeho adoptovaný syn padl ve druhé světové válce. Po válce odešel s manželkou do Německa, kde zemřeli v roce 1970.

Zatímco starý zámek se po druhé světové válce změnil na domov důchodců, nový zámek sloužil po rozvezení zařízení postupně jako krajská politická škola, domov důchodců a sklad armády,

až koncem šedesátých let tehdejší správce zámku Stanislav Talaváňa prosadil jeho zpřístupnění. Pro veřejnost byl zámek otevřen v roce 1970.

Prohlídková trasa zahrnuje především první patro hlavní zámecké budovy. Zde se uprostřed nachází empírový hlavní sál, dochovaný tedy z doby zakladatele hraběte Karla Chotka. Na jedné straně k němu přiléhají hudební salón, knihovna, pracovna a kuřácký salón, na druhé straně malá jídelna, dvě ložnice a orientální salón. Součástí expozice je také chodba a jakési dva malé vestibuly před hlavním sálem. Před několika lety bylo zpřístupněno i druhé patro. V menším sále jsou zde instalovány výstavy (např. fotografie Karla Marii Chotka st.), později byly zpřístupněny i dva dětské pokoje (které byly původně v přízemí) a koupelna. Je také možno vyjít na vyhlídkovou věžičku a z ní shlédnout na starý zámek a labské údolí.

V přízemí se nachází kavárna (možno posedět uvnitř i venku) a sál, kde se konají svatby a patrně i další společenské události. Upraven je také park, kde je mj. bazén z meziválečného období a kuželník.

Mladý průvodce, kteréhsprávná byla uváděna ve zcela nesprávných souvislostech, takže návštěvník musel nabýt dojmu, že v určitém období se stalo nebo bylo zvykem něco, co však patřilo do období zcela jiného. Nedokázal tedy udržet souvislou „nit“ výkladu, skákal z období do období, od jedné věci k jiné. Kromě toho nechal děti, aby před zraky všech návštěvníků ohmatávaly exponáty či se po nich přímo „válely“. Je to velká škoda, protože zámek je velmi pěkný, útulný, příjemný a historie jeho majitelů představuje nepřeberné množství skutečných a zajímavých příběhů, takže není třeba je „doplňovat“ o polopravdy či příběhy odjinud a z jiných období.

Brožura o dějinách zámku a jeho majitelů je zpracována velmi podrobně a přitom zajímavě. Kromě ní je v pokladně zámku celkem dostatek pohlednic a dalších materiálů.

Pohled z parku

 

 

Zámek Janovice u Rýmařova

 

Poloha: Moravskoslezský kraj, okres Bruntál, obec Rýmařov-Janovice

Majitel: Ministerstvo vnitra

Internetové stránky: http://www.muzeumrymarov.cz/zamekjanovice.html

Přístupno: běžně v návštěvních dnech

Navštíveno: červenec 2017

 

Východní část nynějšího zámku byla postavena za Petra ze Žerotína někdy v letech 1520 - 1530 v renesančním slohu. Petr ze Žerotína zde pobýval však jen občas, protože jeho hlavním sídlem byl zámek v Šumperku.

Trvale byl zámek obýván až za Hoffmannů z Gr"unb"uchlu od roku 1586. V těchto dobách také zámek doznal značných stavebních změn. Ferdinand Hoffmann také do Janovic přenesl ze Štýrska a z Prahy svou proslulou knihovnu, která byla považována za jednu z největších a nejbohatších své doby.

V roce 1663 Volfgang Bedřich Hoffmann povolal do Janovic italského stavitele Alexandra Cannevala. který část zámku upravil barokně. Jeho dcera Marie Alžběta v roce 1678 převzala majetek po svém otci a svým sňatkem se zámek dostal do rukou Ditrichštejnů. Řada cenných věcí  a především knihovna byla převezena na ditrichštejnský zámek v Mikulově.

V roce 1721 získali panství Harrachové. Za nich došlo k rozkvětu celého panství i hospodářství ( za Ferdinanda Bonaventury Harracha došlo k rozšíření železářství a založení  známé plátenické manufaktury). V letech 1763 - 1765 bylo k původní budově zámku přistavěno severní a západní křídlo. Zámecký areál dále tvořily budovy zámeckého pivovaru a dále od roku 1894 budova ředitelství lesů.

Z rodu Harrachů stojí za zmínku hlavně Alfred a František Arnošt - milovníci přírody, cestování a lovu. Ze svých cest si přiváželi řadu předmětů a kuriozit, které utvořily základ soukromého zámeckého muzea. Na konci 19. století byl také kolem zámku na místě vysušených bažin založen přírodně krajinářský park, známý jako "severské arboretum".

Po smrti Františka Arnošta Harracha v roce 1937 zdědila panství jeho dcera Anna Marie, provdaná  za maďarského diplomata Františka Zikmunda Rosty-Forgáche de Bárkócz. Rodina byla  za války pronásledována nacisty. Po válce jim byl majetek zabaven. Část mobiliáře byla vyvezena do Maďarska, část byla umístěna na zámku Liběchov. Většina však byla rozkradena nebo zničena.

 Zámekpoté od roku 1949 sloužil Krajskému národnímu výboru v Olomouci jako archív. V nejstarší části zámku, kde se nachází tzv. rytířský sál, byly prostory renovovány a sloužily kulturním potřebám. V roce 2002 byl archiv přemístěn do Olomouce a Opavy. Zámek je od té doby prázný. Pouze část zámku, která je využívána obecním úřadem a kde se nachází také obřadní síň, je částečně opravena.

Zámek jinak nese znatelné necitlivé stopy užívání v minulých letech, přesto však, protože zde byl umístěn archiv, zůstaly zachovány některé původní prvky - ostění, dveře, parkety apod.

V letech 2010 - 2012  proběhly na zámku menší záchranné práce - instalace mříží do oken v přízemí,, částečná oprava střech a krovů, instalace nalezených dveří, oprava omítek apod. Tyto práce byly prováděny dobrovolníky a inicioval je pan Ondřej Bačík.

Přestože je zámek prázdný, opuštěný určitě není. Díky iniciativě rýmařovského muzea je každoročně během hlavní turistické sezony zpřístupněn veřejnosti. V přízemí je expozice loutek "Rýmařovské pověsti" a v části přízemí a prvního patra jsou potom vystaveny výtvarné práce dětí škol a mateřských školek Rýmařovska.

Na zámku probíhají také komentované prohlídky. Mimo to se zde konají různé kulturní akce, kterými je zámek během sezony oživován.

Vstupné je dobrovolné. Prohlížet si můžete vše sami, po úvodním slovu průvodkyně, nebo můžete počkat na komentovanou prohlídku. My jsme měli štěstí na paní historičku z muzea, která byla do historie evidentně "zapálená" a velmi poutavě o zámku vyprávěla. Byla také velmi milá a ochotná. Prohlídku zámku, který je velmi zajímavý i jako samotná stavba, můžeme vřele doporučit.

K dispozici jsou turistické letáčky zdarma. Pokud budete chtít zakoupit nějaký pohled či suvenýr, musíte do pokladny místního muzea.

Za zmínku také stojí, že v Rýmařově můžete navštívit známé Muzeum turistických dřevěných známek.

Zaparkovat lze bez problémů kousek od zámku.

Pohled z nádvoří

Vstup do zámeckého areálu od hospodářských budov

Pohled na zámek ze strany od silnice

První patro (bývalá jídelna)

Bývalá jídelna původní stav

Hala

Hala původní stav

Místnost s bývalým točitým schodištěm

Detail místnosti s bývalým točitým schodištěm

Místnost s točitým schodištěm dříve

Expozice loutek

Zámecká kaple

Detail stropu zámecké kaple

 

 

 

 

 

Zámek Raduň

 

Poloha: Moravskoslezský kraj

Majitel: Národní památkový ústav

Internetové stránky: https://www.zamek-radun.cz/cs 

Přístupný: běžně v návštěvních hodinách

Doba návštěvy: červenec 2017

 

Raduň patřila ve středověku k lenním statkům opavských vévodů a sídlem leníků byla gotická tvrz, z níž se dochovaly některé sklepy, ale jejíž podoba není známa. V roce 1475 byla Raduň, už jako centrum malého panství o několika vesnicích, prodána Václavu Tvorkovskému z Kravař a zároveň vyňata z manství, takže se stala svobodným statkem. 

Jiří Tvorkovský ve druhé polovině 16. století přestavěl tvrz na menší renesanční zámek (zřejmě nadvakrát, zámek totiž patrně vyhořel a byl obnoven). Jednalo se o trojkřídlou budovu se třemi věžemi a patrem. Za třicetileté války byl zámek značně poškozen a poněkud přestavět ho nechal až v sedmdesátých letech 17. století Albrecht Bruntálský z Vrbna, na nějž panství přešlo dědictvím. Za dalších majitelů (Bockové z Burgwic, Gruttschreiberové, Mönnichové) zámek opět zchátral.

Dnešní podobu zámku daly dvě přestavby. První uskutečnila vdova po hraběti Janu Josefu Larischovi Anna Marie Tekla a především v letech 1822-1826, podle plánů, které nechal zpracovat už její manžel. Budova tehdy dostala klasicistní podobu, ale ve hmotě zřejmě uchovala zámek renesanční. Zámek pak přes dceru Larischových zdědili Blücherové, známá a bohatá pruská knížata. Za nich došlo počátkem 20. století k druhé výraznější přestavbě. Klasicistní budova byla zachována, ale zvětšena o mansardovou vestavbu a obohacena o dvě věže, kromě toho došlo k modernizaci vnitřních prostor (vestavěny koupelny, splachovací WC aj.). V této, klasicistně-romantické podobě, se zámek dochoval dodnes. 

V roce 1945 byla sice na velkostatek uvalena národní správa, ale brzy zase zrušena, protože na Blüchery, tehdy britské státní příslušníky, se příslušné znárodňovací dekrety nevztahovaly. Nakonec byl znárodněn v roce 1948 a následujícího roku rozdělen mezi různé státní instituce. Téhož roku zbyli Blücherové opustili Československo. 

Zámecké prostory užívaly státní statky jako kanceláře, byty, učiliště apod. Zařízení bylo většinou rozchváceno. V roce 1959 si ponechaly pouze byty a zbytek zámku přenechaly místnímu národnímu výboru pro základní a mateřskou školu, později byly vyklizeny i byty a do zámku se nastěhoval kanceláře místního národního výboru. Prostory byly však pro školu mimořádně nevyhovující (především nedostatek vody). Proto byla v letech 1975-1979 postavena nová školní budova. Zámek byl již roku 1978 předán Vlastivědnému ústavu (pozdějšímu Okresnímu středisku státní památkové péče) v Opavě se sídlem v Hradci nad Moravicí, škola a místní národní výbor se odstěhovaly následujícího roku, mateřská škola v roce 1983. Okresní středisko státní památkové péče potřebovalo budovu k umístění sbírek ze zámku v Hradci nad Moravicí, který již od roku 1977 procházel velmi náročnou rekonstrukcí a musel být zcela vystěhován, dokonce i včetně některých zabudovaných a nyní demontovaných prvků. Současně však okres prosadil otevření zámku pro veřejnost. Prvních šest místností bylo otevřeno v roce 1984 a bylo v nich umístěno zařízení z Hradce nad Moravicí. 

Od té doby byl zámek postupně zpřístupňován. Ze zařízení se dochovalo pouze několik předmětů, zbytek je doplněn ze svozů a cílených nákupů. Po opravě zámku se přistoupilo k opravě oranžérie a barokní sýpky. O poznání vývoje areálu i o péči o něj a postupné zpřístupňování má zřejmě značně velkou zásluhu kastelánka zámku Eva Kolářová (kastelánkou od roku 1985), která napsala řadu velmi podrobných a fundovaných publikací o dějinách a obnově zámku a o jejich interiérech. 

V současné době se v zámku nacházejí dva prohlídkové okruhy, které se věnují především posledním majitelům, v sýpce je kromě pokladny a dalšího zázemí umístěna expozice zemědělských nástrojů a přístupná je i oranžérie. Také park působí velmi dobrým dojmem. Mimo prozatím stojí bývalý úřednický dům a hospodářský dvůr. Do zámku se lze dostat jednak kolem kostela, jednak druhou stranou, kolem školy. Obě cesty vedou přes park, druhá však je delší a lze z ní dobře pozorovat postupně se objevující objekt zámku.

Expozice (první prohlídkový okruh) působí velmi dobře, zajímavá je knihovna v mansardové vestavbě se stropním oknem, koupelna, WC, ale i byt komorníka či komorné. Zajímavý je také náhled na půdu. Zvláště pokoje služebnictva působí příjemně „zabydleně“. Zde však je potřeba trochu varovat před neuváženým „doplňováním“ zejména drobných předmětů, které může časem udělat z interiérů jakési paskvilové skladiště. Již dětský pokoj v přízemí totiž obsahuje až neúměrné, nepřirozeně velké množství hraček a rozhodně nelze předpokládat, že takto vypadal. I na jiných objektech došlo k „doplňování“ interiérů o různé drobnosti bez koncepce, takže pak jednak působí jako skladiště, jednak se v nich nacházejí předměty, které v nich být nemohly (z hlediska funkčního i z hlediska stáří). 

Průvodkyně, patrně stálá zaměstnankyně, byla výborná, nevyznačovala se žádnou z neřestí mnoha průvodců (jako např. nepřirozená intonace, věcné nesmysly, líbivé, ale hloupé historky apod.), dokonce zvládla i nepříliš hodné dítě. 

K negativům však musíme zařadit nepříliš dobrou organizaci: Pokladna umístěná v sýpce je příliš vzdálená, takže návštěvníci, kteří přijdou nedlouho před prohlídkou, mají problém, ab ji stihli. Suvenýry vystaveny ve vitrínách poblíž pokladny, kde je však nikdo nečeká a často přehlédne. Není zřetelně vyvěšen přehled prohlídkových okruhů, takž jsme o jeden přišli – na dotaz se nám v pokladně zmínili pouze o jednom, dále o sýpce a oranžérii (je ovšem možné, že v ten den již prohlídka druhého okruhu nebyla, ačkoliv bylo teprve po 14. hodině). Ačkoliv u pokladny byla řada jakýchsi skříněk, sdělila nám pokladní, že si batohy máme odložit „do vrátnice k průvodcům“, což pro nás nebylo zcela srozumitelné, navíc pak i pro personál poněkud složité, jak se ukázalo. Přesto však lze i paní pokladní hodnotit kladně – byla klidná, velmi ochotná, dokázala poradit.

Nevhodné je rovněž používání tradičních pantoflí, které jsou nepraktické pro starší či méně pohyblivé lidi, ale i nehygienické a leckdy nebezpečné. Zde především proto, že se chodí vícekrát po schodech, kde lze sice pantofle sundat, ale několikeré nazouvání rozhodně není příjemné pro nikoho. Doporučujeme spíše využití koberců.

Zámecké nádvoří

Oranžérie

Barokní sýpka

Zámecké schodiště

Pohled do interiérů

 

Zámek Střelské Hoštice

 

Poloha: Jihočeský kraj, okres Strakonice, město Střelské Hoštice

Majitel: město Střelské Hoštice

Internetové stránky: http://www.strelskehostice.cz/obec-7/turistika/tipy-na-vylety/

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: červenec 2017

 

První písemná zpráva o Hošticích pochází z doby kolem roku 1320, kdy zdejší tvrz vlastnil Oldřich z Potštejna. V roce 1347 držel Hoštice Chval – syn Bohunka z Mladějovic. Pak zde sídlili páni z Prčice, z nichž Jan z Prčice se stal patronem zdejšího kostela. V 15. století vládla v obci rytířská rodina z Kraselova a Hoštic. Po nich následovali Pešíkové z Komárova, kteří zde pravděpodobně budovali zámek, který se stal nástupcem původní středověké tvrze ze 14. století. Ti se drželi odbojných českých stavů a po bitvě na Bílé hoře jim byl majetek zkonfiskován a spolu se zámkem Střela byl prodán Jindřichu Libštejnskému z Kolovrat. V roce 1624 získal objekt Jezuitský řád, který výrazně zasáhl do úprav zámku. Jezuité zde působili až do zrušení řádu v roce 1773.

Významnější rodinou, která zasáhla do dějin obce byli němečtí Obstovi, kteří panství koupili v roce 1807. Od roku 1885 do roku 1923 se na panství vystřídalo dalších sedm majitelů. V tomto roce převzal zámek se statkem Podpůrný spolek haléřový dělníků akciové společnosti, dříve Škodovy závody Plzeň. Spolek zde zřídil ozdravovnu pro děti svých zaměstnanců a zámek zvýšil o jedno patro. Od roku 1949 obývala zámecké prostory Vojenská správa. Podpůrnému spolku byly nemovitosti státem vyvlastněny v roce 1956. Střelskohoštický zámek se stal sídlem armády – Karpatského ženijního pluku až do roku 1991. Obec celý objekt (zámek s hospodářským dvorem) odkoupila v roce 2001. 

Město zámek a zámecký areál postupně rekonstruuje. V přízemí jižního křídla zámku je zpřístupněno Muzeum řeky Otavy a voroplavby a také galerie. V prvním a druhém patře je pro veřejnost otevřena klubovna s posilovnou a tělocvična. Část budov je využívána jako byty, část je využívána komerčně. 

V muzeu je výstava řeky Otavy a voroplavby, od sezony 2009 je zde také instalována výstava fotografií Šumavská krajina očima Jana Kavaleho, jsou zde také vystaveny práce žáků místní Základní umělecké školy.

V galerii jsou připomenuta řemesla skoro již zapomenutá - kovářství a ševcovství. V muzeu dále naleznete výstavu, která mapuje historii karpatského ženijního praporu ve Střelských Hošticích, který zde sídlil od padesátých let až do roku 1991.

V muzeu je také připomenuta historie zámku a slavní rodáci.

Prohlídka je volná, bez průvodce, po zakoupení vstupenek ve vstupním vestibulu. Ke koupi jsou také různé upomínkové předměty, literatura vztahující se k tématu řeky Otavy, pohledy a turistickou známku.

Parkování je možné hned před zámkem podél silnice, či na náměstí.

V Hošticích nalezneme také klasicistní kostel  sv. Martina, se základy pravděpodobně již ze 14. století. Návštěvu střelskohoštického zámeckého muzea lze dobře spojit s návštěvou nedalekého zámku v Horažďovicích.

 

pohled na nádvoří zámku - kolem roku 1930

jižní křídlo zámku - do roku 1927

Historické pohledy na zámek: zdroj foto: webové stránky města

Vstup do muzea

Pohled do nádvoří

Pohled na zámecký areál od hospodářských budov

Vstupní vestibul

Vestibul v době dětské ozdravovny

Pohled do expozic

Vstup do zámku

Vzhled v době dětské ozdravovny

 

 

 

 

 

 

 

 

Zámek Ctěnice

 

Poloha: hlavní město Praha, Praha 9 - Vinoř

Majitel: hlavní město Praha

Internetové stánky: http://muzeumprahy.cz/zamecky-areal-ctenice/

Přístupno: běžně v návštěvní době

Navštíveno: několikrát, naposledy červen 2017

 

První zmínka o zdejší tvrzi pochází z roku 1372, kdy ji od Gery, vdovy po Volflinu Galmovi, koupil pražský měšťan Jan Zeiselmeister. Gotická tvrz založená snad krátce předtím, měla pětiúhelníkový areál opevněný jednoduchou hradbou a příkopem a tvořil ji palác a hranolová věž s bránou.

Ve 14. století se Ctěnce dostávají do okruhu zemědělského podnikání pražských měšťanů.  V roce 1421 zabrala tvrz pražská obec a dala ji Martinu Zumbergerovi. Z roku 1435 pochází svědectví o Barboře ze Ctěnic a jejím někdejším manželu Jakubovi.

Od r. 1502 patřily Ctěnice Václavu Hrzánovi z Harasova, v držení tohoto rodu pak byly až do roku 1572. Zboží roku 1520 zdědil jeho syn Adam a poté roku 1544  Adamův syn Mikuláš – druhý syn Václav obdržel blízký Jenštejn. Mikuláš dal zřejmě kolem roku 1550 přestavět starou tvrz na renesanční zámek. Když pak před rokem 1565 zemřel, stal se poručníkem jeho nezletilých sirotků již zmíněný bratr Václav, ale sirotčí majetek spravoval zřejmě velmi nedbale. Proto musel po dosažení zletilosti Adamův syn Adam ves se zámkem nabídnout k prodeji.

Před rokem 1572 pak koupil Ctěnice Petr Myška ze Žlunic, který je roku 1578 prodal Oldřichovi Hostakovskému z Arklebic. Po jeho smrti roku 1585 panství zdědil syn Trystram. Protože neměl potomky, rozpoutal se po jeho smrti spor mezi jeho starším bratrancem (rovněž Trystramem) a strýcem Jaroslavem Kaplířem ze Sulevic (matčiným bratrem). Spor nakonec roku 1600 vyhrál Trystram a obratem ruky majetek prodal  Kateřině Smiřická z Házmburka. Ta zemřela již roku 1604 a Ctěnice její dědic Jan Zbyněk Zajíc z Házmburka prodal Václavu Boryňovi ze Lhoty, v jehož rodě zůstaly do roku 1626, kdy jeho syn Jan vyměnil svůj dědický díl, do něhož Ctěnice připadly, s Adamem z Valdštejna za Budeničky. Valdštejnův syn Maxmilián je v roce 1652 prodal Janovi Antonínovi Losy z Losintálu. V majetku rodu pak Ctěnice zůstaly až do roku 1781.

Do roku 1803 patřily potom Ctěnice Windischgrätzům, za nichž byl  renesanční zámek upraven ve stylu klasicizujícího baroka do dnešní podoby. Vstupní věž byla snížena o oktogonální část a zakončena tříbokým štítem s cibulovou střechou a lucernou. Zámecká budova je do nevelkého pětibokého nádvoří patrová, k okolnímu terénu dvoupatrová, krytá valbovou střechou. Vnější fasáda je členěna lizénami, do nádvoří jsou v přízemí slepé pilířové arkády. K vjezdu ve věži vede klenutý most přes příkop, který je dosud částečně zachován.

Poté se majitelé Ctěnic často měnili. V roce 1820 získal panství František Antonín Desfours, jehož dcera odkázala Ctěnice roku 1831 Josefíně ze Schwarzenberka a Gabriele z Ditrichštejna.

Roku 1849 koupil celý majetek jako pozůstalost po hraběnce Aloisii Desfoursové  velkopodnikatel  Alexandr Schöller. Rod Schöllerů znamenal v Rakousko-Uhersku významný ekonomický subjekt. Baron Alexander Schöller zakoupil v polovině 19. století nedaleký čakovický velkostatek a záhy vystavěl na místě statku cukrovar, který byl spojen s tratí České severní dráhy od roku 1872 soustavou vleček. Roku 1889 cukrovar vyhořel a následně při rekonstrukci byl přestavěn do dnešní podoby. V provozu byl do roku 1990, nyní zde sídlí různé firmy. Firma Alexandera Schöllera se po roce 1918, tedy v prvních letech pro vzniku Československé republiky rozdělila na vídeňskou a pražskou akciovou společnost.

Po 2. světové válce patřil zámecký areál Ctěnice Státnímu statku hl. m. Prahy.

Dnešním majitelem je Hlavní město Praha, která celý objekt nechala zrekonstruovat. Rekonstrukce celého zámeckého areálu byla dokončena v roce 2008 a v současné době zde sídlí pobočka Muzea hlavního města Prahy, která zde má své expozice.

V hlavní zámecké budově se nachází expozice řemesel, dějiny, stavební vývoj a obnova zámku Ctěnice a dějiny obce Vinoře od pravěku až do 20. století.

Ve druhém patře zámku se nachází expozice věnovaná zaniklému pražskému nádraží Těšnov, kterou si návštěvníci prohlédnou pomoci přesného modelu nádraží v měřítku 1:87.

V areálu je také restaurace a hotel,konají se zde příležitostné výstavy, svatební obřady. V zámeckém parku se také nalézá zahradnictví, které má své počátky ještě v éře posledních zámeckých majitelů. Část hospodářských budov využívá jezdecká společnost Ctěnice a jsou zde možné i projížďky na koních.

V pokladně muzea v zámecké budově jsou ke koupi pohledy, suvenýry a nejrůznější prospekty.

Expozice si návštěvníci procházejí sami, jsou nasměrování z pokladny a v expozicích pouze dohlížejí kustodi. Poněkud rušivým elementem je nutnost navlékání igelitových návleků na boty, ty jsou totiž již velmi potrhané a špinavé, čímž tyto návleky prakticky postrádají logický smysl, navíc má člověk štítivý pocit je vůbec brát do rukou. Také se nám příliš nelíbil v první části expozice "přísný" dohled, kdy máte pocit, že máte neustále někoho za zády. Horší je také orientace na webových stránkách muzea.

Výhodou je snadná dostupnost z Prahy MHD.

Pohled z parku

Zámecké nádvoří

Zámecké nádvoří před rekonstrukcí

Zámecký park

Zámecké zahradnictví s rekonstruovaným skleníkem

Zámecký areál s budovou špýcharu

Hlavní zámecké schodiště

Pohled do expozic

 

 

Zámek Jílové (u Děčína)

 

Poloha: Ústecký kraj, město Jílové u Děčína

Majitel: město Jílové

Internetové stránky: http://www.mujilove.cz/jilovsky-zamek/

Přístupný: červen-září  v návštěvních hodinách

Doba návštěvy: července 2017

 

Jílové se poprvé připomíná v roce 1348, kdy byl zničen tamější dvůr, v němž sídlila banda loupežníků. O málo později zde stávala vodní tvrz a Jílové bylo lénem Berků z Dubé na Lipém (České Lípě), které od konce husitských válek drželi rytíři z Lungvic, měli však je polovinu Jílového, druhá polovina byla lénem děčínských Vartenberků. Někdy počátkem 16. století se Jílové stalo součástí panství se sídlením hradem Blansko a toto panství koupili rytíři z Bünau. Kteří jej vlastnili do roku 1629, po jistou dobu opět rozdělené. Ti nechali vodní tvrz přestavět na renesanční zámek, stále chráněný vodou. Z té dob se dodnes zachovaly některé klenby a portály. 

 V roce 1629 koupili jílovské panství děčínští Thun-Hohensteinové. Do roku 1671 bylo ještě vedeno jako panství samostatné, pak splynulo s panstvím Děčín. V 18. století  se tedy ze zámku stala pouze správní budova a v té souvislosti došlo i k některým stavebním úpravám. V roce 1842 byl bývalý zámek dokonce pronajat továrníku Josefu Münzbergerovi, který v něm zřídil přádelnu bavlny, a ke stejnému účelu sloužila budova až do roku 1922.

 Když v souvislosti s pozemkovou reformou za „první republiky“ pozbyli děčínští Thunové části majetku a zároveň museli platit vysokou dědickou daň po smrti Jaroslava Thuna, rozhodli se rozsáhlý děčínský zámek prodat. Za nové sídlo si zvolili právě bývalý zámek v Jílovém a ten pro novou funkci nechali v letech 1928-1932 adaptovat. Přivezli si sem z děčínského zámku část zařízení, a dokonce nechali před zámek přestěhovat i kašnu z nádvoří a gloriet ze zahrad. Část zahrady nechali osázet skalničkami, v jiných částech vznikla sportoviště.  

 V roce 1945 byl zámek nejprve 19. dubna postižen bombardováním, později Thunům zkonfiskován, část zařízení rozkradena, část zničena. Thunové tu žili ještě do jara 1946. Po několika letech sem byl umístěn dětský domov a později zemědělské učiliště s internátem. To bylo zrušeno v roce 1998 a v roce 2000 zámek převeden na město Jílové. To nechalo zámek kompletně opravit.

Zámek slouží městu jako knihovna, obřadní síň a k pořádání kulturních akcí, ale lze si jej i prohlédnout. K vidění jsou samotné prostory s portály a klenbami, ale také s dveřmi , dřevěnými obklady oken a kryty topení obnovenými podle toho, jak vypadaly za Thunů. Jsou zde rovněž rozvěšeny staré pohlednice, fotografie a další materiály upomínající na bývalé majitele, zejména Thuny.  Využítí má též původní sklepení, dnes je využívané jako „strašidelný sklep“ pro akce s dětmi. Na rozdíl od jiných objektů se toto využití zde zdá být jednak vhodné, jednak dobře pojaté.

 V době naší návštěvy byla přítomna zaměstnankyně informačního centra, která má na starosti rovněž prohlídky a provádění zámkem. Velmi se omlouvala, že zde působí krátce a že se jedná teprve o její druhou prohlídku, přesto vyprávěla kompetentně a zajímavě a dokázala odpovědět i na řadu dotazů. Kromě toho byla neobyčejně příjemná a ochotná. 

V Jílovém se o „klasickou“ prohlídku zámku nejedná, přesto ji velmi  doporučujeme. Jak samotný zámek, tak jeho nejbližší okolí jsou velmi příjemným místem. Navíc přímo souvisí s historií sousedního děčínského zámku. Podrobnější historii, pěkně zpracovanou, najdete na uvedených na webových stránkách města.

Pohled od městečka

Pohled ze zámeckého parku

Gloriet v zámeckém parku

Předzámčí s kašnou, která byla přenesena ze zámeckého nádvoří v Děčíně

Vstupní vestibul

Obřadní sál v přízemí se zachovanou klenbou

Sál v prvním patře

Salonek v prvním patře se zahovaným obložením zdí

Strašidelná expozice pro děti ve sklepení

 

Zámek Horní Libchava

 

Poloha: Liberecký kraj, okres Česká Lípa, obec Horní Libchava

Majitel: soukromý

Internetové stránky: https://www.zamekhornilibchava.cz/

Přístupno: běžně v návštěvní době

Navštíveno: červenec 2017

Cca 8 km od České Lípy je nalézá obec Horní Libchava, kde na mírném návrší nad obcí se tyčí zámek, obdélná dvoupatrová budova v takřka nezměněné renesanční podobě. Samotná obec má své počátky již v první polovině 14. století, zámek však byl postaven pravděpodobně za Jindřicha z Vartenberka v roce 1574, což je nepotvrzené datum uváděné v četné literatuře. Výstavbu zámku měl také připomínat pamětní kámen umístěný v jednom pokoji v prvním patře zámku, na kterém má být uveden rok 1593. Kámen je ale dnes nezvěstný. První pramenný doklad o zámku pochází až z roku 1611, z čehož lze usoudit, že zámek v Horní Libchavě byl postaven pravděpodobně v poslední čtvrtině 16. století, nejpozději na přelomu 16. a 17. století.

V r. 1611 postoupil Jan z Vartemberka hornolibchavské panství své neteři Dorotě, provdané Berkové, která však již po třech letech prodala svůj statek Jindřichovi Pencíkovi z Pencíku. V r. 1623 koupil konfiskované panství za 26 958 kop Vilém Vratislav z Mitrovic, pozdější velkopřevor maltézského řádu. Jeho znak vytesaný v kameni zdobí jihovýchodní stěnu hornolibchavského zámku. V domnění, že může podle privilegia od generálního převora volně disponovat se statky získanými jinak než od řádu, odkázal Vilém Vratislav Horní Libchavu svému bratru Zdeňkovi, po němž se jí ujali i jeho synové. Na protest pozdějšího velkopřevora Tattenbacha byl však v r. 1653 Mitrovicův odkaz zrušen a libchavské panství bylo přiřknuto maltézskému řádu. Řádovou komendou zůstala pak Libchava až do vzniku československého státu.

Sídlili zde komtuři (rytíři – správci nejmenší sídelní jednotky řádu) vždy s několika rytíři, kteří vykonávali hospodářskou správu. Na zámek rád zajížděl zejména velký převor hrabě Othenio Lichnovský, který vládl českému veklopřevorství v letech 1874-1887. Ten také v osmdesátých letech minulého století provedl důkladnou obnovu zámku. Později sem také zajížděli i následní velkopřevoři Quido Thun Hohenstein a kníže Jindřich z Lichtensteina. Posledním byl v r. 1925 kníže velkopřevor Rudolf z Hardegu. Zámek byl vybaven skvostným nábytkem. Zejména rytířský sál, kde byly památky ze Svaté země a Malty - působiště rytířů. Vedle zámku byl vyhrazen útulek pro chudé a nemocné, o které se dle poslání řádu komenda starala.

Za první pozemkové reformy řád panství prodal. Památky a obrazy související s maltézskými rytíři byly již v r. 1925 po odprodeji panství převezeny do Prahy do Velkopřevorského paláce. Po dvou majetkových transakcích se dostal v r. 1930 zbytkový statek o rozloze přes 700 ha i se zámkem do držení Severočeských stromovek, respektive do rukou agrárnického senátora Josefa Vraného jako hlavního člena této rodinné akciové společnosti. Ihned po změně majitele v roce 1925 byly na zámku zahájeny rozsáhlé stavební úpravy, jejichž většinu prováděl českolipský stavitel architekt Josef Uhlíř. Senátor Josef Vraný zemřel v r. 1937 v Monte Carlo (zastřelil se před kasinem) a byl převezen do Horní Libchavy, kde byl s velkou pompou 7. dubna pohřben. Na jeho pohřbu byl přítomen generál Syrový, Hodža, Černý a další hosté vlády.

Za okupace převzala zámek počátkem r. 1939 organizace Sächsische Bauernsiedlung a zřídila zde ubytovny pro Říšskou pracovní službu. Od r. 1943 až do osvobození patřil zámek k hospodářství SS, zvanému Malta.

Po skončení druhé světové války byl statek a zámek jako německý majetek opět zkonfiskován, tentokráte československým státem. V roce 1948 byl velkostatek Severočeské Stromovky v Horní Libchavě převzat do správy Státních statků a lesů, jehož ředitelství sídlilo v Zákupech. V roce 1964 získala objekt Československá lidová armáda a využívala jej až do roku 2003 ke skladovacím účelům. Poté se zámek dostal do majetku obce Horní Libchava.

V roce 2010 koupil hodně zdevastovaný zámek cestovatel Oldřich Kilián.

Zámek byl nejen bez inventáře, ale také bez oken, se střechou do které zatékalo, dřevomorkou v půdních trámech a podlahou pobitou linoleem. Všichni známí mu koupi zámku vymlouvali, ale zubožený zámek pana Kiliána přitahoval a natolik mu přirostl k srdci, že když první deštivý den, ještě před samotnou koupí, vystoupal na půdu a viděl, jak déšť ničí původní historické trámy, ihned přivezl kbelíky a začal vodu zachytávat a z půdy vylévat. Následovalo rozhodnutí zámek koupit a zachránit.

Po prvotních nejdůležitějších opravách následovala otázka: Co se zámkem bez inventáře?. Pan Kilián chtěl od samého začátku zámek zpřístupnit veřejnosti, ale nebylo zde mnoho věcí k vidění.

Protože ale od revoluce cestoval (procestoval přes 120 zemí celého světa) měl mnoho různých domorodých předmětů a nevšedních kousků nábytku. A tak na zámku vznikla jedinečná etnografická expozice zachycující nejen domorodé lidi, ale především samotné cesty pana Kiliána.

Z velké vojenské garáže, která stála vedle zámku, zřídil nejprve Ogoh bar, který byl ale v roce 2016 předělán na kulturní sál Ogoh. I v tomto kulturním sále pokračuje etnografická expozice. (text převzatý z webových zámeckých stránek).

Zámek je postupně rekonstruován a nyní probíhá na etapy celková rekonstrukce střechy, která byla ve velmi špatném stavu. Zároveň je třeba provádět i výměnu trámoví, které bylo vlivem dlouhodobé neúdržby a zatékání vody napadeno dřevomorkou. V brzké době by také měla začít revitalizace bývalého zámeckého parku.

Na zámku v současné probíhají hlavně pohádkové prohlídky pro děti, které jsou velmi žádané a atraktivní. Pro malé i větší se zde také hrají pohádky buď v zámeckém amfiteátru nebo v Ogoh baru. Pro děti je zde připravena dětská dílna, je zde půjčovna dětských kostýmů a pro malé děti pískoviště s hračkami.

Na zámku také probíhají prohlídky zaměřené na děti z mateřských či základních škol, které jsou součástí programů pro školy.

Pro dospělé návštěvníky jsou možné komentované prohlídky při pořádaných akcích, nebo mimo tuto dobu po předchozí dohodě.

Přestože zámek nedisponuje klasickým "zámeckým" zařízením, je jeho prohlídka opravdu nevšedním zážitkem. Návštěvníci jsou provedeni prakticky celým areálem, v zámku je expozice sestavená z předmětů, které si pan Kilián přivezl, nebo nechal poslat. Ve stejném duchu je koncipován i celý venkovní areál zámku.

V pokladně jsou ke koupi pohledy, turistická známka a k dispozici jsou různé prospekty. Do minulého roku bylo možné navštívit i unikátní etno obchůdek, který je však díky EET již zrušen.  

Zaparkovat (zdarma) je možné hned před zámkem.

V samotné Horní Libchavě můžeme obdivovat ještě krásně opravený kostel a přilehlou faru, která je využívána jako penzion.

Na zámku jsme se setkali s velmi milým a vstřícným přístupem, paní průvodkyně velmi zasvěceně hovoří o historii zámku i o současném využití.

Návštěvu tohoto objektu můžeme každému vřele doporučit! Mimo jiné je to velmi pěkná ukázka zodpovědného přístupu soukromého majitele, který má snahu najít pro zámek nové využití a opravit jej. Možná by si z toho mohly brát příklad i leckteré státní instituce.

 

Sochy v zámeckém areálu

Pro nejmenší

Arkádové chodby

Detail dochovaného malovaného renesančního stropu

Interiéry

 

 

 

Zámek Teplice

(Zdroj tato foto: thynote.com)

 

Poloha: Ústecký kraj, město Teplice

Majitel: Regionální muzeum Teplice (Ústecký kraj)

Internetové stránky: http://www.muzeum-teplice.cz/

Přístupný: celoročně v návštěvních hodinách

Doba návštěvy: července 2017

 

Teplický zámek je budovou s jednou z nejstarších historií u nás. Na jeho místě stával románský klášter, který založila manželka českého knížete a druhého českého krále Vladislava II. Judita Durynská kolem roku 1160. Z něj bylo v posledním půlstoletí mnoho odhaleno archeologickým průzkumem a tyto pozůstatky jsou dnes součástí expozice (viz dále). Teplé prameny, které bezpochyby přispěly k volbě tohoto místa k založení kláštera, vyvěraly v těsně vedle něj, avšak jak byly využívány, není známo. Ke klášteru patřilo poměrně rozsáhlé panství zvětšené ještě kolonizací. Město Teplice vzniklo v návaznosti na klášterní budovy na přelomu 13. a 14. století. Klášter zanikl zřejmě v souvislosti s husitskými válkami, ačkoliv je možné, že po nich došlo ještě k pokusu o jeho obnovení.

Na místě kláštera bylo pak postaveno sídlo Johany z Rožmitálu, druhé manželky Jiřího z Poděbrad, který na ni klášterní majetek převedl. V dalších asi 150 se majitelé dosti střídali, přesto došlo k přestavbě tohoto sídla na renesanční zámek, a to Volfem z Vřesovic kolem poloviny 16. století. Z něj se dochovala hmota zámku kolem dnešního vstupního průjezdu. Asi půl století po něm vznikl dodnes dochovaný renesanční letohrádek (tzv. Kolostůjovy věžičky).

Známým majitelem byla také významný Valdštejnův důstojník Vilém Kinský, zavražděný se svým velitelem v roce 1634 v Chebu. Po něm již panství získal Jan z Aldringenu a po něm jeho potomci Clary-Aldringenové, kterým zámek patřil až do roku 1945. Ti zde provedli nejprve barokní a na konci 18. století klasicistní přestavbu, v níž se zámek dochoval vpodstatě dodnes. V průběhu 19. a počátku 20. století sice došlo k dalším úpravám, ty se však dotkly hlavně interiérů a nezměnily celkový ráz budovy. Ze strany náměstí je tedy zámek poměrně jednoduchou klasicistní stavbou, ze strany zámeckého parku je zdobnější, ale stále ve stylu klasicismu či empíru. Vymykají se tomu zmíněné tzv. Kolostůjovy věžičky.

V roce 1947 byl zámek přidělen regionálnímu muzeu. Nenavštívili jsme přírodní sbírky, nýbrž historickou expozici. Ta se nachází v prvním patře hlavního křídla. Sestává z několika prostor směrem do parku, kde jsou instalována hodnotná umělecká díla gotiky (deskové obrazy, sochy) a sbírka hodin, mezi tím něco porcelánu. Prohlídka dále pokračuje interiérovou expozicí – velkým rokokovým sálem, kde se konají svatby a patrně i jiné společenské akce, a několika zařízenými pokoji částečně s původním zařízením a portréty některých majitelů zámku a jejich příbuzných. Těmito pokoji se návštěvníci opět vracejí do sálu a následuje expozice lázeňství v Teplicích. Tato expozice je všestranná a zajímavá, najdeme v ní jak různé obrázky z dějin lázeňství, tak i starých Teplic obecně, dále pak zajímavou sbírku skleněných upomínkových sklenic či hliněných nádob na minerální vody. Prohlídka probíhá pouze s průvodcem.

Průvodce měl velmi dobrý přehled o dějinách zámku, především jako budovy, ale věděl dosti i o jeho majitelích, bylo jasné, že se orientuje i v souvislostech. Koncepce prohlídky však působila mírně zmateně. Částečně na tom má samozřejmě podíl samotné uspořádání expozice, zejména v části historických interiérů „rozhození“ portrétů po stěnách různých pokojů tak, že na sebe nenavazují, ale naopak se některé opakují, jiné přeskakují dobu. V tom se však přece jen dalo orientovat. Avšak v úvodní části o vystavených dílech průvodce neřekl téměř nic, ale ani jasně nevyjádřil, že si je můžeme sami prohlédnout. Jednotlivé předměty jsou stručně popsané, takže by to

nebyl problém. Mohl např. jen upozornit na díla nejvýznamnější či něčím zajímavá, ale rozhodně nechat trochu času na prohlídku. Obdobně tomu bylo v části lázeňství, kde návštěvníci pochopili, že si mohou expozici prohlédnout sami, ale průvodce to nijak nevyjádřil. Předpokládali bychom krátký úvod o tom, co tam lze vidět a jak je expozice uspořádána, a potom instrukci, že si můžeme prohlížet sami.

Druhý okruh, který jsme absolvovali, byla expozice věnovaná románskému klášteru. Lze do ní vejít jak hlavním vstupem, kde nás pustí pokladní, tak vstupem bočním. Vstupné se tam platí zvlášť. Expozice je umístěna v prostorách, kde byly v suterénu zámku objeveny pozůstatky románského zdiva a kamenických prvků, a vznikla teprve nedávno. Ačkoliv postrádá dnes tolik módní „interaktivní“ prvky, jeví se jako velmi zdařilá a moderní. Návštěvník zde prochází místy, která byla součástí kláštera a vždy je velmi dobře popsáno (včetně náčrtků a obrázků), kde se vlastně nachází a co vidí. Do toho jsou vhodně umístěny vitríny s rozličnými archeologickými nálezy, popsanými dosti podrobně, aby si o nich návštěvník udělal představu, ale zároveň dosti stručně, aby ho přemíra textu neodradila. Do toho hraje v pozadí velmi nevtíravě dobová hudba. Prohlídku lze absolvovat s průvodkyní, nebo i samostatně. Její součástí je i krátký film o prvotních vykopávkách, které se zde konaly v padesátých letech. Prohlídka dále pokračuje na malé nádvoří, kde jsou vyznačeny základy klášterního kostela (baziliky), dále do krypty tohoto kostela s několika velmi dobře dochovanými románskými sloupy (je přikryta betonovou deskou) a k řadě mimořádně umělecky cenných a dobře dochovaných románských prvků objevených při průzkumech. Vzhledem k umístění je součástí této prohlídkové trasy také barokní grotta. Jedná se o dva prostory, původně spojené, později zase rozdělení, první s pozůstatky nik a umělých krápníků, druhý s velmi dobře dochovanou výmalbou. Tato část zámku je zvenčí, ze zmíněného nádvoří, vyznačena barokním balkónem.

Průvodkyně a zároveň pokladní tohoto okruhu, která zde zřejmě působí jako jediná, můžeme pokládat za jednu z nejlepších průvodkyň, s jakou jsme se za poslední roky setkali. Byla nejen neobyčejně ochotná, ale také nadšená. To se ještě leckde vidí. Především však se ve svém nadšení a ochotě nesnažila podávat jakékoliv informace za každou cenu a doplňovat je „senzacemi“, „drby“ apod., jak je bohužel zvykem. Bylo zcela evidentní, že její informace jsou kompetentní , odpovídají současnému stupni poznání a že se je snaží maximálně doplňovat od odborných pracovníků muzea, restaurátorů apod., nikoliv z „populární“ literatury či odposlechnutím nesmyslů na jiných památkových objektech, jak je to dnes bohužel časté. Je určitě příkladem toho, že i bez umělých „senzací“ a pochybných „zajímavostí“, které však nemají historický podklad, ba naopak často budují falešný obraz historie, lze pracovat se skutečností tak, že návštěvníky baví a zajímá. Velmi bychom přáli právě takové průvodkyně všem našim památkovým objektům.

Rovněž pokladní a zároveň vrátná byla velmi ochotná a zároveň dobře informovaná a bylo možno se od ní ledaco dovědět. Jinak je v pokladně poměrně dobrý výběr kvalitní a přitom cenově dostupné literatury vztahující se k zámku, jeho majitelům či k dějinám Teplic vůbec.

Pohled ze zámeckého parku

Zámecké křídlo do parku

Detail s novogotickými okny a s pozůstatky románských oken

Kolostujovy věžičky - Někdy též nazývány Radslavovy věžičky podle jejich stavitele – teplického pána Radslava Vchynského, který je nechal v r. 1600 postavit. Jedná se vlastně o renesanční lusthaus – zahradní kratochvilný pavilon na konci malé zámecké zahrady. Stavebním průzkumem na konci 19. století bylo zjištěno jejich založení na starší stavbě, dokonce snad i opevnění románského kláštera. Až do r. 1946 byly bytem pro zámeckého kaplana, dnes je zde umístěna stylová restaurace

Vstup do bývalého zámeckého divadla, zrušeného již za Clary.Aldringenů

Apollónův chrámek v zámeckém parku

Zámecký park

Románská krypta a základy baziliky - Na malém nádvoří teplického zámku se nalézají pozůstatky románské basiliky, v jejichž východní části se dochovala krypta, dnes zpřístupněná veřejnosti. Basilika byla součástí kláštera, který zde v polovině 12. století založila česká královna Judita „u teplých vod“. Ze vsi u kláštera se pak postupem času vyvinulo město Teplice. Pozůstatky byly objeveny při archeologickém výzkumu v letech 1954-57 v prostorách tehdejší malé zámecké zahrady. Rozsah pozůstatků basiliky a krypta stejně jako východní křídlo zámku, v jehož stavbě se dochovala východní budova románského kláštera, nám dávají tušit rozsah a velikost královnina založení, které znamenalo i počátek města Teplice. (Zdroj: www.teplice.cz)

 

 

Zámek Maníkovice

 

Poloha: Středočeský kraj, okres Mladá Boleslav, obec Maníkovice, část obce Ptýrov

Majitel: soukromý

Internetové stránky: nejsou

Přístupno: nepřístupno

Navštíveno: naposledy květen 2017

Pří vjezdu do obce Maníkovice pří hlavní slinici upoutá nově opravená budova barokního zámečku.

Osada Maníkovice je od počátku součástí obce Ptýrov. První zmínka je z roku 1345, kdy cisterciáci z kláštera v Mnichově Hradišti postoupili výnos z osad Ptýrov, Ptýrovice a Maníkovice pánům ze Zvířetic. Barokní, obdélný jednopatrový  zámeček zde byl vystavěn stavitelem Mikulášem Raimondim v roce 1711 pro Františka Josefa z Valdštejna majitele nedalekého Mnichova Hradiště. Později zámek sloužil jako hájovna a od poloviny 19. století zde sídlí lesní úřad mnichovohradišťského panství. Dnes slouží zámek obytným účelům. V nedávné době dostal zámeček novou fasádu, střechu a bylo upraveno jeho okolí.

Objekt je nepřístupný a je oplocen. Prohlédnout se ho tedy můžeme pouze venčí.

Nachází se cca 5 km od Mnichova Hradiště, ve směru na Mimoň. Na Klášteře Hradišti odbočíme doprava a odsud je to přibližně 2 km. Pro cyklisty je dostupný po červené cyklostezce z Mnichova Hradiště na Bakov nad Jizerou. 

Původní stav před rekonstrukcí

 

 

Zámek Loukovec

 

Poloha: Středočeský kraj, okres Mladá Boleslav, obec Loukovec

Majitel: soukromý (ZD)

Internetové stránky:

Přístupno: nepřístupno

Navštíveno: květen 2017

 

V obci takřka neviditelná, schovaná za kostelem stranou od návsi se nachází areál Zemědělského družstva, jemuž vévodí zámek, využívaný jako kanceláře.

První zmínka o táto vsi je z roku 1215, kdy ji drží řád křížovníků sv. Jana v Praze. V období husitských bouří se tento majetek dostává roku 1434 do majetku Jiřího Berky z Dubé. Dalšimi majiteli jsou Kryštof Šof z Helfenburka a roku 1499 Petr z Vartemberka a na Zvířeticích. Tvrz se zde prvně připomíná roku 1504, když ji společně se vsí prodává Václav z Vartemberka Václavu Litovskému ze Svinař. Ale již roku 1512 je tvrz připomínána jako pustá. Roku 1541 se ves dostává do držení Aleše Berkovi z Dubé. V držení tohoto rodu zůstává až do porážky stavů na Bílé hoře roku 1620. Nejznámějším držitelem Loukovce z tohoto rodu byl Bohuchval Berka z Dubé, který také držel Bělou pod Bezdězem a byl jeden z deseti direktorů panského stavu. V tomto období byla zdejší tvrz přestavěna v renesančním slohu. Loukovec byl zkonfiskován jeho synovi Alešovi roku 1622. Ves tak získává Albrecht z Valdštejna, který jej ale hned roku 1623 jako léno postoupil dosavadnímu držiteli Alešovi Berkovi z Dubé. Aleš Berka zde zůstává až do své smrti, kdy Loukovec roku 1640 kupuje Rudolf z Bredova. Ti měli své hlavní sídlo na zámku Lemberk a tak zdejší tvrz zanedbávali. Přesto se koncem 17. století tvrz dočkala přestavby na zámek. Stalo se tak těsně před tím, než ves i se zámkem prodává Karel Jáchym z Bredova hraběti Janu Rudolfu z Morzina. Hrabě však již roku 1702 zemřel a panství přešlo na jeho syna Josefa Ignáce. Ten jej roku 1725 prodává Marii Markétě z Valdštejna, rozené Černínové z Chudenic, která ves připojuje k sousedním Svijanům. Valdštejnové vlastnili  ves až do roku 1820, kdy ji koupil od Františka Adama kníže Karel Alain Rohan, majitel sousedního Sychrova. Rohanové zde však nebydleli a využívali zámek jen jako sídlo hospodářských úředníků. Za Alaina Rohana byl zámek naposledy stavebně upraven v roce 1910. Rohanům patřil zámek až do první pozemkové reformy v roce 1919. Poté se dostal do soukromého držení.

 Dnes je zámek součástí hospodářského dvora a je v majetku místního JZD. To zde má své kanceláře a provozní dílny. Celý areál je oplocen a v době mimo pracovní dobu uzamčen.

V těsném sousedství se nachází barokní kostel Povýšení sv. Kříže z roku 1726 se hřbitovem.

 

Kostel Povýšení sv. Kříže

 

 

 

Zámek Návarov

 

Poloha: Liberecký kraj, okres Jablonec nad Nisou, obec Zlatá Olešnice

Majitel: soukromý

Internetové stránky: nejsou

Přístupno: nepřístupno

Navštíveno: naposledy duben 2017

 

Zámek Navarov byl vystavěn v barokním stylu v letech 1664 - 1666. Jako stavební materiál byly použity ruiny rozbořeného hradu Návarov. Majitelé v té době žili na zámku v Jesenném. Gertruda Lamottová rozdělila před svou smrtí v roce 1664 statky na tři díly mezi své děti a Návarov s poplužným dvorem a další vesnice získala dcera Marie Angelika Lamottová provdaná Nounkelová.

Pro ni bylo také nedaleko hradu postaven nevelký jednopatrový barokní zámeček, ke kterému patřil také pivovar a úřednické budovy. Součástí zámku byla také kaple Nanebevstoupení Páně. Zámek poté zdědili synové její dcery Marie Markéty, která se provdala za rytíře Pavla z Ehrenburku. Jeho rod zde sídlil až do roku 1873, kdy zámek koupil liberecký knihař Rudolf Freudenberg.

Roku 1775 za majetele  hraběte Ehrenburka byl poškozen při selské rebelii a roku 1827 vyhořel. Tehdy byl přestavěn do zhruba dnešního stavu.  Další úpravy a rekonstrukce proběhly roku 1925.

Po 2. světové válce se stal majetkem státu a od 60. let sloužil jako rekreační středisko národního podniku SEBA Tanvald, která ho v 70. letech upravila pro potřeby rekreačního zařízení.

Po revoluci se vrátil do majetku restituentů. Byl pronajat a celý areál sloužil jako penzion s restaurací. Zhruba od roku 2002 však byl již prázdný, protože nedošlo k dohodě mezi nájemci a majiteli. Zřejmě kvůli sporům mezi samotnými majiteli (kterých bylo více) byl zámek nabídnut k prodeji. Pro svou vysokou prodejní cenu (cca 20 milionů) byl dlouho prázdný a chátral. U vstupu do areálu se zřítila střecha na jedné hospodářské budově a následně byla celá stržena.

V současné době má již zámek svého nového majitele a probíhá zde celková rozsáhlá rekonstrukce. Chátrá již jen zámecká sýpka, která patří jinému vlastníkovi a je také již několik let bezúspěšně nabízena k prodeji.

Zámek Návarov se nachází cca 3 km od zámku Jesenného (o kterém jsme psali již dříve) a v těsném sousedství můžete navštívit zříceninu hradu Návarov. Cca pět kilometrů  můžeme navštívit u obce Bozkov veřejnosti přístupné Bozkovské dolomitové jeskyně.

Do Návarova se dostanete ze Zlaté Olešnice, nebo ze Železného Brodu (cca 7 km), silničky jsou zde však poměrně úzké. Zaparkovat lze bez problémů podél zámeckého areálu u hlavní silnice. Příznivější terén je zde pro cyklisty nebo pro pěší turisty, kteří přijedou vlakem.

V údolí pod zámkem také nově funguje penzion Rusalka, kde je možné se i občerstvit.

 

Současný vzhled - nové fasády

Původní vzhled

Altán v rohu parku

pohledy na zámecký areál

Budova u vstupu na místě zbořené původní budovy

Zámecká kaple

Zámecká sýpka

Zámecká sýpka - vstup

 

Zámek Malá Skála

 

Poloha: Liberecký kraj, okres Jablonec nad Nisou, obec Malá Skála

Majitel: soukromý

Internetové stránky: nejsou

Přístupno: nepřístupno

Navštíveno: naposledy květen 2017

 

První zmínky o Malé Skále pocházejí z roku 1422, avšak její jižní část vznikla jako samostatná ves Vranové již koncem 14. století, kdy spolu s okolními osadami náležely k dominikánskému klášteru v Turnově. Podle ní se jmenuje také skalní hrad Vranov, často nazývaný též Skály nad Jizerou, který vyrostl na pískovcovém útesu nad pravým břehem řeky okolo roku 1425. Lesy, louky, pole i skály měli tehdy v držení Valdštejnové ze štěpanické větve a od roku 1538 Vartemberkové, kteří zde vládli až do roku 1615.  Krátce před bitvou na Bílé hoře panství získal rod Smiřických, ale po roce 1620 byl jejich majetek  zkonfiskován a připadl Albrechtovi z Valdštejna.V roce 1628 od něj získal Malou Skálu Mikuláš Desfours. Těm patřilo panství dalších 175 let, během nichž byl na severní straně nádvoří vystavěn lovecký zámeček s věžičkou pro zvon a hodiny. Kolem roku 1700 Desfoursové také vystavěli  v kopci nad vesnicí nový barokní zámek.

V roce 1802 koupil zdejší panství mikulášovický textilní průmyslník František Zachariáš Römisch, který přestavěl zámek v empírovém stylu a v zámeckém parku vysázel vzácné dřeviny.

Po smrti Františka Zachariáše Römische prodali dědicové Malou Skálu obchodnímu domu Oppenheimer v Lipsku. Ti opravili zámek v secesním duchu a roku 1869 postavili kapli sv. Vavřince nedaleko zámku. (Zámeckou kapli sv. Vavřince nechal roku 1869 postavit Ludvík Oppenheimer. Před kaplí stojí socha Jana Nepomuckého. V roce 1996 byla památka kompletně zrekonstruována a získala moderní interiér. Okolí bylo upraveno v park. Na výzdobě se podílel akademický malíř Vladimír Komárek, který vytvořil oltář, křížová cesta pochází od akademického malíře Josefa Jíry a skleněný betlém od výtvarnice M. Baudysové. Uvnitř se konají církevní obřady, příležitostná vystoupení a koncerty.)

V roce 1903 koupil zdejší panství vídeňský politik a podnikatel dr. Wilhelm Medinger.

Po roce 1945 přešel zámek do vlastnictví státu a po dlouhá léta sloužil jako rekreační zařízení pro zaměstnance n. p. Mototechna Mladá Boleslav.

V roce 2000 zámek získali noví majitelé. Pro veřejnost je uzavřen.

K zámku patří skleník, zámecká zahrada s kamennými rokokovými vázami a rozlehlý park osázený vzácnými dřevinami.

Zámek si také "zahrál" ve filmové komedii Sedm hladových.

Celý zámecký areál prochází v současné době rozsáhlou rekonstrukcí. Je jen škoda, že nebude veřejnosti přístupný.

Pokud zaparkujete na velkém (placeném) parkovišti u cukrárny v centru obce (nemůžete minout), odbočíte na silnici vpravo a do mírného kopce, cestou je zkratka kolem domova pro seniory je to k zámku cca 5 minut chůze.

Vstup do areálu

Zámecká kaple sv. Vavřince

 

 

Zámek Šťáhlavy

 

Poloha: kraj Plzeňský, okres Plzeň-město, město Šťáhlavy

Majitel: soukromý

Internetové stránky: nejsou

Přístupno: nepřístupno

Navštíveno: září 2016

Městečko Šťáhlavy se nalézá asi 10 km od Plzně v sousedství známého zámku Kozel, který je udržovaný, ve správě NPÚ a přístupný veřejnosti. Toto štěstí bohužel nemá zámek nalézající se přímo v centru města Šťáhlav.

Na místě dnešního zámku stávala původně renesanční tvrz, postavená pravděpodobně za Karla kokořovce z Kokořova. Vstup do zámeckého areálu vede přes dochovanou pozdně renesanční bránu, která je zdobená bosováním a završená volutovým štítem se znaky Kokořovců.

Budova tvrze byla po požárech roku 1650 a 1718 opravena a kolem roku 1782 za Heřmana Jakuba rozšířena o další křídlo na trojkřídlý zámek.

Sídlo sloužilo majitelům do počátku 19. století, později bylo využíváno jen ke správním účelům, protože majitelé využívali k občasným pobytům výše zmíněný zámek Kozel. Na počátku 20. století to tedy byla nepříliš udržovaná zámecká budova.

Po roce 1945 byl zámek využíván k obytným účelům.

Nyní je zámek soukromým majetkem. Po devadesátém roce byl nabízen k prodeji, jednu dobu dokonce za symbolickou cenu. V současné době je zámek opět nabízen k prodeji. Jeho stav není příliš dobrý.

 

 

Zámek Křinec

 

Poloha: Středočeský kraj, okres Nymburk, obec Křinec

Majitel: soukromý

Internetové stránky: http://zamekkrinec.cz/

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: naposledy listopad 2016

 

Uprostřed obce Křinec se nalézá hned několik památek v těsném sousedství - kostel sv. jiljí, barokní fara a raně barokní zámek.

Stavba zámku byla zahájena roku 1649. V letech 1659 - 1660 byl zámek rozšířen o boční křídla. Výsledkem je trojkřídlá budova a rozsáhlý hospodářský dvůr. Existují opodstatněná, avšak neprokázaná tvrzení, že tato raně barokní stavba je dílem architekta Carla Luraga.

Zámek se od té doby dočkal několika úprav a přestaveb. Z druhé poloviny 17. století pochází velký barokní „kamenný“ sál, k němuž přiléhá výklenek s kaplí bohatě zdobenou štuky. Pravděpodobně stejně staré jsou i „modré pokoje“ pyšnící se rokokovými freskami.

Roku 1807 panství koupila bohatá bankéřská rodina Bethmannů a zámek spravovala až do roku 1945.

 

Po druhé světové válce byla rodina Bethmannů roku 1945 odsunuta do Německa a její majetek zestátněn. Vybavení zámku bylo následně rozprodáno v dražbě a objekt začal sloužit potřebám obce a dalším institucím lidově demokratického a později socialistického státu. Do budovy byla v letech 1949–52 umístěna škola.

 

Od roku 1949 se v zámeckých „modrých pokojích“ nacházelo Stifterovo křinecké muzeum. V roce 1954 byl v prostorách bývalé konírny zahájen provoz zestátněné pekárny. Úprav se dočkal i hospodářský dvůr, v němž roku 1953 zahájilo činnost jednotné zemědělské družstvo.

 

 
Neohleduplné stavební zásahy narušily statiku objektu do takové míry, že se roku 1957 musela škola přemístit zpět do původní budovy na náměstí. O tři roky později vypukl v podkroví menší požár. Zámek v té době sloužil Civilní obraně jako sklad léčiv.

Sbírky křineckého muzea byly v letech 1960–65 rozvezeny do okresních depozitářů. Roku 1968 se stala hlavní budova zámku majetkem Národního muzea v Praze. To umístilo v druhém patře sbírky klávesových hudebních nástrojů a v prvním poschodí vznikly depozitáře obsahující mj. sbírku pečetí a fotografických negativů Československé tiskové kanceláře. 

Svou činnost zde muzeum ukončilo v roce 2006, kdy nabídlo zámek k prodeji. V té době byl již zámek poměrně ve špatném stavu, prázdný a neudržovaný.

V současnosti je majitel zámku (toto průčelní a pravé křídlo) pan Zdeněk Harapes, který v roce 2007 zahájil záchranné práce, aby objekt dále nechátral. Levé křídlo zámku a hospodářský dvůr je v majetku ZS Podchotucí a zámecký park patří obci.

Zámek je v letní sezoně přístupný veřejnosti. V zámecké expozici projdeme velký barokní sál s kaplí Panny Marie Sedmibolestné. Sál nechal postavit hrabě Morzín, projektoval jej slavný italský architekt Carlo Lurago. Atmosféra a akustika je zde výborná, proto se zde konají také koncerty a svatební obřady. Málokdo také ví, že blízkým přítelem hraběte byl skladatel Antonio Vivaldi, který zde v Křinci řídil  zámeckou kapelu, komponoval pro ni, pobýval zde na zámku a známou skladbu Čtvero ročních období  věnoval právě svému příteli hraběti Morzínovi.

Unikátní z expozice jsou zejména tzv. Modré salonky.

V části zámku je umístěna výstava Stará škola a dobový byt učitele. Na zámku mají svůj domov také  stálé výstavy. Jedna je historická, která mapuje zdejší působení šlechtického rodu Morzínů. Další  jsou zapůjčené originální divadelní kostýmy Josefa Jelínka, což je dnes již legendární divadelní výtvarník, který navrhuje kostýmy pro Národní divadlo či Státní operu. Další výstavu tvoří sbírka starých žehliček Vlastimila Harapese, známého baletního mistra.

Příležitostně se zde konají sezonní výstavy.

V zámku se nalézá kavárnička, kde vám nabídnou teplé a studené nápoje a moučníky.

Zakoupit můžete pohledy či turistickou známku. Zaparkovat se dá bez problému na nedalekém malém náměstíčku (zdarma).

Návštěvu zámku je možné spojit s prohlídkou dalších pamětihodností v okolí - zámek Mcely (běžně nepřístupný, reportáž vám přineseme v létě), zámek a labyrinty v Loučni nebo mini ZOO v Chlebech.

Boční průčelí

Vstupní portál

Detail vstupního portálu

Vstupní vestibul

Prostory kavárny

Zámecký park

 

Zámek Malý Rohozec

 

Poloha: Liberecký kraj, okres Semily, obec Malý Rohozec

Majitel: Pivovar Malý Rohozec

Internetové stránky: http://pivorohozec.cz/

Přístupno: běžně v otevíracích hodinách restaurace

Navštíveno: naposledy říjen 2016

Obec Malý Rohozec nalezneme nedaleko města Turnova. Při hlavní silnici se nachází budova bývalého zámku, který byl později přestavěn na pivovar.

Malý Rohozec patřil původně k hruborohozeckému panství. Významnými majiteli tohoto panství byli v minulosti mimo jiné pánové z Wartenberka, Jan mladší z Michalovic, Mikuláš z Valdštejna a Jan Tovačovský z Cimburka. V 17. století patřil Rohozec známému Albrechtovi z Valdštejna, zavražděnému během třicetileté války v roce 1634 v Chebu. Malý Rohozec se stal samostatným, když dvůr věnoval Marii Markétě, hraběnce Černínové z Chudenic, její otec Mikuláš, hrabě Des Fours, v roce 1650. Ten nechal v roce 1640 na místě obytné budovy postavit barokní zámek.

Po smrti Marie Markéty zdědil zámek její manžel a ten ho poté odkázal své dceři Evě z Walterscherchenu. Roku 1686 Marie Polyxena Desfours zámek vykoupila zpět a začlenila zpátky do hruborohozeckého panství.

S krátkými přestávkami vlastnil rod Des Fours malorohozecké panství až do roku 1832, kdy jej získali Rohanové. Od nich ho odkoupil v roce 1836 Ferdinand Unger za 30 tisíc zlatých. Ferdinand Unger se záhy po nabytí dvora začal zaobírat myšlenkou na vybudování pivovaru.

Po zakladateli pivovaru Ferdinandu Ungrovi zdědil malorohozecké panství a s ním i pivovar v roce 1850 jeho syn Karel. Ten ho držel až do roku 1906, kdy jej postoupil svému synovi Karlu, šlechtici z Ungrů.

V květnu 1909 nabídl Karel Unger malorohozecký pivovar prostřednictvím jeho sládka Aloise Holuba ke koupi. Společnost hostinských se už v červenci rozhodla odkoupit od Ungra celé panství, tedy nejen pivovar, ale také přilehlý velkostatek.  Tak  byla založena firma Společenský pivovar hostinských, společnost s ručením obmezeným v Malém Rohozci. Jedním z jejích společníků se stal i Karel Unger, který si v něm ponechal celou jednu třetinu.

V roce 1948 byl pivovar v Malém Rohozci znárodněn a stal se součástí národního podniku Severočeské pivovary. Poté byl krátce samostatným, aby se posléze stal provozovnou trutnovského pivovaru a následně součástí Východočeských pivovarů Hradec Králové.

V roce 1994 byl pivovar privatizován ve veřejné soutěži vyhlášené Fondem národního majetku. 1. Od července 2004 patří pivovar nově založené  společnosti PIVOVAR ROHOZEC, a.s.

V současné době je v přízemí bývalého zámku umístěna pivovarská restaurace. V části je umístěna administrativní část pivovaru. Část zámecké budovy sloužila také jako byty pro zaměstnance.

V samotném pivovaru se konají exkurze a v areálu také pravidelně pivobraní.

Bývalá zámecká budova je nově opravena, bohužel však novodobé úpravy částečně setřely původní zámecký ráz a výzdobu fasády. Restaurace je vyhlášená hlavně mezi výletníky v letní sezóně a na polední menu se zde sjíždějí lidé z širokého okolí. V areálu je také možné zakoupit suvenýry - pohledy, reklamní retro cedule, nápoje apod.

Škoda jen, že bývalý zámek neslouží více svému původnímu účelu. V jejích prostorách by se klidně mohlo nalézat malé minimuzeum, které by připomínalo např. historii stavby, rodu, který ji vlastnil i počátky pivovarnictví. Díky atraktivní poloze by určitě bylo velmi vyhledávané, stejně jako restaurace či prohlídky pivovaru.

Pro motorizované návštěvníky je Malý Rohozec dostupný na hlavní komunikaci Turnov - Jablonec nad Nisou, pro návštěvníky restaurace je zde parkoviště, které je zdarma. Přímo před areálem je také zastávka autobusu (linka Turnov - Jablonec n/N.).

V blízké vzdálenosti se nachází zámek Hrubý Rohozec nebo Dlaskův statek v Dolánkách, oba přístupné veřejnosti, takže výlet do těchto končin Českého ráje můžeme jen doporučit.

 

 

Celkový pohled na zámek ze dvora, původní vzhled, zdroj foto: Pivovar Rohozec

 

Historie pivovaru - Pivovar RohozecPohled na zámek poč. 20. stol., zdroj foto: Pivovar Rohozec
 
 
Historie pivovaru - Pivovar RohozecPohled do pivovarského dvora, vlevo budova zámku, 1. pol. 20. stol., zdroj foto: Pivovar Rohozec
 
Pohled na zámek poč. 20. stol. zdroj foto: Pivovar Rohozec
 
Interiér přízemí, zdroj foto: Pivovar Rohozec
 
Boční pohled, vchod do restaurace
 
Boční pohled od pivovarského dvora
 
Celkový pohled od silnice
Vstup do restaurace
Strop v restauraci s nástropní výmalbou
Detail výmalby
Detail výmalby
Interiér restaurace
 
 
 

Po

 

Zámek Červené Poříčí

 

Poloha: Plzeňský kraj, okres Klatovy, obec Červené Poříčí

Majitel: stát, ve správě NPÚ

Internetové stránky: https://www.cervene-porici.cz/cs

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: několikrát, naposledy srpen 2016

 

Nedaleko známého vodního hradu Švihov se nachází unikátní zámek postavený ve stylu saské renesance - zámek v Červeném Poříčí.

První zmínka o zdejší tvrzi pochází  ze 16. století, konkrétně v prodejní smlouvě z roku 1569, kdy tvrz a ves Poříčí přešla z vlastnictví vladyky Hendrycha Mladoty z Jelmanic do vlastnictví pana Mikuláše Šice z Drahenic. Starší literatura uvádí, že tvrz nechal postavit až zmíněný Jindřich Mladota, a měla stát při řece Úhlavě. Po smrti Mikuláše Šice v roce 1571 se statku ujal Adam Šic. Ten dostal do zástavy vsi Třebýcinu, Třebýcinku, Kokšín, Vosí, Jíno a Kbel, z nichž část později získal do trvalého vlastnictví a připojil je k panství Červené Poříčí.

Po požáru v roce 1606, kdy ,,tvrz Poříče se mlejnem a dvorem a stodolami, chlívy, maštalemi, vobilnicemi...“ do základů vyhořela, si pan Mikuláš II. Šic z Drahenic, syn při požáru zraněného a krátce nato pak zemřelého Albrechta Šice,  nechal postavit pohodlný pozdně renesanční zámek při říčce či potoku Bradlavka. Zámek byl částečně opatřen předzámčím s průjezdní branou, asi už původně věžovitou, s průjezdem zaklenutým hřebínkovou klenbou, vedoucím na nádvoří. Podobné zámecké kompozice s předzámčím aspoň částečně ohrazujícím vlastní zámek a s věžovitou branou se v naší renesanci najdou, asi neznámějším příkladem je zámeček Kratochvíle u Netolic. Vlastní zámek byl původně jednokřídlou patrovou, půdorysně obdélnou budovou s nárožní polygonální věží o něco převyšující budovu.

Poříčský zámek datuje kamenná deska s rytým nápisem nad hlavním vstupem z nádvoří do roku 1611. 

Nový renesanční zámek dal nynější jméno celé obci, protože pro velkou plochu střechy zámku, do dálky červeně svítící svou pálenou krytinou, se tehdy začalo říkal obci Červené Poříčí.

Brzo po Bílé Hoře  byl majetek panu Mikuláši II. Šicovi z Drahenic  ze dvou třetin zkonfiskován a statek připadl královské komoře. Skládal se z Poříčí, Kokšína, Borové, Vřeskovic, Dolního Třebetína, Vosího, Oplotu, Horního Třebetína, Nedanic, Nedaniček, Kbel, Jína, Zeleného, Kaliště a krčmy v Nezdicích.

Roku 1623 jej koupil plukovník Filip Adam z Kronberku. Po něm se také Poříčí jmenovalo Korunní. Pánové z Kronberku.

Od Filipových dcer koupil roku 1709 panství Jan Jiří z Haubenu, který přikoupil ještě Roupov, ale v r. 1716 padl jako císařský generál ve válce s Turky. Panství zdědila dcera Františka Augusta provdaná za hraběte Norberta Thörringa von Jettenbach. Panství Červené Poříčí a statek Roupov byly spojeny v jeden celek roku 1752 za této majitelky.

Thörringové patřili rovněž mezi starou bavorskou šlechtu a udržovali čilé styky s Bavorskem včetně kurfiřtského dvora v Mnichově. Svědčí o tom řada příslušníků vysoké bavorské šlechty i vysokých hodnostářů mnichovského kurfiřtského dvora, kteří bývali zváni na křty jak hraběcích dětí, tak i dětí vysokých zámeckých úředníků.

Za Thörringů tu asi na zámku panoval docela rušný společenský život. Vedle zápisů různých zajímavých kmotrů z matrik to potvrzují i ojedinělé zmínky z jiných zdrojů. Na jaře roku 1731 tu byla například hraběnka Isabela Černínová, rozená z Westerloo, choť hraběte Františka Josefa Černína, na ,,granátnickém plese“. Podobné plesy tu byly asi častěji – granátníci, jak důstojníci, tak i prostí vojáci, bývali také často kmotry i svědky při křtech a svatbách po celých několik desetiletí v 18. století. Matriky prozrazují, že Thörringové tu měli i své dvorní trubače.

Roku 1759 přešel statek z hraběnky Františky Augusty Thörring von Jettenbach (odjela dožít do bavorského Mnichova) na jejího syna Josefa. Panství bylo prodáno roku 1763 v dražbě bavorskému vévodovi Klementu Františkovi a ten je začlenil pod ústřední správu svých statků.

V držení bavorského rodu zůstala statková doména včetně Červeného Poříčí do roku 1803, kdy přešla na sekundogenituru habsburského rodu, a to na Ferdinanda III., kurfiřta salzburského, který se stal roku 1814 velkovévodou toskánským. Podle rodinných ujednání Habsburků, převzatých později do smlouvy vídeňského kongresu, byly bývalé statky toskánských velkovévodů včetně Červeného Poříčí určeny pro vnuka císaře Františka I., Františka Karla, vévodu zákupského, syna císaře Napoleona, a do jeho plnoletosti je měl užívat Ferdinand III., velkovévoda toskánský. V případě předčasného úmrtí vévody zákupského měla panství připadnout jeho bratrancům.

V roce 1832 po smrti Františka Karla, vnuka císaře Františka I., přešla majetková država na Leopolda II. toskánského vévodu, který ji držel až do roku 1847.

Zámek spolu s celým panstvím se ještě před polovinou 19. století stal součástí korunních statků. Panství mělo podle Sommera celkem 22 poddanských vesnic a městečko Roupov. Správní středisko dominia se nacházelo v Červeném Poříčí.

Po vzniku Československé republiky přešel pak logicky do státního majetku, odtud pod Ústřední ředitelství státních lesů.

Po 2. světové válce zůstal zámek ve státní správě, časem se stal sídlem lesního závodu pod Krajskou správou lesů. V roce 1990 patřil Západočeským státním lesům, lesní závod Přeštice.

V roce 1997 přešel zámek z Lesů České republiky pod správu NPÚ. (Historie byla čerpána ze zámeckých stránek)

Již několik let je zámek přístupný veřejnosti. Nečekejte však honosné a bohatě vybavené zámecké interiéry. V zámku se nenachází zhola nic - jen zdevastované, prázdné místnosti a promáčené stropy. Přesto zámek za návštěvu určitě stojí. Uvidíte, jak vypadá zámek v průběhu náročné rekonstrukce, která však, nutno podotknout, příliš kupředu nepokročila. Během prohlídky se dozvíte, jaké byly osudy zámku, co bylo v zámeckých pokojích v minulých staletích i za éry socialismu. Dozvíte se také, co bude v zámku, až jednou bude opravený.

V interiérech jsou pozůstatky nádherné nástropní výzdoby či kachlových kamen. Kolem zámku se nalézá zámecký park se zahradou a malým altánem.

Na zámku se příležitostně konají různé kulturní akce.

Ve vstupní budově předzámčí je nově vybudována pokladna a dokončena byla také místnost pro čekající návštěvníky.

V pokladně lze kromě vstupenek zakoupit pohledy a něco málo suvenýrů či turistickou známku. Více však nečekejte, bohužel.

Zaparkovat lze přímo před zámkem. Vyhrazené parkoviště pro návštěvníky zámku je však velmi malé - pojme jen několik málo aut, takže je třeba zaparkovat "kde se dá" podél zámku či na přilehlé silnici. Za parkování se nic neplatí.

Prohlídky probíhají vždy s průvodcem. Protože se jedná o méně navštěvovaný a turisticky známý objekt, může se vám lehce stát, že prohlídka pro vás bude "VIP", tedy že půjdete sami. Užijte si tedy tohoto jedinečného pocitu, který bude zesílen zajímavou a tajuplnou atmosférou "opuštěných" zámeckých pokojů.

Projít se můžete také zámeckým parkem a zahradou či posedět na zámeckém nádvoří.

Prohlídku tohoto zapomenutého skvostu můžete spojit s návštěvou sousedního Švihova či zajet do Klatov nebo na hrad a zámek Klenová.

Návštěvu určitě doporučujeme! Podpořte i Vy svou návštěvou rekonstrukci zámku.

Předzámčí

Zámecké průčelí

Detail vstupu na předzámčí

Zámecká budova

Zámecký altánek

Původní červená fasáda

Přízemí

První patro

Detail nástěnné malby

Jedna z nástropních fresek

 

 

Zámek Rychnov nad Kněžnou

Poloha: Královehradecký kraj, okres Rychnov n/K, město Rychnov n/K. 

Majitel: soukromý, rodina Kolowrat

Internetové stránky: http://www.zamekrychnov.cz/cs/

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: srpen 2016

 

Rychnovské panství koupil Albrecht IV. Kolowrat Liebsteinský v roce 1640. Město během třicetileté války zpustlo – obyvatelstvo pronásledované pro víru bylo vystěhováno a válečné události se na městě taktéž podepsaly. Syn Albrechtův – František Karel I. vynikl jako obratný diplomat a zastával významný úřad zemského hejtmana markrabství moravského. Těmto významným funkcím již nepostačoval k reprezentaci starý zámek postavený v údolí Burjanen Trčkou z Lípy a tak se majitel František Karel I. (1620 – 1700) rozhodl postavit nové sídlo – velkolepý barokní zámek.

Místo pro nový zámek bylo zvoleno na mírném svahu pod kostelem Nejsvětější Trojice. S úpravou stavebního místa bylo započato v roce 1670, se stavbou zámku v roce 1676. Neznámý architekt severoitalské školy založil budovu na obrazci čtyřkřídlého bloku s arkádovým dvorem. Osa zámku vede na dokonale souměrné druhé nádvoří, na němž se nachází kašna s kolowratskou orlicí. Část objektu kolem prvního a druhého nádvoří tvoří střední jádro celého zámku, jehož další stavební přestavby – rozšiřování a výškové úpravy - prováděly další dvě generace rodu. Podle celkového pojetí i jednotlivých částí této přestavby se lze domnívat, že jejím autorem byl Jan Blažej Santini Aichel (1677 – 1723). Ten byl přizván do Rychnova hrabětem Norbertem Leopoldem (1655 – 1716) nejdříve na úpravu průčelí kostela Nejsvětější Trojice. Další práci, návrh na rozšíření zámku a výstavbu zámecké jízdárny, dokončil pro Františka Karla II. (1684 – 1753).

Zámek, velkostatek, zámecký park a přilehlá pole, louky, pastviny, lesy a rybníky v Rychnově nad Kněžnou a Černíkovicích obhospodařovali Kolowraté do 2. světové války, za níž byla na velkostatek, tak jako na většinu statků české šlechty, uvalena německá nucená správa. Po válce přebíral od státu majetek Otmar Kolowrat. Po únoru 1948 byl veškerý majetek, ať už movitý či nemovitý, zestátněn. V r. 1992 v měsíci dubnu byl dle restitučního zákona 87/1991 Sb. vrácen zámek v Rychnově nad Kněžnou včetně sbírek (přístupný veřejnosti), zámek v Černíkovicích (bez jakéhokoliv mobiliáře, přesto však s možností prohlídky pro veřejnost po domluvě), a od srpna 1992 i pozemky, tj. lesy a zemědělská půda Kryštofu Jaroslavu Kolowratu Krakowskému, který zde hospodařil do r. 1999, a od tohoto data vlastní velkostatek jeho syn Jan Egon Kolowrat Krakowský Liebsteinský. (Historie zámku převzata z webových stránek zámku: http://www.zamekrychnov.cz/cs/

Na zámku můžete navštívit dva prohlídkové okruhy. První zahrnuje zámecké interiéry s původním zámeckým mobiliářem, obrazy, zbraněmi, a kolowratskou sbírkou skla a vějířů. Druhý okruh zahrnuje prohlídku zámeckého kostela Nejsvětější Trojice, kaple Pražského Jezulátka, Loretánské kaple a zvonice s třetím největším zvonem v ČR.

Pozor, v neděli, z důvodu konání Mše svaté, která začíná v 9.30 hod., je druhý okruh přístupný až od 11.00 hodin. Také poslední odpolední prohlídku není možné zkombinovat tak, že byste chtěli absolvovat oba dva okruhy. Jinak samozřejmě lze uskutečnit i prohlídku obou okruhů, které na sebe časově navazují.

Prohlídka je vždy s průvodcem každou celou hodinu, během hlavní sezony (červenec a srpen) každou půlhodinu.

Na prohlídce je možné fotografovat, avšak za poplatek 100 Kč, který si zaplatíte v pokladně.

Pokladna se nalézá na prvním zámeckém nádvoří, je zde k výběru velké množství suvenýrů, uměleckých publikací a nejrůznějšího doplňkového sortimentu. Bohužel, o samotném zámku je toho k dispozici poměrně málo.

Na druhém zámeckém nádvoří je možné posedět v zámecké kavárně. Zde můžete posedět ve stylovém prostředí kavárny nebo na zámeckém nádvoří pod slunečníky. Dát si můžete kávu, čaj nebo zákusek. Pro větší jedlíky je zde pizza nebo špagety.

Na zámku se také konají různé sezónní výstavy, koncerty či adventní trhy. Projít se můžete také zámeckým parkem, kde se nacházejí i hrací prvky a hřiště pro děti. Park však místy působí neudržovaným dojmem a zvláštně působí také to, že od zámku je oddělen silnicí. Vstoupit do něj je možné z druhé strany náměstíčka bránou (park je obehnán kamennou zdí).

Zaparkovat lze přímo před zámkem, je zde menší parkoviště, které je placené.

Návštěvu zámku lze dobře spojit s návštěvou dalších nedalekých památek - např. zámek Kostelec nad Orlicí, zámek Doudleby nebo zámek Častolovice.

Zámkem nás prováděl pán ve středních letech, evidentně s hlubší znalostí problematiky místního zámku, takže dokázal zodpovědět i nejrůznější všetečné otázky návštěvníků. Celková atmosféra prohlídky byla velmi příjemná a zámek můžeme v návštěvě doporučit.

 

Vstupní průčelí

Pohled do druhého zámeckého nádvoří

Pohled do prvního zámeckého nádvoří z podloubí

Zámecké nádvoří

Zámecká chodba

Pohled do zámeckých interiérů

Kostel Nejsvětější trojice

Zvonice

Netradiční pohled na zámek z parku

 

 

 

Zámek Lešná u Valašského Meziříčí

 

Poloha: Valašsko, Zlínský kraj

Majitel: Muzeum regionu Valašsko ve Vsetíně (Zlínský kraj)

Internetové stránky:  http://www.muzeumvalassko.cz/objekty/zamek-lesna/

Přístupný: duben-říjen v návštěvních hodinách

Doba návštěvy: červenec

Obec Lešná leží jen několik kilometrů od Valašského Meziříčí. První písemné zprávy o ní jsou z druhé poloviny 14. století, kdy byla součástí drobných držav nižší šlechty. Stála zde i tvrz, avšak není známo, kde. Od roku 1481 patřila ves rodu Pražmů z Bílkova a oni, nebo jejich těsní předchůdci vystavěli v Lešné pozdně gotickou tvrz a v 16. století ji přestavěli. V první polovině 17. století se zde vystřídalo několik méně známých šlechtických rodů, za nich( ve třicátých a čtyřicátých letech) však byla tvrz radikálně přestavěna do podoby barokního zámku. Za dalších střídajících se rodů docházelo k dalším barokním úpravám.

V osmdesátých letech 19. století koupili zámek s velkostatkem Kinští, a to jejich méně známá, sloupská větev. Poslední své roky zde prožil August Leopold Kinský a po něm tu sídlil jeho syn Filip. Tehdy došlo k poslední přestavbě. V podobě, kterou mu dali Kinští, se zámek dochoval v podstatě dodnes. Jedná se spíše o větší vilu, která se z odstupu jeví jako klasicistní, ale při bližším zkoumání objevíme novogotické prvky. Kolem zámku se rozkládá rozlehlý park.

V roce 1975 získalo zámek tehdejší Okresní vlastivědné muzeum ve Vsetíně, které zde v letech 1983-2011 podniklo rozsáhlé opravy. Od roku 2011 je zámek přístupný veřejnosti.

V přízemí zámku se v bývalé kuchyni nachází expozice připomínající starou školní třídu a v chodbách expozice přírodovědná. Dále tu jsou prostory na příležitostné výstavy. V prvním patře je ve většině pokojů interiérová expozice z mobiliáře dochovaného ve vsetínském muzeu ze zdejšího zámku po Kinských. Tato expozice je přístupná s průvodcem. Na ni navazuje malá expozice týkající se práce se dřevem a restaurování.

Zámek i park působí neobyčejně uklidňujícím dojmem. K tomu bezpochyby přispívá i jeho poloha v poměrně malé vsi, i když poblíž silnice. Interiéry působí věrohodně, v době naší návštěvy zde byla i malá expozice připomínající blízkou příbuznou zdejších Kinských, spisovatelku Marii Ebner von Eschenbach, rozenou hraběnku Dubskou z Třebomyslic. I tato část prohlídky byla velmi zajímavá. Průvodcovský výklad byl standardní. Slušná byla i nabídka materiálů o zámku a suvenýrů.

Hned vedle zámku se nachází domácí pekárna s prodejnou potravin, naproti kostel s hrobkou a hroby Kinských. Lze zde strávil pěkný půlden.

Návštěvu Lesné lze spojit s návštěvou dalších zámků v okolí - např. zámek Kunín, Valašské Meziříčí, Vsetín, či návštěvou Technického muzea Tatra v Kopřivnici. Pro milovníky hradů můžeme  doporučit hrad Starý jičín nebo hrad Helfštýn.

Vstup do zámeckého areálu

Zámecké nádvoří

Pohled ze zámeckého parku

Expozice historické školní třídy

Interiéry

Zámek Krásný Dvůr

 

Poloha: Ústecký kraj

Majitel: Národní památkový ústav (Česká republika)

Internetové stránky: https://www.krasny-dvur.cz

Přístupný: duben-říjen v návštěvních hodinách

Doba návštěvy: září 2016

Zprávy o vsi Krásný Dvůr máme od konce 13. století. Vesnice byla rozdělena mezi více vrchností a nacházely se zde dvě tvrze, horní, jejíž renesanční podoba se stala základem dnešního zámku, a dolní. Do bitvy na Bílé hoře se zde vystřídalo velké množství majitelů, většinou méně známých šlechtických rodů. Teprve v roce 1649 koupil panství s tvrzí Heřman Černích z Chudenic.

Černínové nechali ve dvacátých letech 18. století  přestavět renesanční tvrz na barokní zámek a přestavbou pověřili známého architekta Ferdinanda Maxmiliána Kaňku. Po některých změnách, ke kterým bylo přistoupeno na přání Černínů, dostal zámek v podstatě dnešní podobu. K hlavní, dvoupatrové budově s mansardovou střechou se připínají ze dvou stran kolmo nižší, jednopatrová křídla a na ně navazují jako jakési pokračování křídla přízemní, spojená mříží s bránou. Další úpravy proběhly na konci 18. století, ale na celkový vzhled zámku neměly velký vliv. Zámek zůstal stavbou barokní, i když poměrně jednoduchou, počítanou tedy někdy částečně ke klasicizujícímu baroku.

Na zámek již tehdy navazovaly parkové úpravy okolí, jak bylo v baroku zvykem, zejména v podobě teras a alejí. Koncem 18. století současně s úpravami zámecké budovy vznikl nový, anglický (krajinářský) park značných rozměrů. Jeho budování bylo zřejmě výsledkem cesty tehdejšího majitele Jana Rudolfa Černína do západní Evropy v roce 1779, kde poznal tehdy módní umělecké názory. Jak bylo u anglických parků začínajícího romantismu zvykem, i tento park doplnily různé drobné stavbičky (čínský pavilon, gloriet, novogotický „templ“ aj.). Počátkem 20. století je pak doplnila i velká pamětní deska se jmény slavných návštěvníků, mezi nimiž nechybí ani panovníci.

Černínům patřil zámek až do konce 2. světové války. Poslední soukromý majitel Evžen Černích-Morzin (adoptovaný svým předchůdcem) se stal příznivcem Henleinova hnutí. Za 2. světové války využíval zámek jako své letní sídlo německý ministr zahraničí Joachim von Ribentrop. Koncem války zde byl umístěn lazaret, po osvobození zase štáb sovětské armády. Zámek byl zestátněn v roce 1945 dekretem prezidenta republiky č. 12. Zámek v Krásném Dvoře byl sice určen ke zpřístupnění veřejnosti, ale po roce 1945 byl natolik naplněn svezeným zařízením ze sousedních zámků (kromě toho část zabíralo muzeum), že byl nakonec přístupný jen z malé části.

Dnešní zámecká expozice obsahuje řadu velmi pěkných či zajímavých exponátů. Zaujme například rozsáhlý soubor portrétů psů z 18. století, původní tapety z 19. století či některé vzácné obrazy. V interiérech najdeme ponejvíce kvalitní zařízení ve stylu klasicismu a biedermeieru. Expozice však bohužel působí dosti nesourodým dojmem, je zde mnoho svozového zařízení nejen bez vztahu k původním majitelům či dějinám zámku, ale i bez vztahu k ostatním prostorách. To je velká škoda, protože samotný mobiliář je, jak již bylo řečeno, velmi kvalitní i „líbivý“ snad pro všechny druhy návštěvníků. Velmi špatným dojmem působí interiéry pro svou zanedbanost, nikoliv špatný úklid, nýbrž celkovou dlouhodobou neúdržbu (zejména zateklá místa na stropech, špinavé zdi, zejména v horních částech apod.). 

Ačkoliv průvodkyně naší skupiny byla velmi mladá, její výklad byl nad očekávání kvalitní, bylo zřejmé, že nejen ví, o čem mluví (což bohužel není samozřejmostí), ale zná také souvislosti, nehledě k celkově příjemnému vystupování a kvalitnímu řečovému projevu.

Kromě zámku lze rovněž doporučit návštěvu sousedního anglického parku, který je dosti rozsáhlý, takže k tomu, abychom ho prošli celý, je třeba dost času, avšak jeho prohlídku lze i zkrátit a vidět jen jeho část.

Dostačující byla i nabídka informačních materiálů a suvenýrů v pokladně zámku. Kladně lze hodnotit i pěkné tabule v chodbě před pokladnou, kde se dočteme o sousedních, nepřístupných zámcích.

Zámek Krásný Dvůr se proslavil v trilogii Básníků, při návštěvě tak můžete zavzpomínat i na nezapomenutelného Rudolfa Hrušínského coby tatínka Píšťalky.

 

  Zámecké interiéry

Stavby v zámeckém parku

 

Zámek Kostelec nad Orlicí

 

Poloha: královehradecký kraj, okres Rychnov nad Kněžnou, město Kostelec nad Orlicí

Majitel: soukromý (rodina Kinských)

Internetové stránky: http://www.zamekkostelecno.cz/cz/

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: červenec 2016

 

Kostelecké panství  koupil v roce 1796  Josef 4. kníže Kinský od hrabat Cavriani. Další z rodu Kinských, hrabě Josef Kinský nechal poté v letech 1829 - 1833 postavit nový zámek podle plánů vídeňského architekta Jindřicha Kocha. Zámek byl postaven v empírovém slohu.

V roce 1899 se stal posledním majitelem zámku František Josef, který byl výborným hospodářem a podporovatelem kulturního života v Kostelci. V září 1938 byl mluvčím delegace české šlechty, která se před podpisem mnichovské dohody dostavila na Pražský hrad k prezidentu Edvardu Benešovi, aby vyjádřila svůj postoj k celistvosti Československé republiky.
V roce 1908 se oženil s Marií Pavlínou, hraběnkou Bellegarde. Spolu měli dceru a 4 syny.
Po převzetí zámku státem v roce 1949 byly rodině vyhrazeny k obývání dvě místnosti, ale i ty museli v roce 1951 opustit. Rodina získala azyl na faře v Kostelci nad Orlicí, kde žil František Josef Kinský, i po smrti ženy Pavly (+ 1953), až do roku 1975.

V Čechách zůstal po únorových událostech jako jediný z pěti dětí Františka Josefa Kinského syn Josef (1913-2011). Jeho životní osudy v "socialistickém Československu" byly velice dramatické.

V roce 1948 přešel zámek do majetku státu a byl zde umístěn Výzkumný ústav pro chov prasat. Roku 1980 zámek převzalo Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích.

V roce 1992 Josef Kinský získal zámek zpět v rámci restitučního řízení. Navzdory vysokému věku a nedostatku peněz se pustil se svou rodinou do rekonstrukce zdevastovaného zámeckého areálu.

Zámek v současné době nabízí prohlídku zámeckých interiérů s názvem "Život v biedermeieru". Tato prohlídka je pouze s průvodcem.

V přízemních prostorách zámku je možné shlédnout stálou muzejní expozici města Kostelce nad Orlicí. Tuto expozici si můžete prohlédnout samostatně.

Na zámku se také nalézá galerie Kinský, kde se konají výstavy.

My jsme zvolili prohlídku zámku a muzejní expozici. Zámecké interiéry můžeme vřele doporučit! Vzorně upravené a udržované zámecké pokoje s nádhernými restaurovanými kousky nábytku, které jsou tak nápadně prosluněny velikými bílými okny..., přímo jako by vybízely k usednutí s šálkem voňavého čaje či kávy. Slečna průvodkyně byla velmi milá, příjemná a skupině návštěvníků se věnovala.

Muzejní expozice se nám příliš nelíbila, ale je to otázka vkusu.

V přízemí zámku je rovněž umístěna pokladna, kde kromě vstupenek zakoupíte nejrůznější suvenýry - pohledy, brožurky, turistickou známku.

Naproti zámku je umístěna zámecká kavárna - restaurace. Posedět můžete uvnitř nebo na terase pod slunečníky.  Zde nabízejí polední menu - polévku a výběr ze dvou hlavních jídel. Tady jsme byli trošku zklamáni obsluhou, když nám bylo sděleno, že na jídlo budeme muset dlouho čekat. Na dotaz, jak dlouho, jsme dostali odpověď, že hodně dlouho, protože je před námi 7(!) hostů, kteří si objednali stejné jídlo. Jídlo jsme si přesto objednali, bramborová kaše s mletými masovými kuličkami (na způsob karbanátků) s dýňovou omáčkou byla vynikající!!!, bohužel na jídlo jsme čekali téměř 50 minut. Tady tedy velké mínus.

Naopak oceňujeme dětský koutek, kde si děti u kavárny mohou pohrát. Úchvatný je též zámecký park i květinové partery u budovy zámku.

Návštěvu tohoto krásného zámku je možné spojit s prohlídkou sousedního zámku Častolovice nebo Rychnov nad Kněžnou. Pokud cestujete autem, máte tyto tři zámky na jedné trase. Nedaleko se také nalézá další skvost, zámek Doudleby nad Orlicí, takže milovníci památek si zde určitě přijdou na své.

Takovou malou kuriozitou se může jevit fakt, že v současné době vychází česká detektivní řada (hlavně pro milovníky detektivek ve stylu románů Agathy Christie) "Paní Grimmová". Ta pojednává o baronce Kornelii Grimmové, která je v "penzi" a žije se svými přáteli na svém zámku Kostelci. A protože odjakživa měla ráda detektivní romány, když se naskytne příležitost, zapojuje se do detektivního pátrání. Pokud budete mít příležitost přečíst si, můžete při návštěvě zámku pátrat, nakolik autor mohl čerpat ze skutečného zámku...smiley

Krásně opravený zámek určitě doporučujeme k návštěvě a i přes "nedostatky" v restauraci udělujeme yesyesyesyesyesyes

Pohled do zámeckého parku

Vstupní vestibul

Knihovna

Zámecké interiéry

 

 

Zámek Kozel

 

Poloha: Plzeňský kraj, okres Plzeň-město, obec Šťáhlavy

Majitel: stát, ve správě NPÚ

Internetové stránky: https://www.zamek-kozel.eu/cs

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: červen 2016

 

Na kopci v udržovaném parku se nachází obdélná přízemní budova zámku Kozel, viditelná dobře i ze vzdálenější hlavní komunikace z Plzně na Nepomuk a Písek. Jednoduchá klasicistní stavba, která byla zbudována jako venkovské šlechtické sídlo. Název zámku je odvozen od pradávného zvyku našich předků, kteří právě v těchto místech obětovali kozla na den rovnodennosti na smíření bohů a na dobrou úrodu.

Zámek překvapí svou jednoduchostí. To mělo několik důvodů. Stavebník zámku byl ovlivněn myšlenkami francouzského filozofa Jeana Jacquese Rousseaua, hlásajícího návrat k přírodě a budování venkovských sídel. Kozel měl vlastně sloužit jen jako ubytovací zařízení pro majitele a hosty při pravidelně pořádaných lovech v blízkých lesích. Dostavbu areálu zámku Kozel dokomponoval Ignác Palliardi, podle jehož návrhu se stavěl i Strahovský klášter v Praze. Jan Vojtěch Černín umírá v roce 1816. Jeho dvě manželství zůstala bezdětná a zámek i se šťáhlavským panstvím odkázal svému prasynovci hraběti Kristianu Vincencovi Valdštejn-Vartenberkovi. Jednou ze zajímavých osob tohoto rodu byl Albrecht Valdštejn, vojevůdce císařského vojska za 30leté války. Arnošt Valdštejn byl majitelem železáren v nedalekém Sedlci, ale především založil v roce 1859 v Plzni Valdštejnské strojírny s 68 dělníky. O 10 let později je odkoupil tamní zaměstnanec Emil Škoda a postupně z nich vybudoval největší strojírenský podnik na českém území v bývalém Rakousko-Uhersku.

Na zámku můžete navštívit dva běžné prohlídkové okruhy - zámek a jízdárnu, třetí okruh, s názvem "Prohlídka s tajemnou postavou" je nutné rezervovat. V době naší prohlídky však byl stanoven čas, takže pokud chtěl náhodný návštěvník absolvovat tento okruh, bylo to možné, aniž byl objednán.

My jsme zvolili okruh zámku. Interiéry jsou částečně původně zařízeny, jsou velmi vkusně doplněny květinovou výzdobou. Procházíte poměrně velkou část hlavní zámecké budovy. Průvodkyně byla dáma s velmi kultivovaným a kvalitním výkladem. To nás velmi potěšilo, protože na mnoha objektech ve správě NPÚ jsou průvodcovské služby na špatné úrovni (a špatná je také častá chybná výslovnost).

Parkoviště je umístěné "pod kopcem", zde zaplatíte poplatek na celý den (40 Kč, tušíme-li správně) a procházkou přes most a kolem golfového hřiště se dostanete do zámeckého areálu. Určitě jsme nelitovali toho, že musíme jít kousek pěšky, procházka je to velmi příjemná. Na rybníku pod zámkem je možné zapůjčit lodičky, je zde také občerstvení s možností jednoduchého oběda. V zámeckých budovách se nalézá pokladna, zde jsou ke koupi také suvenýry - pohledy, turistická známka, leporelo, nejrůznější drobnosti aj. Toalety jsou za poplatek. Na zámku je také kavárna, kde kromě nápojů a zmrzliny dostanete např. i párek v rohlíku. Po zámeckém parku jsou rozesety lavičky, takže příjemná je též procházka s odpočinkem. 

Návštěvu zámku dobře spojíte s návštěvou hradu Radyně či zámku Nebílovy. Pro zanícenější obdivovatele památek, kterým nestačí ty obvyklé, je pak kousek zbytek tvrze Nezvěstice (článeček naleznete v sekci Hrady a tvrze), nebo sousední zámek ve Šťáhlavech, který je však v dost žalostném stavu a je nabízen k prodeji (článek vyjde pravděpodobně v září).

Pro nemotorizované návštěvníky může být dostupnost trošku větší problém, v blízkosti však vedou cyklotrasy, a nejbližší zastávka vlaku se nalézá v obci Šťáhlavy, odkud by se mělo snad dát dojít po značené turistické cestě.

V zámeckém areálu se nám velmi líbilo a hodnotíme: yesyesyesyesyesyesheart

Zámecký skleník

Zámecké nádvoří

Zámecké interiéry

Zámecké divadélko

Zámek Svijany

 

Poloha: Liberecký kraj, obec Svijany

Majitel: soukromý (Pivovar Svijany)

Internetové stránky: https://www.zameksvijany.cz/

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: červenec 2016

Nedaleko Turnova při dálnici Liberec-Praha se nalézá v obci Svijany zámek, do daleka svítící novou fasádou.

V roce 1345 zakládají cisterciáčtí mniši z kláštera Hradiště hospodářský dvůr, na kterém se v 16. století vaří pivo. Rok 1564 bývá spojován s první zmínkou o vaření piva v pivovaru ve Svijanech. Vaření piva a zakládání hospod zvyšovalo finanční výnosy panství. V roce 1567 došlo k dělení majetku mezi Vartemberkovými syny a o objekt je poprvé zmiňován jako o svijanské sídlo. V témže roce byla započata stavba zámku ve Svijanech, který byl dokončen v roce 1578.

Po smrti majitele panství Jaroslava z Vartemberka získává Svijany i s pivovarem Jáchym Ondřej Šlik. Ten ve 20. letech 17. století nechal vyzdobit rytířský sál v západním křídle nádhernými renesančními malbami, které byly v minulosti překryty jednoduchým nátěrem, a zcela se na ně zapomnělo. Znovuobjeveny byly až při současné rekonstrukci. V roce 1768 byl rytířský sál přestavěn na kapli sv. Jana a Pavla.

V roce 1623 získal panství Albrecht z Valdštejna. Za Valdštejnů se i pivovaru dařilo. Zámek byl přestavěn a stavebně upraven a rozšířen byl i sousední pivovar. Hospodařilo se tu až do roku 1820. V tomto roce kupuje svijanské panství i se zámkem a pivovarem kníže Karel Alain ze šlechtického rodu Rohanů. Zámek byl včleněn k sychrovskému panství a slouží jako sídlo vrchnostenského úřadu a k ubytování úředníků.

Roku 1892 si sládek Antonín Kratochvíle pronajmul od Rohanů pivovar a roku 1909 si ho dokonce od Alaina Rohana kupuje. Rodinná dynastie Kratochvílů působila ve svijanském pivovaru až do roku 1939, kdy náročné investice a důsledky hospodářské krize vedou Antonína Kratochvíle mladšího k dražbě pivovaru a v té ho opět získává kníže Alain Rohan.

Po roce 1945 byl zámek i pivovar Rohanům zkonfiskován a později znárodněn. Zámecké prostory jsou brzy necitlivě přestavěny na zaměstnanecké byty zdejšího pivovaru. Od té doby zámek postupně chátral. V roce 1990 vznikl státní podnik Pivovary Vratislavice nad Nisou, jehož součástí byl i celý areál. V roce 1997 se stal součástí a. s. Pražské pivovary. Svijanský pivovar se dostal do odbytové krize a hrozilo jeho uzavření.

Změna pro pivovar rovnající se téměř zázraku přichází v roce 1998, kdy vzniká společnost Pivovar Svijany, s. r. o., která se stává novým vlastníkem.

V roce 2013 Pivovar Svijany zakoupil chátrající zámek a pustil se do rozsáhlé rekonstrukce s cílem, zpřístupnit objekt veřejnosti. V průběhu rekonstrukce a archeologického průzkumu byly objeveny vzácné nálezy jako 3 000 let stará bronzová jehlice nebo tajná chodba v podzemí zámku.

V zámku naleznete několik expozic a prohlédnete si zrestaurované původní zámecké prostory: 1/ Velká kaple - byla původně rytířským sálem a najdete zde původní výzdobu  z let 1610-1620. 2/ Expozice o dějinách zámku, 3/ Expozice archeologická, 4/ Expozice pivovarnická a 5/ Expozice v podzemí. Další výstavní panely na vás čekají také v prostorách pokladny, která se nalézá v předzámčí.

Prohlídka je bez průvodce (toho si můžou skupiny objednat). Celý objekt je plně bezbariérový díky přistavěnému výtahu na vnějším plášti zámku (to bohužel trošku ruší a ničí "esteticky" vzhled historické budovy). Po zakoupení vstupenky projdete v zámku turniketem, který je běžný na objektech v zahraničí nebo u nás v některých ZOO, poté již procházíte zcela sami, libovolně dlouhou dobu.

Od zámku můžete vejít do zámecké zahrady, kde se podíváte na místa původních archeologických nálezů, uvidíte repliku 3000 let staré svatyně nebo si může jako pravý archeolog odkrýt  svijanskou středověkou svini.

V pokladně jsou ke koupi suvenýry, pohledy a turistická známka. Bohužel, žádná brožurka o zámku či tolik oblíbené leporelo k dispozici zatím není. Vzhledem k tomu, že je však zámek přístupný teprve od konce června, lze tyto nedostatky prominout.

Parkování je možné hned vedle zámku zdarma, pokud bude plno, určitě zaparkujete někde podél hlavní silnice u pivovaru.

Občerstvení a jídlo najdete hned naproti zámku v pivovarské restauraci. Pozor jen na jedinou věc, pokud budou zrovna probíhat pivovarské slavnosti apod., bude všude  přeplněno a šance poobědvat bude velmi malá.

Zámek je viditelný z obou směrů dálnice a je dobře značený, nemůžete ho minout.

Naše hodnocení: vynikající počin zdejšího pivovaru! Velice chválíme, že se pustili do takového náročného úkolu a hlavně, že zámek zpřístupnili veřejnosti.!!! Škoda, že si z toho nemůžou vzít příklad i jiné pivovary nebo prosperující firmy, které by tak mohly zachránit nejeden chátrající zámek - jmenujme alespoň zámek Byšice nebo zámek Krušovice.

Udělujeme yesyesyesyesyesyesheart

Erb nad vhodem do zámku

Zámecká kaple a přilehlé prostory

Expozice

 

 

Zámek Hrubá Skála

 

Poloha: Liberecký kraj, okres Semily, obec Hrubá Skála

Majitel: soukromý

Internetové stránky: http://www.hrubaskala.cz/

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: vícekrát, naposledy červenec 2016

 

Nedaleko od Turnova se na dvou vysokých pískovcových skalách při okraji Hruboskalského skalního města stojí zdaleka viditelná dominanta - zámek Hrubá Skála.

Hrad Skálu založil pravděpodobně Hynek z Valdštejna před rokem 1353. Jeho potomci vlastnili hrad do roku 1416, kdy přešel do rukou pánů z Jenštejna a rokem 1460 Zajíců z Házmburka. Jan Zajíc z Házmburka se jakožto člen Zelenohorské jednoty postavil proti králi Jiřímu, za což byla Skála v roce 1469 spolu s jinými hrady obležena a dobyta královským vojskem. Od roku 1492 přešel hrad do vlastnictví Svojanovských z Boskovic, za nichž dosáhlo skalské panství rozsahu 54 vsí nebo jejich částí. Jan Svojanovský se však zadlužil a byl postupně nucen panství odprodávat Zikmundovi Smiřickému ze Smiřic; na hrad došlo roku 1524. Zikmund Smiřický a jeho potomci zboží dále rozšířili a starý gotický hrad přestavěli v trojkřídlý renesanční zámek. Albrecht Jan Smiřický se roku 1618 velmi aktivně postavil proti císaři Ferdinandovi, což by mu jistě po porážce stavovského povstání vyneslo rozsudek smrti; ještě v listopadu 1618 však zemřel a protože jeho slabomyslný bratr Jindřich Jiří byl nedílným vlastníkem skalského zboží, nebylo panství zkonfiskováno, ale přešlo do správy Jindřichova poručníka – Albrechta z Valdštejna. Jindřich Jiří zemřel právě na Hrubé Skále roku 1630 a panství tak zůstalo v rukou Albrechta z Valdštejna, který jej přičlenil ke svému frýdlantskému vévodství.

Po Valdštejnově zavraždění v Chebu roku 1634 se stal novým majitelem Skály Maxmilián z Valdštejna. Za třicetileté války zámek velmi utrpěl. Nejprve jej po smrti Albrechta z Valdštejna vyloupili jak Sasové, tak císařští, pak se zde nakrátko usadila švédská posádka, ale již roku 1639 Skálu dobyli císařští vojáci velitele Colloreda. Ty však odtud roku 1643 opět vytlačili Švédové pod vedením generála Torstensona.  Maxmilián z Valdštejna žil až do své smrti roku 1655 ve Vídni. Podle císařského rozhodnutí z roku 1658 měla být Hrubá Skála spolu s jinými vybranými hrady zbourána, aby v případě války nemohla posloužit jako opěrný bod nepříteli. Byly to však zřejmě protesty Maxmiliánova vnuka Arnošta Josefa z Valdštejna, které panovníka od jeho původního rozhodnutí v případě Skály odvrátily. V letech 1710 a 1804 byl zámek poškozen požárem, avšak Valdštejnové jej vždy opravili.

Hrubou Skálu s panstvím koupil roku 1821 Jan Lexa z Aehrenthalu od posledního z rodu Valdštejnů, Františka Adama. Aehrenthalové Hrubou Skálu nechali přestavět v novogotickém slohu. Aloys, hrabě Lexa z Aehrenthalu, zastával úřad ministra zahraničí Rakouska-Uherska. Roku 1945 byl zámek zkonfiskován na základě Benešových dekretů.  Zámek záhy získaly komunistické odbory, které jej nechaly adaptovat na rekreační zařízení pro zaměstnance a vysokoškolské sktudenty.. Tím bohužel došlo k nenapravitelným škodám na zámeckých interiérech. Po revoluci zámek vlastnila (či spravovala) společnost Orea hotel, na konci 90. let byl zámek prodán. V současné době patří gruzínskému podnikateli, který jej pronajímá hotelové společnosti, která zde zámecký hotel provozuje.

V letošní sezoně je jako novinka možnost prohlídky zámku. Prohlídka zahrnuje šest salónků ( ve vstupní místnosti malá instalace k natáčené slavné pohádce Bajaja) a výstup na zámeckou věž. Vstupné do zámku činí 50 Kč, děti do deseti let mají vstup zdarma. Pokud si chcete prohlédnout jen nádvoří a přilehlé prostory, zaplatíte 20 Kč. Vstup do kostela před zámkem je zdarma.

V nádvoří je restaurace, prodejna drahých kamenů, na recepci a u poklady je možné zakoupit pohledy. Kromě restaurace na zámeckém nádvoří je možné se občerstvit ve dvou stáncích před zámeckým areálem.

Pro hotelové hosty je možné parkování v areálu, pro ostatní turisty je např. parkoviště v Lázních Sedmihorky. Pozor, nově je zpoplatněno částkou 50 Kč na den.

Hrubá Skála je dobře dostupná i pro nemotorizované návštěvníky, vlakem či pěší turisty, kteří mohou absolvovat nejrůznější trasy po skalním městě. Návštěvu Hrubé Skály lze dobře spojit s nedalekým arboretem, které bylo založeno roku 1857 majitelem zámku Janem Křtitelem z Aehrenthalu, a také s návštěvou nedalekého hradu Valdštejn.

Naše hodnocení: moc se nám líbilo zpřístupnění zámku, které je pro turisty velmi atraktivní. Návštěvu určitě doporučujeme a udělujeme yesyesyesyesyesyes

Kostel před zámkem

Interiér kostela

Vstup

Zámecké nádvoří

Vstupní miniexpozice - pohádka Bajaja

Salonek

Detail stropu

 

 

Zámek Třešť

 

Poloha: kraj Vysočina, okres Jihlava, město Třešť

Vlastník: Akademie věd

Internetové stránky: http://www.zamek-trest.cz/

Přístupno: přístupno v otevíracích hodinách restaurace a hotelu

Navštíveno: opakovaně, naposledy červenec 2016

 

Čtyřkřídlý zámek se čtyřmi nárožními věžičkami a hlavní vstupní věží je zdálky viditelnou dominantou města Třešť.

Na místě dnešního zámku stávala původně tvrz, která patřila Závišovi z Třešťě a Štěpánovi z Březnice. Od roku 1358 patřila tvrz nejrůznějším šlechtickým majitelům počínaje markrabětem Janem a rodem Šternberků.   

V roce 1490 koupil Václav Vencelík z Vrchovišť od Zdeňka Šternberka ze Šternberka městečko Třešť s tvrzí a poplužním dvorem a s vesnicemi Jezdovice a Buková pro svého syna Matěje Vencelíka z Vrchovišť.   

Zámek v Třešti, jako šlechtické sídlo od roku 1513, prošlo stavebním vývojem, kdy spodní trakt zámku je postaven v gotickém slohu, první podlaží pak ve slohu renesančním a obytná část v barokním stylu. Zajímavostí byla dřevěná lávka, která spojovala zámek s kostelem sv. Martina. Tato lávka se nezachovala. Kostel sv. Martina je od zámku  vidět a je možné jej také navštívit.    

Přestavbu zámku, na které se podíleli italští stavitelé, ukončil tehdejší majitel Kryštof Vencelík z Vrchovišť v roce 1564. Zámek dostal podobu čtyřkřídlé budovy s nárožními věžičkami a arkádami v nádvoří, stěny nádvoří byly zdobené sgrafitovou rustikou. Kryštof Vencelík v Vrchovišť byl pohřben v kostele sv. Martina, kde má i svůj náhrobek z roku 1582.   

Vencelíci z Vrchovišť byli majiteli Třešťě od roku 1490 až do roku 1626, kdy byl jejich majetek zkonfiskován, jednak pro příslušenství k víře pod obojí, jednak pro bezdětnost posledního majitele panství, který se také účastnil bitvy na Bílé Hoře.   

Od roku 1626 se stávají majiteli Třešťě hrabata z Korutan - Herberštejni.   

V letech 1657 - 1669 patřil zámek Gayerovým z Edelbachu. Za jejich panství dochází v roce 1660 k přestavbě prvního podlaží, pokojů se štukaturami a malbami a hlavního portálu vchodu do zámku. Byla také postavena hlavní věž v průčelí zámku a dva krby v dnešní restauraci a v přísálí kongresového sálu. Ze 17. stol. rovněž pochází původní kachlová kamna v salóncích a zámecké jídelně. Z této doby jsou také dvě manýristické sochy umístěné na sloupech u vstupní brány, dvě vázy instalované na sloupech vchodu do zámecké zahrady a kašna s vodotryskem před hlavním vchodem do zámku. V roce 1669  koupili panství  opět hrabata Herberštejni. Od roku 1831 do 1844 byla správa panství pouze úřednická.    

Anglický park pochází patrně z let 1835-1845, neboť na vyobrazení městečka z doby před velkým požárem v roce 1824, kdy lehlo popelem 180 domů a také kostel sv. Kateřiny Sienské s věží, které je v majetku Muzea v Třešti, je na místě současného parku pouze holá pláň. V letech 1844 - 1945 byli majitelé panství baroni Wenzel-Sternbachové z Tyrol. Wenzel von Sternbach byl v roce 1864 povýšen do rytířského stavu. V roce 1860 byla přestavěna severní strana zámku k obytným účelům. Průčelí zámku je situováno na západ.    

Po roce 1945 bylo v zámku umístěno městské muzeum.   

Od roku 1984 je zámek i s přilehlým parkem s rozlohou 15 ha majetkem Akademii věd České republiky. Zámek byl rekonstruován a roku 1994 předán k užívaní jako konferenční centrum.

V současné době slouží zámek nejenom jako konferenční centrum, ale také jako hotel, který je dostupný i pro běžné návštěvníky. V prvním patře se nacházejí prostory restaurace a salónky, které mají zachovaný stylový zámecký ráz (dochovaná kachlová kamna, stropy, malby), ve druhém patře jsou ubytovací pokoje.

Na zámku se konají též nejrůznější kulturní akce a krátkodobé výstavy.

V recepci je možné zakoupit pohledy či získat prospekt o zámku. Ubytování zde můžeme vřele doporučit (vynikající kuchyně, skvělý a usměvavý personál, mnoho sportovního a kulturního vyžití, které zámek nabízí - unikátem jsou šlapací káry pro děti i dospělé či možnost si zahrát v parku discgolf), ale i pokud zde nebudete ubytovaní, můžete navštívit třeba stylovou restauraci "Renesance" či se projít zámeckým parkem (na recepci lze objednat piknik, či si zapůjčit sportovní náčiní za poplatek). Třešťský zámek se nachází v atraktivní lokalitě - přímo ve městě můžete navštívit Muzeum betlémů, nebo nedaleký hrad Rotštejn či zámek v Telči.

Parkování je v areálu zámku zdarma.

Naše hodnocení: Zámek určitě doporučujeme a opět chválíme - spojení komerce při zachování historického místa. Udělujeme yesyesyesyesyesyes

Hlavní vstup

Pohled z parku

Zámecké nádvoří

Vstupní hala

Vnitřní prostory

 

Zámek Světlá nad Sázavou

 

Poloha: kraj Vysočina, okres Havlíčkův Brod, město Světlá nad Sázavou

Vlastník: soukromý

Internetové stránky: http://www.zameksvetla.cz/

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: červenec 2016

 

Stranou od světelského náměstí na druhé straně u řeky rozkládá poměrně rozsáhlý komplex světelského zámku.

Původně zde stávala gotická tvrz, kterou nechal Štěpán ze Šternberka roku 1393 vystavět na levém břehu řeky Sázavy. Tvrz byla chráněna příkopy.

V roce 1429 připadlo světelské panství rodu Trčků z Lípy a roku 1567 nechal Burian III. Trčka z Lípy přestavět tvrz na lovecký renesanční zámek. Z této doby pochází dochovaný latinský nápis, nad portálem na jižním průčelí zámku, který v českém jazyce zní: „Není pokoje na tomto světě, Burian Trčka z Lípy, první komoří císařský, 1567." Trčkům patřil zámek až do roku 1636, kdy byl jejich majetek zkonfiskován a připadl královské komoře.

Po třicetileté válce se zde vystřídalo několik majitelů. Od roku 1668 vlastnil panství Jan Bartoloměj z Vernieru, který zámek rozšířil o dnešní východní křídlo.

V roce 1722 získali zámek  Černínové. František Antonín Černín pokračoval v dalších úpravách zámku v duchu baroka. Východní křídlo bylo obohaceno o sochařskou výzdobu, arkády v prvním patře a rodové erby. Stavební zásahy a úpravy se dotkly též  zámeckého parku.

Další přestavba proběhla v letech 1774-1775, kdy na zámku působil rod Kolovratů Krakovských. V roce 1809 přestal zámek sloužit svému původnímu účelu, a na nějaký čas se proměnil ve vojenskou nemocnici.

V roce 1817 se majitelem zámku stal hrabě František Josef Zichy, který uzavřel zámecké nádvoří a provedl stavební úpravy v empírovém stylu.

V roce 1821 přešel zámek do majetku rodu Salm-Reifferscheidtů. Za nich byl zámek přestavěn a získal v podstatě  dnešní podobu. Vznikla jednopatrová historizující budova o čtyřech křídlech, která uzavírají obdélné nádvoří s kašnou. Na stavbě jsou jasné renesanční, barokní, empírové a novorenesanční prvky.

Na počátku 20. století se na zámku usídlila Pozemková banka. Brzy na to se zámek stal majetkem továrníka Richarda Morawetze. Ten však musel ještě před válkou opustit Čechy a tak zámek využila ke svým účelům německá posádka. Od roku 1949 se na zámku usídlila střední zemědělská škola, která zde zůstala až do roku 2011 a od léta 2007 bylo ve východním křídle zámku provozováno Muzeum Světelska.

Následně zámek získalo do svého majetku město, které však hledalo jeho další využití a počítalo, že zámek prodá serioznímu zájemci. Toto se uskutečnilo v roce 2013, kdy zámek koupila rodina Degerme a započala rekonstrukci celého areálu.

Zámek je přístupný od roku 2014. Návštěvníci si mohou prohlédnout celkem 4 návštěvnické okruhy: 1/ Expozice historického evropského skla, 2/ Expozice historických hodin, obrazů a soch, 3/ království panenek, 4/ Pohádkový okruh Na Sázavě. Prohlídkové okruhy je možné i zkombinovat. Prohlídky probíhají vždy každou celou hodinu s průvodcem, pouze panenky je možné procházet bez průvodce. Pro rodiny je připraveno také rodinné vstupné. Okruhy "Na Sázavě a Panenky" jsou vhodné pro děti nebo rodiny s dětmi. Obdivovatele a sběratele retro věcí, panenek či kočárků zaujme zcela jistě prohlídkový okruh Panenky. Dá se tedy říci, že každý si zde najde to své.

Na nádvoří je přístupný skleník (volně), je možné posedět na nádvoří nebo v kavárně. Jako novinku od letošního roku (2016) nabízí zámek také ubytování v zámeckých apartmánech, které jsou zařízeny jak jinak než zámecky.

V pokladně je možné zároveň zakoupit pohledy, turistickou známku, prospekty a suvenýry. Bohužel nemají stále tolik návštěvníky oblíbené leporelo zámku. Pokladna funguje zároveň jako turistické informační centrum (TIC). Obsluhující personál byl velmi ochotný a příjemný.

Zvolili jsme prohlídkový okruh "sklo". Interiéry jsou pěkné, zrenovované, tento okruh v sobě zahrnuje zároveň sezónní výstavu papírových modelů hradů a zámků a expozici Světelska. Průvodkyně byla velmi milá a příjemná a podala kvalitní výklad.

Zaparkovat lze na parkovišti vedle zámku (v týdnu je však obsazené), další parkování je na náměstí. Odtud je to k zámku přes řeku cca 3-4 minuty volnou procházkou a s výhledem na zámek. Občerstvení je možné na zámku v kavárně, pokud plánujete oběd, k dispozici jsou restaurace ve městě.

Naše hodnocení: další příklad, jak lze spojit pěkně komerce a kultura. Chválíme rekonstrukci zámku, hlavně jeho zpřístupnění veřejnosti a DOPORUČUJEME k návštěvě: yesyesyesyesyesyes

Vstup do zámku

Vstup - výzdoba průjezdu

Zámek od parku

Zámecké nádvoří

Skleník

Interiér skleníku

Vstupní expozice

Interiér kavárny

 

 

Zámek Lnáře

 

Poloha: kraj Jihočeský, okres Strakonice, obec Lnáře

Vlastník: soukromý

Internetové stránky: http://www.lnare.cz/zamek/

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: srpen 2015

 

kousek od známého zámku Blatná leží při hlavní silnici ve směru na Nepomuk obec Lnáře. Ta se může pyšnit hned dvěma památkami - zámkem a tvrzí.

Zámek je dvoupatrová čtyřkřídlá budova s nádvořím, přístupná po kamenném mostě.

Ve Lnářích stojí budova tvrze, označovaná někdy jako starý zámek. Když v 17. století přestala vyhovovat vzhledem k rostoucím nárokům na komfortnější bydlení, byl v těsném sousedství vystavěn nový zámek. Jeho stavbu zahájil pravděpodobně Adam ze Šternberka a na stavbě se dále pdíleli  Aleš Ferdinand Vratislav z Mitrovic a Jan Humprecht Černín z Chudenic. Stavba byla dokončena až po Janově smrti  v letech 1683 - 1686 jeho synem Tomášem Zacheusem Černínem.

V roce 1727 nechal nový majitel hrabě Leopold Josef Kunigl zámek opravit a částečně přestavět.  V roce 1745 zámek prodal hraběti Karlu Rudolfovi Sweerts Šporkovi, a tento rod zámek vlastnil až do začátku 19. století. Mezi dalšími majiteli můžeme zmínit například Thuny.

Posledním soukromým majitelem zámku byl Jindřich Vaníček, který panství koupil v roce 1936. V roce 1948 mu byl vyvlastněn.

V 80. letech 20. století byl zámek rekonstruován pro potřeby úřadu vlády. Některé prostory byly upraveny na využívání úředníků během rekreace, např. bar, jídelna, v parku bylo zbudováno golfové hřiště a bazén. V roce 1993 byl zámek vrácen potomkům pana Vaníčka. Zámek je v současné době v jejich držení, je zpřístupněn veřejnosti, na zámku se nachází též restaurace a zámecký penzion. Zde se můžete ubytovat v klasických či historicky zařízených pokojích. Dá se posedět v restauraci či na nádvoří, kde vás také obslouží.

Prohlídka se možná jen s průvodcem, v pokladně je možné zakoupit upomínkové předměty, pohledy apod. Na zámku se také nalézá unikátní soukromé muzeum koček, které je zpoplatněno zvlášť a prohlédnout si jej můžete samostatně. Je atraktivní hlavně pro děti a milovníky koček.

Parkovat je možné přímo před zámkem nebo za tvrzí; parkování je zdarma. Návštěvu lnářského zámku určitě spojte s návštěvou muzea koček, informačního centra umístěného v budově tvrze a navštívit můžete též nedaleký zámkek Blatná.

Prohlídka zámku se nám líbila, průvodkyně mluvila pěkně, srozumitelně, výklad byl zajímavý. Poseděli jsme na nádvoří a poobědvali (za slušnou cenu), takže určitě doporučujeme k návštěvě.

Naše hodnocení: yesyesyesyesyesyes

 

Nádvoří zámku

Vstupní vestibul

Zámecké interiéry

Zámecká kaple

Hlavní zámecký sál

 

Zámek Mnichovo Hradiště

 

Poloha: Středočeský kraj, okres Mladá Boleslav, město Mnichovo Hradiště

Majitel: stát, spravuje NPÚ

Internetové stránky: https://www.mnichovo-hradiste.cz/cs, http://muzeum.mnhradiste.cz/

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: několikrát, naposledy květen 2016

 

Zámecký areál, který se skládá z trojkřídlého zámku, hospodářských budov, koníren a kaple, se nachází stranou městského centra v zámeckém parku.

Renesanční zámek (některé prameny uvádějí, že na jeho místě stávala již gotická tvrz, tyto domněnky jsou s největší pravděpodobností mylné) založil Václav Budovec z Budova. Ten dal v roce 1606 dosavadní sídlo přestavět na reprezentační zámek, který odpovídal jeho společenskému postavení. Po porážce stavovské opozice v roce 1621 byl Budovec popraven a jeho majetek zkonfiskován. Konfiskovaný zámek i panství získal Albrecht z Valdštejna. Roku 1627 tento majetek postoupil svému bratranci Maxmiliánovi z Valdštejna. V držení valdštejnského rodu zůstal zámek do roku 1946 a Mnichovo Hradiště se stalo na dlouhou dobu střediskem celého valdštejnského panství. Na přelomu 17. století /za majitele panství Arnošta Josefa z Valdštejna/ byl renesanční zámek přestavěn do nynější barokní podoby staviteli M. A. Canevallem a M. Raimondim. V letech 1709-10 byl ukončen vývoj zámeckého areálu doplněním vedlejších objektů - koníren, jízdárny, kočárovny, salla terreny.

V zámku se nacházejí zámecké expozice, které jsou, stejně jako celý zámek ve správě NPÚ.

Návštěvník zde může navštívit tři prohlídkové okruhy - 1/ zámecké interiéry 18. století, sbírky porcelánu, nahlédne se do zámeckých knihoven. 2/ divadlo a svatá aliance; prohlídka zámeckých interiérů 19. století, zbrojnice, divadelní šatny a unikátního empírového divadla. 3/ kostel a kaple; prohlídka hrobky Albrechta z Waldštejna a lapidária barokních soch. Prohlídka je možná jen s průvodcem.

V zámeckém parku se nachází salla terena, do které může návštěvník volně nahlédnout.

Pokladna s prodejnou upomínek a toalety se nacházejí v přízemí zámku a jsou přístupné bezbariérově. K prodeji je velké množství publikací a nejrůznějších suvenýrů.

Bohužel fotografování není v expozici NPÚ umožněno a to ani za poplatek.

Mimo expozice NPÚ je možné v zámku navštívit též expozice Městského muzea, které sídlí v prostorách bočního křídla zámku. Zde je možné shlédnout expozici archeologickou, lékárenskou, národopisnou, ornitologickou. Zajímavá je též obrazová galerie a tzv. Ženíškův salon. Unikátem je velký sádrový model Drábských světniček skalního útvaru ležícího asi 4 km od Mnichova Hradiště. Skalní bloky nejprve dokonale zmapovali pracovníci Archeologického ústavu ČSAV, aby potom v roce 1950 mohli vytvořit dokonalou maketu této vzácné památky v poměru 1:17. Velký model navíc doplňuje i menší maketa středověkého skalního hradu, který zde pravděpodobně stával. Návštěvníci se v této expozici z fotografií dozvědí i o katastrofě, která se pod Drábskými světničkami udála v roce 1926, kdy zde došlo k sesuvu půdy nebývalých rozměrů. Kromě toho muzeum pořádá řadu sezonních výstav a tématicky zaměřených prohlídek.

Přístup do muzea je z hlavního zámeckého vchodu, zde si návštěvníci zazvoní a přijde je vyzvednout pracovník muzea. Vstupné se platí až v muzeu.

Zámek v Mnichově Hradišti je dobře dostupný po dálnici Praha - Liberec. Parkoviště se přímo naproti vstupu do zámku. Pro nemotorizované návštěvníky je zámek velmi dobře dostupný vlakem i autobusem.

Při návštěvě zámku jsme ocenili vstřícnost zaměstnanců muzea i NPÚ, kteří nám umožnili prohlídku, která byla zcela přizpůsobena dětem ze speciální třídy.

Klenby v přízemí zámku, vstup do pokladny

Budovy koníren

Kaple sv. Anny

Salla terena

Strop salla tereny

Expozice městského muzea v léveém křídle zámku

Model Drábských světniček v městském muzeu

 

 

 

Zámek Jilemnice

 

Poloha: Liberecký kraj, okres Semily, město Jilemnice

Majitel: Krkonošské muzeum v Jilemnici

Internetové stránky:

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách během celého roku

Navštíveno: vícekrát, naposledy březen 2016

Zámecký areál, který se skládá ze zámecké budovy, úřednické budovy, starého pivovaru a zámeckého parku se nalézá v blízkém sousedství jilemnického náměstí.

Na místě dnešního zámku stávala tvrz, poprvé připomínaná roku 1492, která byla vybudována rodem Valdštejnů. Vzhledem k nedostatku písemných pramenů však nelze vyloučit její dřívější založení, stejně jako její velikost.

Ve druhé polovině 16. století byl na jejím místě zbudován za pánů Křineckých z Ronova renesanční zámek. Tato stavba byla na půdoryse písmene L a v severozápadním nároží měla šestibokou hodinovou věž a arkády na východní a snad i jižní straně. Tyto arkády byly později zazděny.

Nejstarší dochovaný popis zámku se pak dochoval z roku 1664, kdy zámek patřil Harantům z Polžic a Bezdružic. Z popisu vyplývá, že zámek byl rozsáhlejší než dnes a odpovídal venkovskému šlechtickému sídlu uzpůsobenému pro každodenní provoz šlechtické domácnosti.

V roce 1701 přes zámek být trvalým sídlem a zámku byla věnována menší pozornost.

Podstatné změny nastaly teprve za hraběte Jana Nepomuka Harracha (1828 - 1909), který zde rád pobýval a věnoval zámku zvýšenou pozornost. Celý zámecký areál byl nákladně upraven a zámek byl zrcadlově rozšířen, čímž vzniklo východní křídlo s věží v nároží a byla přistavena středová část.

Za Harrachů byl také několikrát vypracován podrobný inventář zámku, takže si lze udělat poměrně přesnou představu o vybavení jednotlivých místností. Jen malá část zámeckého inventáře se však dostala do sbírek jilemnického muzea.

Kolem zámku se nalézá park, který byl založen pravděpodobně v 16. století. Součástí zámeckého areálu je i úřednická budova s impozantním vstupním portálem, nad nímž jsou umístěny tři znaky hrabat Harrachů.  Až do roku 1945 byla využívána pro obydlí a kanceláře hraběcích úředníků. Připojený zadní trakt sloužil jako pivovar, který se v Jilemnici poprvé připomíná v roce 1584. Současná stavba, označovaná správně jako starý pivovar , je však mladšího data a vznikla někdy v 18. století.

Zámek po roce 1945 byl zkonfiskován, sídlily zde nejrůznější instituce, sklady a vojenská správa. Od roku 1953 zde bylo již umístěno Krkonošské muzeum. 

V současné době jsou  budovy zámku, úřednická budova i prostory pivovaru využívány pro expozice a výstavy muzea.

Najdeme zde expozici historicko-etnografickou, expozici lyžování, Kavánovu galerii a novým magnetem pro turisty je zcela jistě nedávno otevřená zámecká expozice, věnovaná Janu Nepomuku Františku hraběti z Harrachu. Unikátní je také mechanický pohyblivý Metelkův betlém.

Zámecký areál prošel v posledních letech celkovou rekonstrukcí, která se pozitivně projevila i na muzejních expozicích.  

Část prohlídky je možné absolvovat samostatně, zámecká expozice je přístupná pouze s průvodcem.

V muzejní prodejně je k zakoupení velké množství nejrůznějších suvenýrů, publikace apod, včetně velice zdařilé barevné publikaci o Krkonošském muzeu v Jilemnici.

Přínosné je také to, že zámek lze navšívit i v zimním období, kdy může být i pro děti velmi zajímavá expozice lyžování s nejrůznějšími exponáty lyžařského sportu.

Autem je Jilemnice velmi dobře dostupná ve směru od Turnova, Semil i Vrchlabí. Zaparkovat lze bez problémů na náměstí. Zde se lze také dobře najíst, či se občerstvit v cukrárně v uličce k zámku.

K návštěvě určitě doporučujeme!!!

Hlavní vchod do zámku

Sluneční hodiny na nároží zámku

Úřednická budova

Vstup do úřednické budovy

hrabě Harrach

Pracovna hraběte Harracha, zdroj: publikace Krkonošské muzeum v Jilemnici, 2013. (foto P. Kraus)

Zámek Třebívlice

 

Třebívlice – stálá expozice Ulriky von Levetzow v zámeckém parku

Poloha: Ústecký kraj

Majitel: Obec Třebívlice 

Internetové stránky: ??

Přístupný: v návštěvních hodinách – pouze soboty a neděle, jinak na objednání

Doba návštěvy: květen 2016

 Třebívlice leží na rozhraní tří okresů Ústeckého kraje – Litoměřic, Loun a Teplic. Tamější krajina byla pro svou úrodnost osídlena už od pravěku. Ve středověku byly Třebívlice centrem panství, ale rozděleny na dvě části, stejně tak byla mezi více vrchností rozdělena řada okolních vsí. Horní Třebívlice patřily v letech 1654-1812 Lobkovicům, Dolní Třebívlice patřily od konce 17. století do roku 1857 Klebelsbergům. Klebelsbergové jsou spojeni s nejvýznamnější zdejší osobností  Ulrikou von Levetzow (1804-1899), poslední láskou J. W. Goetha. 

 Její matka Amálie pocházela z Německa a Ulriku a další dceru Amálii měla se svým prvním manželem Jáchymem Otou Ulrichem von Levetzow z velkovévodství meklenbursko-schwerinského. Brzy se však rozvedli a oba krátce poté uzavřeli nové sňatky. Paní Amálie se provdala za bratrance svého prvního manžela Fridricha Karla Ludvíka von Levetzow, který však padl v bitvě u Waterloo. S ním  měla dceru Bertu. Naposledy pak pojala za manžela Františka z Klebelsbergu, majitele Třebívlic, a tam se také v roce 1824 se svými dětmi z předchozích manželství nastěhovala.

 Ulrika se se slavným básníkem setkala již před svým usídlením v Třebívlicích. Poprvé ji Goethe viděl v Karlových Varech jako dvouletou. Tehdy ho snad zaujala její mladá matka. Láska mezi Goethem a Ulrikou vznikla mnohem později, v roce 1821, kdy Ulrika spolu s matkou a jejím otcem pobývali v paláci Klebelsbergů v Mariánských Lázních a uměnímilovná paní Amálie tam pozvala i Goetha, který do lázní rovněž jezdil. Celá společnost se stýkala v Mariánských Lázních ještě další dvě sezóny. Pak požádal Goethe Ulriku o ruku, ale by odmítnut. Ulrika se prý necítila zralá na manželství a nechtěla rušit Goethův klid. Básník byl ovšem velmi zklamán a své pocity vtělil do rozsáhlé Mariánskolázeňské elegie. 

 Ulrika von Levetzow se už nikdy neprovdala. Žila na třebívlickém zámku, jejž nechal její nevlastní otec ve třicátých letech 19. století přestavět, s různými svými příbuznými. Po smrti obou rodičů zdědila Třebívlice. Věnovala se hodně péči o zámecký park, kde pěstovala mnoho zvláštních rostlin. V prvních desetiletích bylo zřejmě na zámku rušno, v posledních letech zde Ulrika žila sama. Všichni ji prý měli rádi pro její mírnou a příjemnou povahu a rozsáhlou dobročinnost. Aby uvedla na pravou míru pověsti o svém vztahu s Goethem, napsala koncem svého života paměti. 

 Dědicem Ulriky von Levetzow se stal její synovec baron Adalbert von Rauch. Ten však její pozůstalost začal rozprodávat (začal rozsáhlou třebívlickou knihovnou a sbírkou stříbra a porcelánu). Již v roce 1900 prodal celý třebívlický velkostatek, a to městu Most. Od roku 1919 byla rozparcelována a rozprodána část zámeckého parku, zámek samotný sloužil školským účelům, jimž slouží dodnes. 

 Již v roce 1904 byla však v zámku otevřena „úmrtní místnost“ Ulriky von Levetzow a v roce 1932 odhalena její pamětní deska. Většina zařízení zámku však už byla rozptýlena. Poslední dvě služebné Ulriky von Levetzow dostaly od své paní řadu předmětů na památku a ty věnovaly muzeu v Mostě. Tam je také nyní expozice Ulrice věnovaná.

 Asi v roce 1999 vznikla expozice připomínající Ulriku von Levetzow v zahradním domku zámeckého parku. Tvoří ji v podstatě podélný úzký prostor, jakási chodba, která se před vchodem rozšiřuje do prostoru, v němž je umístěna pokladna, a jedna malá místnůstka. Úvod tvoří vitríny s dvoj- i trojrozměrnými exponáty k dějinám Třebívlic. Většinu expozice pak zaujímají památky týkající se Ulriky von Levetzow, její rodiny a jejího vztahu ke Goethovi. Ačkoliv má toto muzeum nevelký rozsah, najdeme zde velmi mnoho neobyčejně zajímavých památek – obrazy, grafiky, ale třeba i Ulričino prádlo či posmrtnou masku J. W. Goetha. U části exponátů je bohužel znát, že přestály těžké časy – mají skvrny od vlhka, plísně apod. (grafiky). Nicméně je vidět, že expozice byla připravena a je spravována s velkou láskou a nadšením a určitě zaujme. Trochu rušivé byly zástěny s výtvarnými pracemi žáků zdejší školy. Je pochopitelné, že škola se chce prezentovat a že k tomu využívá zařízení obce. Ale „cizího“ návštěvníka v takovémto typu expozice dětské práce nezaujmou, navíc, protože jsme muzeum navštívili s početnější skupinou, dost překážely při prohlídce. To však lze pokládat pouze za nepodstatný detail. Paní v pokladně byla velmi ochotná a milá. Jsou zde k mání pohlednice, brožury i knihy, z nichž asi nejpřínosnější a k obsahu muzea nejvíce se vztahující je brožura Třebívlicko a osudová láska J. W. Goetha a Ulriky von Levetzow. Byla vydána již v roce 1999, je však přímo nabita řadou informací jak k přírodním poměrům a dějinám regionu, tak samotné obce a také k majitelům panství, samozřejmě s důrazem na Ulriku von Levetzow a její rodinu. 

 Ze zahradního domku je též možno vejít do zámeckého parku. Zámek samotný stále slouží jako škola a pro školské účely byl samozřejmě přizpůsoben, ale celkově budova nepůsobí špatně. V obci je dále kostel a další památky, centrum je pěkně opravené, za návštěvu pak ještě stojí především hřbitov s hrobkami Klebelsbergů a Uričinou. Obě jsou veli dobře udržované. 

 Velká škoda je, že muzeum, pokud se nám podařilo zjistit, nemá vlastní internetové stránky. Patrně se nejedná o samostatnou organizaci, ale spíše o jakousi „výstavní síň“ obce. Avšak ani na stránkách obce se o ní nelze moc dozvědět. Větší propagace by byla více než žádoucí.

 

Zámek, vlevo zahradní domek s expozicí

Zahradní domek s expozicí

Zámek

Expozice

Hrobka Klebelsbergů a Ullriky 

Zámek Obytce

Poloha: Plzeňský kraj, okres Klatovy, obec Obytce

Majitel: soukromý

Přístupno: nepřístupno, pouze na mimořádné akce

Navštíveno: březen 2016

Zámek nalézající se v centru obce Obytce při hlavní komunikaci procházející obcí, v uzavřeném zámeckém parku.

 

První písemná zpráva o obci pochází z roku 1227. Původní tvrz byla založena zřejmě již ve 14. stol. některým příslušníkem šlechtického rodu Obyteckých z Obytec. V druhé pol. 16. stol. byla tvrz přestavěna a zvětšena. Při dalších úpravách za Jana Karla z Unwerthu v třicátých letech 18. stol. získala podobu barokního zámku. Při této přestavbě zaniklo původní opevnění tvrze i s věží. V průběhu dějin tvrz a později zámek vlastnila celá řada různých šlechtických rodů. Od roku 1827 dokonce řád maltézských rytířů, který roku 1920 zámek prodal soukromé osobě. V druhé polovině 20. stol. sloužil zámek různým státním organizacím, naposledy jako depozitář Státního archivu Klatovy. V devadesátých letech byl navrácen potomkům původních majitelů. Zámek obklopuje zemědělský dvůr, má sedlové střechy a jednoduchou úpravu fasád a oken. Přiléhá k němu park s rybníčkem.

Zámek posléze zůstal ve velmi žalostném stavu, který se rozhodl zachránit majitel velké dopravní a logistické firmy. Z původního zámečku, sídla rytířů Templářského řádu a později archivu by měl vzniknout rekreační objekt s širokou možností využití.

Zajišťované práce, tj. vypracování dokumentace pro stavební povolení, stavební inženýring, autorský dozor a realizační dokumentaci provádí firma Harpro.

Oprava zámku navazovala jako revitalizace objektu na zajišťovací práce - opravy krovu a výměny krytina a statickou stabilizaci objektu, které byly prováděny jako ochrana před dalším poškozením. Pro využití podkroví byl vybudován nový stropu nad 2.n.p. Konstrukce podlah všech podlaží byly odstraněny a provedeny nové se současným odvětráním podlah a základového zdiva v přízemí a statickým zpevněním kleneb nad přízemím. Východní křidélko bylo zpevněno vodorovnými předpjatými táhly v úrovni podlahy a stropu 2.n.p., které nahradilo původní degradované dřevěné vodorovné ztužení.

Další práce se týkají především dokončovacích prací, oprav a restaurování vnitřních truhlářských konstrukcí, výměny oken, vybudování osobního a nákladního výtahu, nové celoskleněné schodiště do 3.n.p. a zcela nové technické vybavení objektu vč. kuchyně restaurace a jídelny.

Mimo kompletní rekonstrukce zámecké budovy, práce probíhají také na revitalizaci zámeckého parku.

Příležitostně se v prostorách zámku konají různé kulturní akce, např. při srazu rodáků obce byla v rámci doprovodného programu připravena také prohlídka zámku a zámecké zahrady.

 

Vstup do zámku

Zbytky sgrafitové výzdoby

Vstup do zámeckého areálu

Zahradní průčelí

Zámecký park

 


 

Zámek Lázně Bělohrad

 

Poloha: Královehradecký kraj, okres Jičín, město Lázně Bělohrad

Majitel: Město Lázně Bělohrad

Přístupno: nepřístupno, pouze výjimečně při konaných kulturních akcích

 

Zámecká čtvercová dispozice s oválnou kaplí ve vstupní partii a s nádvořím a komplexem hospodářských budov na mírně zvlněném půdoryse, který tvoří tzv. čestný dvůr. Severní průčelí je otevřeno do zámeckého parku, který je přístupný z náměstí.

Na místě zámku stávala původně dřevěná tvrz zvaná Koštofrank. První zmínky o ní pocházejí z roku 1354, kdy ji vlastnil Bořek z Poličan.

Za Jana Škopka z Bílých Otradovic byla na místě tvrze postavena kamenná budova, která byla pro své bílé zdi nazývána „Bílý hrad“. Od tohoto názvu se patrně odvodil název Bělohrad. Stavba zámku byla dokončena pravděpodobně za Janova strýce Václava z Hoříněvsi.

V 17. století panství patřilo např. Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic a také Albrechtu z Valdštejna. Za Bertolda Viléma z Valdštejna byl renesanční zámek přestavěn ve stylu vrcholného baroka. Za autora návrhu přestavby je považován Jan Blažej Santini. Zámek byl dokončen za jeho zetě Jana Arnošta Schaffgottsche.

Ve střední ose jižního (vstupního) křídla se nachází zámecká kaple. Je oválného půdorysu a prochází přízemím a prvním patrem zámku. Na oltáři se nalézá obraz sv. Jana Evangelisty na Pathmu od Pavla Bedřicha Fahrenschona, dvorního malíře hraběte Remedia z Thunů a komorního prezidenta hraběte Šlika. V dolní části rámu oltáře je umístěn nápis ET HABITAVIT IN NOBIS.  Možným autorem rámu je Matyáš Bernard Braun.

Z výčtu majitelů zmiňme též hraběnku Annu z Assenburgu, která panství koupila v roce 1883. Byla to velmi osvícená dáma, která se podílela na prvních léčivých pokusech objeveného ložiska rašeliny. Budova, která dostala na paměť zakladatelky lázní hraběnky Anny název Anenské slatinné lázně, je také dodnes ústřední budovou lázeňského komplexu.

V roce 1905 zemřela hraběnka Anna z Asseburgu a panství zdědila její dcera Helena provdaná za hraběte Augusta z Merveldtů.

Merveldtům panství patřilo do roku 1945, poté se majitelem zámku stal stát a město Lázně Bělohrad. V zámku sídlila jazyková škola pro cizince, zvláštní škola, dětský domov.

Z bývalé zámecké oranžérie byl v roce 1959 vybudován Památník Karla Václava Raise. Dětský domov byl přestěhován do zámku v Dětenicích a v zámku bylo zřízeno zemědělské učiliště. Pro tyto účely byl zámek adaptován a bohužel tak bylo nenávratně ztraceno mnoho původních prvků. Z hlediska komplexnosti stavby je však zámecký areál poměrně dobře zachován.

K vlastnictví zámku ve 20. století:

Majitelem zámku byl těsně před válkou rod Merveldtů (přímí potomci hraběnky Anny z Asseburgu). Měli německé občanství a po válce nepožádali o české. Následný restituční spor po roce 1989 byl poměrně komplikovaný, takže žadatelka o restituci Bernadetta Kinská (rozená Merveldtová) část majetku získala (polnosti a lesy) a část ne (zámek a zřejmě i část lázní). Určitě ale nešlo o kolaboranty. Ústavní soud ČR takto rozhodl v roce 2004, ale v roce 2008 (v době, kdy město podepsalo smlouvu o rekonstrukci zámku na seniorské bydlení s firmou Sherydan) kdosi zpochybnil na ÚZSVM převod zámku ze státu na město v roce 1992 dle z. č. 172/1991 Sb. Převod se tak dořešil až v roce 2009, kdy město zámek definitivně získalo do svého vlastnictví. 

V součadné době  je zámek prázdný. Město provádí pravidelnou údržbu a v prostorách zámku se konají příležitostné kulturní akce. V zámecké kapli se ještě občas konají svatební obřady.

 

Vzhledem k tomu, že je nad současné možnosti města se trvale o zámek starat, ale zároveň si uvědomuje odpovědnost za stav a budoucnost zámku, který je jednou z nejvýraznějších dominant města, snaží se zastupitelé najít vhodného investora či kupce zámku. Případní zájemci však musejí počítat s tím, že město bude „dohlížet“ na to, jak je o zámek pečováno.

Půvabný a výjimečný zámecký areál s výrazným geniem loci si určitě zaslouží výjimečného a pečlivého vlastníka.

Zámek se nachází v atraktivní lokalitě mezi Jičínem a Novou Pakou. Přímo ve městě je možné navštívit Městské muzeum a již zmíněný Památník Karla Václava Raise. Nedaleko odtud se nalézá také hrad Pecka.

Za prohlídku a výklad děkujeme panu starostovi Ing. Šubrtovi.

Pohled na zámek z parku 

Oranžerie v zámeckém parku

Zámecký park

Zámecké nádvoří

Detail zámecké kaple

Interiéry

Hlavní zámecké schodiště

Strop nad hlavním schodištěm

Zámek Lomnice nad Popelkou

Poloha: Liberecký kraj, město Lomnice nad Popelkou

Majitel: město

Internetové stránky: http://www.lomnicenadpopelkou.cz/kulturni-a-informacni-stredisko/os-1024/p1=5803

Přístupno: běžně v době konání výstav a kulturních akcí

Navštíveno: několikrát, naposledy březen 2016

 

Trojkřídlý zámek se nalézá v centru města, nedaleko hlavního lomnického náměstí, budova zámku je dobře viditelná a přímo přístupná z hlavní silnice. Před zámkem se nalézá malý parčík.

Lomnický zámek stojí na místě bývalé gotické tvrze, která byla postavena ve 13. století na vyvýšeném místě na západním konci nynějšího Husova náměstí. Tvrz měla okrouhlý půdorys a byla obroubena hradbami a příkopy.

Prvními majiteli byli pravděpodobně rytíři Košíkové, po nichž tvrz ve 14. století přebírají Valdštejnové, ale od roku 1397 až do husitských válek patřila opět Košíkům. Jan Košík roku 1417 společně s bradleckým pánem válčil s králem Václavem IV., důvodem byly majetkové spory. Lomnickou tvrz i hrad Bradlec poté obléhala a dobyla královská vojska pod vedením královského hejtmana Hynka Jablonského. Oba šlechtici byli zajati, ale král jim udělil milost.

Za husitských válek vymírají Košíkové po meči, a tak se lomnická tvrz stala královskou odúmrtí. Král Zikmund ji dal do užívání Hynku Krušinovi z Lichtemburka, ale ten ji nakonec přenechal dceři Beneše Košíka Škonce, která se provdala za Aleše ze Šanova. K dalším stavebním úpravám tvrze došlo za vlády Jana z Černína a poté Jana Bělského z Kařišova. V roce 1505 byla postavena vysoká kamenná věž a padací most na straně k náměstí. Roku 1524 Jan Bělský prodal tvrz Lomnici s městečkem, poplužím a několika okolními vesnicemi pánu na hradě Štěpanice Vilému z Valdštejna.

Od roku 1524 patřila Lomnice s tvrzí Vilému z Valdštejna. S vládou Valdštejnů je spjata doba hospodářského, kulturního i stavebního rozvoje města. Vilémův syn Václav Štěpanický přestavěl v letech 1566–1567 gotickou tvrz na renesanční zámek, který v roce 1590 při velkém požáru centra města vyhořel.

Vyobrazení nádvoří zámku se zachovalo v tzv. Lomnickém graduálu, skvostné iluminované památce z let 1578-1583, která vznikla na objednávku literátského bratrstva při kůru kostela sv. Mikuláše a za podpory majitelky panství Elišky z Martinic, vdovy po Václavu z Valdštejna. Osudy samotného graduálu jsou velmi dramatické, protože i přes odpor měšťanů bylo dílo později odvezeno do Vrchlabí, správního centra Morzinů. Na přelomu 19. a 20. století byl graduál dokonce považován za ztracený. Teprve v roce 1945 byl náhodně objeven v archivu vrchlabského zámku. Nyní je umístěn v Národní knihovně České republiky v pražském Klementinu.

Podrobný popis zámku po požáru v roce 1590 se dochoval v lomnickém urbáři z roku 1667, podle něhož víme, že byl opraven, chráněn dvojí hradební zdí s příkopem a před věžovitou první branou byl padací most. V patře byly obytné místnosti, dva sály, kaple a kancelář, na půdě sýpky a pod zámkem tři sklepy na led. Uprostřed zámeckého nádvoří byla kašna, na zámek navazovala zahrada a sad, později od roku 1660 pivovar a vinopalna. Sídlo po severovýchodní straně chránil Zámecký (Pivovarský) rybník, dnešní autobusové nádraží.

Během třicetileté války byly držitelkami panství sestry Apolena a Eliška z Valdštejna, které jejich příbuzný Albrecht z Valdštejna donutil, aby mu postoupily lomnické panství. Po Albrechtově smrti v roce 1634 se panství vrátilo do rukou Elišky. V roce 1647 byl zámek s městem vypleněn švédskými vojáky, kteří ze zámku sebrali všechny kovové předměty. Eliščin synovec Jan Viktorín z Valdštejna v roce 1654 prodal zámek i s Lomnicí Pavlu hraběti z Morzinu.

Pavel hrabě z Morzinu připojil Lomnici se zámkem k vrchlabskému panství, které nedlouho předtím jeho rod získal za vojenské služby v císařském vojsku během třicetileté války. Centrem morzinovského panství se stalo město Vrchlabí, přesto Pavlův vnuk Václav hrabě z Morzinu nechal v letech 1730-1737 přestavět lomnický zámek do dnešní barokní podoby. Vzhledem k nedostatku peněz se ale nepodařilo zrcadlově připojit druhou polovinu objektu se dvorem uprostřed, a tak zámek zůstal jako trojkřídlá jednopatrová budova s valeně klenutými sklepy. Boční křídlo k náměstí bylo zvýrazněno mansardovou střechou a členitější barokní fasádou.

Ve dnech 7. a 8. května 1776 pobýval na lomnickém zámku pozdější císař Josef II. s bratrem arcivévodou Maxmiliánem a generálem Laudonem. Od Morzinů zámek s lomnickým panstvím koupil v roce 1796 trutnovský kupec Ignác Falge, jehož vnuk v roce 1834 Lomnici prodal Karlu knížeti Rohanovi, majiteli sychrovského panství.

Zámek sloužil za vlády Morzinů a Rohanů jako sídlo vrchnostenských úřadů. Od roku 1850 zde začal úřadovat c. k. okresní soud. Město muselo svým nákladem dát upravit místnosti pro kanceláře a vězení, v prvním poschodí byly soukromé byty.

Od dr. Alaina Antonína Rohana koupilo zámek v roce 1919 družstvo Živnostenský dům v Lomnici. Tehdy začala přestavba zámeckých prostor pro živnostenské účely. K přední části dvora bylo přistavěno nové schodiště a z bytů v prvním poschodí byl vytvořen velký sál.

V 2. polovině 20. století na zámku sídlily např. základní umělecká škola, knihovna, klub důchodců či technické služby. V současnosti budovu spravuje Kulturní a informační středisko Lomnice nad Popelkou a sídlí zde také městská knihovna. Zámecké prostory jsou využívány pro nejrůznější kulturní a společenské akce. Pravidelně se zde konají sezónní výstavy a různé programy pro děti.

V otevírací době Informačního střediska je možné zakoupit různé suvenýry či pohledy. Parkovat lze bez problémů na blízkém Husově náměstí, kde se lze také najíst či občerstvit.

Lomnický zámek je po nedávné kompletní rekonstrukci, za niž musíme město jen a jen pochválit. Zámek je vzorně udržovaný a určitě ho k návštěvě doporučujeme.  Návštěvu zámku lze spojit i s prohlídkou Městského muzea na náměstí.

 

Zámeček Veselí

Poloha: Plzeňský kraj, okres Klatovy, obec Janovice nad Úhlavou

Majitel: soukromý

Internetové stránky: http://www.tvrzveseli.cz/

Přístupno: nepřístupno, chátrající - po dohodě v době konání prací možno navštívit

Navštíveno: únor 2016, srpen 2016

Ve vesničce Veselí u Janovic nad Úhlavou existoval samostatný statek již ve druhé polovině 14. stol. a zřejmě i tvrz. Ta stála na vyvýšeném místě, chráněná z jihovýchodu rovinatým záplavovým uzemím Úhlavy s vytvořenými rybníky. Od severu a západu byla pak chráněna příkopem. Zbytky obvodového zdiva této tvrze, které jsou později součástí zámku, jsou datovány do 16. stol. V roce 1863 se majitelem veselského statku stal Fridrich Stadion-Thannhausen, který nechal tvrz stavebně upravit a přestavět na zámek. K západnímu průčelí byl přistaven objekt s plochou střechou, cimbuřím a věžičkami. Na severovýchodní straně byla postavena třípatrová osmiboká věž s ochozem v nejvyšším patře.  Panství vlastnil až do roku 1885, dále se majitelé střídali. Poslední majitel před rokem 1940 byl židovského původu a v roce 1941 byl jeho majetek němci zkonfiskován. Po válce se do roku 1948 hledal majitel či oprávněný dědic a po roce 1948 se zámek stal majetkem Československého státu. Byl využíván zemědělskými podniky jako kanceláře a později byl upraven i na byty. Dnes se zámek rozpadá, má zcela propadlou střechu, propadlé stropy a zdivo postupně zvětrává. Zámecká zeď, která ohraničuje zámecký park, je místy zcela rozpadlá nebo chybí. Park je zarostlý náletovými dřevinami, i když jsou zde patrné stopy úklidu.

V současné době je majitelem zámku Andreas Oliver Bechinie z Berlína. Ten se o nemovitost zcela evidentně nestará. O dlouhodobě netěšený stav zámku se začala zajímat parta nadšenců, která kvůli tomu založila spolek. V roce 2014 byl tento spolek zapsán u Krajského soudu v Plzni pod názvem Tvrz Veselí. Zároveň se členové spolku sešli s majitelem zámku a byla připravena a podepsána pachtovní smlouva, která opravňuje spolek k využívání zámečku po dobu 30 let za symbolickou 1 Kč. I po této době pak mají přednostní právo k další spolupráci. 

Spolek založil webové stránky, kde je také vypsána sbírka na obnovu zámečku. Každý může přispět jako soukromá osoba či firma libovolnou částku, či se dokonce stát členem spolku a podílet se aktivně na záchraně zámečku.

Jako první plánuje spolek přípravu projektu na obnovu věže, která by po dokončení oprav měla být zpřístupněna veřejnosti. V zimě členové spolku káceli náletové dřeviny v parku, aby byl umožněn i příjezd těžké techniky k budově.

Protože zámeček je již ve zcela havarijním stavu, je činnost spolku asi poslední šancí na jeho záchranu. Pokud vám tedy není zcela lhostejný osud této památky, může také přispět na její obnovu.

V srpnu 2016 se zde koná mezinárodní "wordkamp", členové spolku společně s mladými lidmi s celého světa zde likvidují džungli kolem zámku. Zároveň je připravována dokumentace a materiály pro dotace (dotace na střechu by byla více než nutná, protože stav střechy je naprosto katastrofální, a zámek je díky ní ve stavu ruiny). Spolek také vyhlásil sbírku, která má pomoci s opravou věže, což je první část zámku, kterou by v budoucnu chtěli pro návštěvníky zpřístupnit.

Srpen 2016, práce kolem zámku

Prořazany a vyčištěný "zámecký park", někde vzadu se ukrývá původní barokní zámecký bazén

Vstupní hala se schodištěm, vidět jsou zbytky nádherného kazetového stropu

Přízemí, zcela zničené kvůli absenci střechy

Detail, jak nádherný by mohl být......

Započatá rekonstrukce věže, podzim 2016

Nová korouhvička, podzim 2016

Zámeček Smržovka

Poloha: Liberecký kraj, město Smržovka

Majitel: Město Smržovka

Internetové stránky: http://www.smrzovka.cz/muzeum-mistni-historie/d-1248/p1=1089

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: několikrát, naposledy únor 2016

Budova bývalého "loveckého" zámečku je pozůstatkem vrchnostenského dvora, který se nachází v horní části smržovského náměstí.

Součástí vrchnostenského dvora byl i panský pivovar a palírna alkoholu. Roku 1698 však lehl popelem a majitel panství hrabě Albrecht Maxmilián Desfours nechal roku 1703 postavit nový vrchnostenský dvůr. Ten se skládal z budovy zámečku, ubytovny pro panské úředníky s kanceláří. Tato budova byla v roce 1974 zbořena. Dvůr dále tvořilo vrchnostenské stavení, pivovar, bednářství, kde se také vařila smůla a palírna alkoholu. Od poloviny 19. stol., kdy se začalo upravovat velké náměstí, se centrum obce začalo soustřeďovat okolo tohoto náměstí a původní hospodářský dvůr ztrácel na významu, až úplně zanikl. Z původních staveb se do současnosti zachovala právě jen budova zámečku. Zde se dnes nachází kulturní středisko, obřadní a výstavní síň a Muzeum místní historie.

Toto malé muzejíčko se nalézá v podkroví zámečku. Najdete zde informace o historii zámečku, města a sklářském průmyslu - výrobě nádherných skleněných knoflíků.

O muzeum se starají členové místního muzejného spolku a rádi vám podají poutavý výklad. Prohlídku muzea můžeme vřele doporučit i pro rodiny s dětmi. Je vcelku krátká (což však nebrání i zde strávit poměrně dlouhý čas) a uvidíte zde krásné a zajímavé exponáty, které zcela jistě zaujmou i dětské návštěvníky.

K dispozici jsou i zdarma propagační materiály a ke koupi nejrůznější suvenýry.

Zaparkovat lze bez problému přímo na náměstí, opravdu jen pár kroků od zámečku. Smržovka je dobře dostupná autobusem či vlakem ve směru Tanvald - Jablonec nad Nisou.

Návštěvu lze spojit s prohlídkou soukromého muzea panenek či procházkou do Parkhotelu, který se nalézá v lesoparku nad městem. Zde je možné se naobědvat, v létě si děti vyhrají venku na prolézačkách. Na "dohled" je také další místní památka, kostel Archanděla Michaela. Ve Smržovce pak naleznete i další zajímavost - ojedinělé soukromé tankové muzeum, které asi ocení malí i velcí chlapi (o muzeu zase někdy jindy).

Naše hodnocení: yesyesyesyesyesyes

Zámeček v roce 1900

 

Zámek Hrádek u Sušice

Poloha: kraj Plzeňský, okres Klatovy, obec Hrádek u Sušice

Majitel: soukromý: Zámek Hrádek, s. r. o.

Internetové stránky: http://www.zamekhradek.cz/

Přístupno: běžně a v rozsahu otevření hotelu

Navštíveno: srpen 2015

Vzorně opravený areál zámku v krajině jižního Plzeňska má bohatou historii. První zmínka o Hrádku pochází z roku 1298. Od roku 1588 patřilo hrádecké panství pánům Račínům z Račína, kteří pravděpodobně po roce 1590 přestavěli středověkou tvrz na renesanční zámek. Rod Račínů vlastnil Hrádek do roku 1686. Po smrti Vojtěcha Arnošta Račína se majitelé na zámku rychle střídali. Pro zámek byl významný rok 1731, kdy se stal majitelem Jan Ferdinand, hrabě Des Fours de Montu et Athienville. Zahájil přestavbu hrádeckého zámku, a to tak, že ke starému renesančnímu zámku nechal vystavět nový barokní zámek.

Zámek měl svou známou věž, která bývala chloubou Hrádku a jeho dominantou na pohled zdálky. Věž se zřítila 26. července 1976, tedy 245 let po výstavbě nového zámku. Věž byla třípatrová s mansardovou střechou, vystavěna byla na starších základech věže.

Koncem roku 2000 zámek zakoupila firma  Šumavaplan, spol. s r.o., zastoupená Ing. arch. Pavlem Lejskem. Po mnoha letech tak byly zahájeny opravy zanedbaného zámku. V roce 2010 byl zámek otevřen a zpřístupněn veřejnosti.

V zámku se nachází hotel, restaurace - posedět můžete ve stylové zámecké restauraci či venku, kde jsou připraveny také hrací doplňky pro děti. Na zámku můžete navštívit zámeckou expozici, která se skládá z návštěvy salónků, kaple sv. Valburgy a muzea Františka Pravdy. Prohlídku absolvujete sami s malým tabletem a namluveným zvukovým průvodcem, jehož obsluhu zvládnou zcela spolehlivě i děti. Pro veřejnost je přístupné i wellnes s ohromným bazénem (za poplatek) a zámecký park s informačními tabulemi o rekonstrukci areálu, sportovními prolézačkami pro děti a lehátky pro odpočinek a slunění.

Musíme pochválit paní recepční za příjemné a ochotné jednání a restauraci za výborné polední menu za slušnou cenu. Naprosto úžasný je bazén (hlavně pro děti).

Na recepci je možné zakoupit pohledy zámku, turistickou známku a další suvenýry. K dispozici je též letáček o zámku. Zaparkovat můžete zdarma před vchodem do zámeckého areálu.

Vzhledem k tomu, že tento historický objekt dokázal spojit komerci a historii, které se navzájem nekříží a dokáže připravit zábavu, odpočinek i poučení pro celou rodinu i v rámci jednodenního výletu, kdy nemusíte být na zámku ubytováni, nominuji na TOP výběr!

Naše hodnocení: yesyesyesyesyesyesheart

Restaurace

Zámecký park

Zámecký park-relaxace

Expozice

Kaple sv. Valburgy

To nejlepší nakonec

 

Zámek Roudnice nad Labem

Článek v přípravě

Zámek Vrbičany

Poloha: Ústecký kraj, okres Litoměřice, obec Vrbičany

Majitel: soukromý - Sempra Vrbičany

Internetové stránky: http://www.zamekvrbicany.cz/

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Doba návštěvy: srpen 2015

 

Pozdně barokní zámek Vrbičany byl postaven v letech 1786–1789 Františkem Kresselem z Kvaltenburka, pravděpodobně na místě původní středověké tvrze. Jedná se o jednopatrovou budovu, jejíž střední část je předsunutá a dvoupatrová.

Od poloviny 19. století patřil zámek rodině Herbersteinů. V dřívějších záznamech se tvrdí, že za hraběte Jana Josefa byl objekt rozšířen o dvě přízemní křídla a přistavěn hospodářský dvůr, ovšem stavebně-historický průzkum z roku 2012 ukazuje, že zámek byl v dnešní podobě postaven najednou v celém svém rozsahu a nevyužil žádné starší stavební konstrukce. Hrabě také nechal na podnět svého bývalého vychovatele, profesora Matějíčka, zřídit v roce 1892 ve Vrbičanech českou školu.

V roce 1944 se na zámku zastřelil nucený správce baron von Hartrot po nezdařeném atentátu na Hitlera.

Na začátku r. 1945 byla ve zdejším zámku umístěna Hitlerova mládež (Hitlerjugend).

V r.1946 byl zámek na základě Benešových dekretů zkonfiskován. Později byl v zámku internát Středního odborného učiliště zemědělského, po roce 2002 autoškola a pracoviště pro odborný výcvik učňů oboru truhlář. Roku 2011 zámek koupila firma Sempra Vrbičany.

Zámek je postupně rekonstruován. Během prohlídky tak můžete vidět, jak vypadají zrekonstruované místnosti i jak vypadají ty, které na opravu ještě čekají. V přízemí můžete vstoupit do několika již krásně upravených pokojů, naleznete zde také malou výstavu papírových modelů hradů a zámků od paní Mgr. Žuravnyjové, která je zámku věnovala a dále sezónní výstavy obrazů. V prvním patře je pro děti i dospělé vytvořena v ještě neopravených místnostech strašidelná stezka, která skvěle využívá zchátralého a pochmurného rázu zdevastovaných prostor.

K zakoupení je pohled zámku i turistická známka.

Paní průvodkyně  (kastelánová) byla naprosto úžasná!!! Výborná prohlídka s příjemným a milým člověkem, pro kterého je práce zcela evidentně i obrovským koněm.

Parkovat lze zdarma v hospodářském dvoře. Bohužel, pro nemotorizovné návštěvníky bude dostupnost zámku větším problémem. Před hlavním vestibulem a vstupem do zámku jsou umístěné lavice se stoly, takže si lze i na chvíli odpočinout. Projít se můžete také zámeckým parkem.

Správa zámku také pořádá nejrůznější kulturní akce, jejichž seznam naleznete na webových stránkách zámku. Pokud tedy chcete přispět na obnovu zámku, určitě na prohlídku či nějakou akci zavítejte.

Naše hodnocení: yesyesyesyesyesyesheart

Modely hradů a zámků

Vystavované obrázky

Stezka odvahy pro děti

A pro rodiče...devil

 

 

Zámek Ostrov

Poloha: Karlovarský kraj

Majitel: město Ostrov                                                                                      

Internetové stránky: http://www.dk-ostrov.cz/infocentrum

Doba návštěvy: červenec 2015

Zámek v Ostrově byl do dnešní podoby vybudován rodem vévodů sasko-lauenburských. Jednalo se vlastně o prastarý rod Askánců, který vládl v Sasku. To se ale v průběhu staletí dělilo a jednotlivé větve tohoto rodu získávaly jeho jednotlivé části. Tak vzniklo i vévodství Sasko-Lauenbursko (vedle Hamburku), kde vládla jedna s větví Askánců. Za třicetileté války přišel jeden z mnoha mladších synů tehdejšího sasko-lauenburského vévody Julius Jindřich do Čech, v podstatě jako profesionální bojovník. Výhodnými koupěmi a sňatky se mu podařilo vytvořit rozsáhlá panství, která jeho potomci ještě rozšířili. Protože všichni starší bratři Julia Jindřicha nečekaně vymřeli bez potomků, stal se ke konci života panujícím vévodou v Sasko-Lauenbursku, ale zůstal v Čechách a právě Ostrov používal jako svoji rezidenci, proto si tam nechal vystavět rozsáhlý barokní zámek s parkem. Panství pak zdědil jeho syn Julius František, jímž rod vymřel. Dvě dcery Julia Františka se o majetek v Čechách rozdělily a Ostrov získala mladší Františka Sibyla Augusta, provdaná za markraběte z Baden-Badenu. Také za ní pokračovaly barokní úpravy. V 18. století se stal Ostrov majetkem Habsburků a 19. století jejich toskánské větve. Ta, když přišla při sjednocování Itálie v roce 1859 o Toskánsko, přestěhovala se do Čech a Ostrov se stal jedním z jejích sídel.

Zámek byl jako habsburský majetek zestátněn už po roce 1918 a bylo v něm všechno možné. V posledních letech nechalo město za použití různých grantů zámek krásně zrekonstruovat. Tyto práce byly dokončeny v roce 2014. V zámku sídlí městský úřad, ale je možné ho i navštívit. V přízemí (ale poněkud nepřehledně, ve zvláštní části) je umístěno informační centrum. K němu přiléhá expozice dějin hornictví v této oblasti, v podkroví je pak expozice dějin mincovnictví, jejímž „zlatým hřebem“ je stříbrná truhlička vyzdobená šlikovskými tolary. V obou případech doplňuje různé muzejní exponáty poměrně obsáhlý text. Expozici hornictví si lze prohlédnout samostatně, o doprovod do expozice mincovnictví je třeba požádat v infocentru, zaměstnankyně pak funguje i jako průvodkyně. V zámku bylo také zaskleno nádvoří, takže z něj vznikla jakási prosvětlená dvorana, kde jsou umístěny ve zvláštních, sklem oddělených prostorech podatelna a kavárna, resp. bufet. Hlavně ale je ve zbytku tohoto prostoru umístěna expozice o zámku. Asi polovinu jí tvoří panely s popisy historie, majitelů apod., druhou polovinu pak vitríny s různými nálezy odhalenými v průběhu rekonstrukce zámku (kachle, nádobí apod.). To je doplněno opravenými věžními hodinami, které jsou zde instalovány a fungují. Je zde tedy možné strávit dost času. Kromě toho je již delší dobu v zahradě v zajímavém letohrádku pobočka karlovarské galerie, kde se konají příležitostné výstavy.

Letohrádek

 

 

Zámek Bělá pod Bezdězem

 

Poloha: Středočeský kraj, okres Mladá Boleslav, Město Bělá pod Bezdězem

Majitel: město Bělá pod Bezdězem

Internetové stránky: http://www.muzeumbela.cz/, http://mkzbela.cz/zamek/

Přístupno: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: 2000, 2013, červenec 2015

 

Zámek v Bělé pod Bezdězem patří mezi památky, které jsou veřejnosti téměř neznámé, ale zcela neprávem.  Město samotné vzniklo jako pokračovatel města Bezděz, které bylo spolu se stejnojmenným hradem založeno Přemyslem Otakarem II., ale trpělo nedostatkem vody, takže místo se ukázalo jako nevýhodné. Městská práva byla proto počátkem 14. století přenesena z města Bezděz, které se pak stalo a dodnes zůstalo vesnicí, na nově založenou Bělou. Bezdězské panství dával panovník často do zástavy různým šlechtickým rodům. Ve druhé polovině 16. století bylo rozděleno, část s Bělou pod Bezdězem získali Berkové z Dubé, kterým bylo toto panství dáno do plného vlastnictví a kteří také vystavěli zámek. Od 17. století patřilo panství Valdštejnům.

Zámek si uchoval z velké míry původní renesanční podobu – především velmi zajímavé arkády na dvou stranách nádvoří s pozůstatky fresek a uvnitř malované dřevěné stropy. Některé části zámku jsou barokně upraveny.

Protože Valdštejnové měli v okolí řadu panství s dalšími sídly, zámek v Bělé již zřejmě příliš neobývali (proto také nerenovovali), a tak se stal v 18. století sídlem jejich textilní manufaktury, která využívala především dětské práce, a v letech 1855-1905 sídlem první lesnické školy vůbec. Po jejím přenesení do Nových Zákup zde vznikly byty, které jsou v zámku částečně dodnes.

V zámku sídlí Muzea Mladoboleslavska, které zde pořádá většinou jednotlivé výstavy. V jeho prostorách se nacházejí malované renesanční stropy. V posledních asi deseti letech se město snaží zámek oživit, a tak zde vzniklo i muzeum městské, obsluhované pracovníky informačního centra umístěného v přízemí zámku, ve vstupním průjezdu. V rámci této expozice je možno navštívit i zámeckou kapli. Připomínají se zde např. různé významné místní osobnosti, konají se menší příležitostné výstavy a prostory, ve kterých je muzeum umístěno, se postupně rekonstruují.

V době naší návštěvy byli pracovníci informačního centra mimořádně ochotní a vstřícní a bylo vidět, že mají velký zájem a znalosti o městě, jeho památkách a historii, a to včetně souvislostí. Udivující to bylo zejména u mladého muže, který nás prováděl, neboť se ukázalo, že to je „pouze“ brigádník a že navíc nestuduje žádný obor příbuzný s historií.

I ve městě samotném je možné prohlédnout si řadu památek – starou bránu se stopami po padacím mostě, domy označené tabulkami připomínajícími jejich významné obyvatele či park uprostřed velkého náměstí, v němž se nachází několik památníků na zdejší významné rodáky či obyvatele. V informačním centru jsou k dispozici velmi dobře zpracované materiály k památkám, památníkům apod.

Zámek se nachází nedaleko bělského náměstí. Dostupné je i pro nemotorizované návštěvníky, autobusem nebo vlakem (zde však musíte počítat s cestou cca 20 - 25 min od vlakové zastávky, která je stranou města.

Naše hodnocení: yesyesyesyesyesyes (a mohly by si jiné památky brát příklad!) 

Nádvoří s kaplí

Zámecká kaple sv. Josefa

Spojovací chodba

 

Zámek Duchcov

 

Poloha: Ústecký kraj

Majitel: stát, Národní památkový ústav – územní památková správa Praha  

Internetové stránky: http://www.zamek-duchcov.cz/

Přístupný: běžně, v návštěvních hodinách

Doba návštěvy: červenec 2015

Barokní zámek, upravený ve stylu klasicismu. Nechali ho vystavět Valdštejnové, galerie jejichž obrazů se zde nachází, podle plánů J. B. Matheye. Pracoval tu slavný barokní malíř V. V. Reiner a sochař M. Braun. Areál zahrnuje také kostel, který není přístupný, protože jeho interiér byl zničen za 2. světové války. Dříve patřil k zámku také rozsáhlý barokní špitál, který byl zbořen kvůli plánům na těžbu uhlí, jež se mělo nacházet pod ním. Freska V. V. Reinera z něj byla tehdy sejmuta a v parku pro ni postaven zvláštní pavilón, kam ji restaurátoři přenesli. Zámek odkoupil od Valdštejnů stát již v meziválečném období pro různé městské instituce. Teprve v šedesátých letech 20. století byl zámek zpřístupněn, Uměleckoprůmyslové muzeum sem umístilo expozici vývoje nábytku. Byla však méně zdařilá než ta, která již fungovala dávno předtím na Lemberku, i ta, jež přibližně ve stejné době vznikala na Hrubém Rohozci. Měla totiž příliš do očí bijících muzejních prvků (vitríny, podstavce, dokonce prý i židle přidělané na zdi).

V současné době má zámek dva prohlídkové okruhy. První zahrnuje sál předků a zbytky valdštejnské galerie, druhý měl připomenout zejména nejznámějšího obyvatele zámku Giacoma Casanovu, ale obsahuje i další zajímavé prostory. V letošním roce byly v několika místnostech obnoveny původní nástěnné a nástropní malby. Kromě toho je na předchozí objednávku možné prohlédnout si pavilón s Reinerovou freskou.

Tentokrát jsme navštívili pouze druhý prohlídkový okruh. Od naší předchozí návštěvy asi před deseti lety byl rozšířen a velmi vhodně doplněn. Průvodce vykládal velmi živě, zajímavě a se znalostí věci, což bohužel, většinou i na objektech ve správě NPÚ, nebývá zvykem.

Navštívit lze i tzv. knížecí zahradu a zámecký park (tam se jde okolo zámku). Náměstí před zámkem je opravené, ale bohužel zcela neživéˇ.

Naše hodnocení: yesyesyesyesyesyes

Pavilón s freskou

 

Zámek Klášterec nad Ohří

 

Poloha: Ústecký kraj; zámek leží poblíž historického centra města

Majitel: Město Klášterec nad Ohří                                                                  

Internetové stránky: http://zamek.klasterec.cz/web/cs-prohlidkoveOkruhy.php

Přístupné: běžně v návštěvních hodinách

Doba návštěvy: červenec 2015

 Zámek v Klášterci nad Ohří leží v rozsáhlém parku poblíž historického centra města. Z někdejší barokní stavby zbyla samostatně naproti zámku stojící salla terrena se sochami od Jana Brokoffa, samotný zámek má nyní podobu novogotickou. Nejdůležitějšími majiteli byli Thunové, jedna z jejich větví se podle Klášterce i nazývá. Panství získali po bitvě na Bílé hoře a zámek s velkostatkem jim patřil až do roku 1945.

Po 2. světové válce si zámek vyhlédl tehdejší ředitel Uměleckoprůmyslového muzea Emanuel Poche k vytvoření muzea vývoje českého porcelánu, které je v zámku umístěno dodnes. Expozice se dost povedla, nepůsobí v zámeckých interiérech nepřirozeně, jak tomu bývá u některých muzejních expozic na hradech či zámcích. Porcelán byl totiž vkomponován do interiérů zařízených v příslušném stylu, doplněných pouze o závěsné vitríny, které dojem neruší. Jen nejnovější, poválečné období, které zřejmě bylo doplněno později, je již koncipováno spíše muzejně, ve vitrínách, ale ani to příliš nevadí. Původně byla expozice uvedena expozicí čínského a japonského porcelánu, který časově předcházel evropskému. Ten byl umístěn ve dvou nejstarších, renesančních sálech v přízemí. V současné době se nachází  v prvním patře, návazně na vývoj porcelánu českého. Tato část expozice je udělána nově, což dokumentuje velká tabule na začátku, kde jsou uvedeni autoři, spolupracovníci apod. Umístění až za český porcelán je nelogické (i když jsme viděli průvodce, který touto částí začínal, avšak v naší prohlídce tomu tak nebylo).  I umístění muzejních prvků v podobě tabule a popisků působí rušivě. Podobě rušivě působí popisek u nejstaršího u nás dochovaného hrnečku v první místnosti prohlídky, k němuž není žádného důvodu, když je prohlídka vedena průvodcem. Dalšími rušivými prvky jsou popisky v některých vitrínách, které uvádějí, že určitá věc patřila některé židovské rodině, a různé osudy daného předmětu. Na to zřejmě navazuje několik vitrín v chodbě mezi koncem vývoje českého porcelánu a porcelánem asijským, kde jsou osudy sbírky jednoho z Židů. Bohužel se zde projevuje to, že zřejmě expozici nemá nikdo na starosti jako komplexní celek. Různí odborní pracovníci se tu nejspíše snaží uplatnit výsledky svého výzkumu a své instalační nápady, ale bez ohledu jak na celek, tak na původní, „zámecké“ prostředí, které dřívější expozice respektovala, a na to, že prohlídka je vedena průvodcem, takže popisky jsou nejen zbytečné, ale i velmi rušivé. Celek tedy působí roztříštěným dojmem jakýchsi poslepovaných částí. To je velká škoda, neboť vystavené exponáty jsou velmi zajímavé.

Druhý okruh je určen pro děti, ten jsme neabsolvovali. Třetí okruh se nazývá Atraktivity a už z výčtu je jasné, že se jedná o prohlídku dosti nesourodou: minerály a dolování, knihovna, věž, hrobka Thunů. Nesourodý opravdu je.

Průvodkyně na prvním okruhu byla sice slušná, ale výklad působil dojmem, že mu sama moc nerozumí. Postrádal nějakou „společnou nit“, zařazení do souvislostí a skládal se většinou jen z jakýchsi jednotlivostí či zajímavostí. Tím ještě podtrhl současný charakter expozice jako celku poslepovaného z nesourodých jednotlivin. Bohužel průvodkyně ani nepůsobila dojmem, že by ji obsah toho, co říká, příliš zajímal. Druhou průvodkyni nelze ani hodnotit, neboť téměř nic neříkala, nebyla schopna ani prohlídku řádně zorganizovat a působila dojmem, že ji tato práce vůbec nezajímá. Celkový dojem z tohoto zámku je tedy spíše špatný, i když expozice je zajímavá a zámek i jeho okolí udržované.

Výběr literatury a upomínkových předmětů je poměrně velký, spíše ale „atraktivní drek“. Jsou zde i populárně naučné a odborné publikace, ale ty je třeba v pokladně trochu hledat. Velmi dobrý je průvodce po zámku vydaný Uměleckoprůmyslovým muzeem (autor Jiří Fronek).

 Lze doporučit i procházku parkem a také procházku k lázním Evženie, které jsou velmi pěkně upravené.

Naše hodnocení: yesyesyes

 

 

Zámek Červený Hrádek

 

Poloha: Ústecký kraj, obec Jirkov u Chomutova

Majitel: Město Jirkov                                                                                                                       

Internetové stránky: http://www.zamek-cerveny-hradek.cz/

Přístupné: běžně, v návštěvních hodinách

Doba návštěvy: červenec 2015

Zámek Červený hrádek leží v Krušných horách, na kopci nad městem Jirkov u Chomutova. Původně zde stál hrad, současná podoba zámku je barokní. Zámek patří k nejvýznamnějším barokním stavbám u nás a kromě samotné architektury jsou zde významné sochy od Jana Brokoffa, který zde nějakou dobu pobýval, jak na zámku, tak ve městě. Majitelů se zde vystřídalo více, nejvýznamnější byli Rottenhamové a Buquoyové, kteří zámek nechali vystavět, a rod Hohenlohe-Langenburg. Tyto rody po sobě zámek dědily v ženské linii. Neslavně se zámek zapsal do historie tím, že v roce 1938 zde jeho tehdejší majitel Max Egon Hohenlohe-Langenburg umožnil schůzku lorda Runcimana, který měl posoudit poměry v Sudetech kvůli dalším mezinárodním krokům, s Konrádem Henleinem. Po 2. světové válce nebyl zámek určen ke zpřístupnění, střídaly se zde různé instituce, jenom od sedmdesátých let byla jako pobočka chomutovského muzea otevřena pracovna Maxe Egona Hohenlohe-Langenburga jako připomínka Mnichovské dohody a toho, co s ní souviselo. V roce 1996 získalo město Jirkov zámek do svého vlastnictví, za deset let jej opravilo a částečně zpřístupnilo. Je zde sídlo příspěvkové organizace města, která se stará o kulturu, hotel, restaurace apod. Prohlídkový okruh je tedy jen jednou z aktivit, které se na zámku odehrávají, a zjevně se dává dohromady dost těžko, jednak kvůli poničení interiérů (byla zde pobočka nemocnice, takže malby byly zabíleny), jednak kvůli nedostatku zařízení. Přesto jsou ale hlavní interiéry přístupné a částečně zařízené, z mobiliáře jsou asi nejzajímavější obrazy posledních generací majitelů. V kapli a sále je rovněž velmi pěkná štuková výzdoba a malby.

Zámek je velice dobře opravený a udržovaný. Průvodce byl velmi obeznámený s místní historií včetně souvislostí, i ostatní personál působil velice vstřícně. V recepci, kde se kupují vstupenky, je mimořádně  slušný výběr literatury k dějinám zámku, jeho majitelů apod.

Zámek je dosti špatně dostupný – stojí na kopci, ve městě je autobusové nádraží, nádraží železniční je velmi vzdálené a v podstatě z něj nelze dojít na zámek pěšky, městskou hromadnou dopravou lze jet nanejvýše na stanici Jirkov, Jiráskova, odkud je do zámku asi čtvrt km lesem, neznačeno, ale dá se trefit, do mírného kopce. Návštěvu lze proto doporučit pouze motoristům či zdatnějším turistům. V okolí je možné projít se lesem, kde jsou i různé stavby se zámkem související (bývalá hrobka majitelů, pavilónek).

Naše hodnocení: yesyesyesyesyesyes

Zámek Police

Poloha: kraj Vysočina, okres Třebíč, obec Police u Jemnice

Majitel: Obec Police

Internetové stránky: http://www.obec-police.cz/zamek-police/ds-11412

Přístupné: běžně v návštěvních hodinách (v době hlavních prázdnin)

Navštíveno: červenec 2015

Neznámý a nenápadný renesanční zámek mezi Jemnicí a Uherčicemi, "téměř" u rakouských hranic.

Nejstarší zmínka o zdejším sídle pochází dle dokladu z roku 1358. Na přestavbě tvrze do dnešní podoby zámku se podíleli v 16. století Tavíkovští z Tavíkovic a v 17. a 18. století rod Berchtoldů z Uherčic. Do dějin zámku se pak nesmazatelně vepsal také šlechtický rod Segurů (19. Století) a Wraždů z Kunvaldu. Zámek Police vyl v roce 1945 zkonfiskován a od roku 1996 je ve vlastnictví obceNejstarší zmínka o zdejším sídle pochází dle dokladu z roku 1358. Na přestavbě tvrze do dnešní podoby zámku se podíleli v 16. století Tavíkovští z Tavíkovic a v 17. a 18. století rod Berchtoldů z Uherčic. Do dějin zámku se pak nesmazatelně vepsal také šlechtický rod Segurů (19. Století) a Wraždů z Kunvaldu. Zámek Police byl v roce 1945 zkonfiskován a od roku 1996 je ve vlastnictví obce, která o objekt vzorně pečuje a provádí postupnou celkovou rekonstrukci. Na zámku je informační centrum, obřadní síň.

Prohlídka probíhá s průvodcem (naše slečna průvodkyně byla velmi příjemná a ochotná). Uvidíte zámecké pokoje, některé s částečně původním vybavením, zdobené štukové stropy a zámeckou kapli. Můžete vystoupit na zámeckou věž. Kouzelné je zámecké nádvoříčko, kde se dá posedět na lavičkách. V IC lze zakoupit suvenýry, pohledy či brožurku o zámku a také občerstvení.

Parkovat se dá před areálem zámku. Pro nemotorizované návštěvníky může být dosažení tohoto turistického cíle trošku problém. Na své si naopak přijdou cyklisté, kteří zde mohou uschovat - uzamknout kolo či půjčit nářadí na drobné opravy.

Opět se ukazuje, že objekty, které jsou v majetku města či obce mají velkou "životaschopnost" a pokud netrváme na mnohdy i přeplácaných interiérech či výstavách strašidel nebo rybiček, které jsou skoro tak příznačné pro mnoho zámků a hradů ve správě NPÚ, nadchne nás tato nenápadná a opomíjená krása.

Naše hodnocení: yesyesyesyesyesyes

Zámecké nádvoří

 Detail nádvoří

 Sál využívaný jako obřadní síň

 

 

Zámek Nelahozeves

Poloha: obec Nelahozeves, okres Mělník, kraj Středočeský

Majitel: rodina Lobkowicz

Internetové stránky: www.zameknelahozeves.cz

Přístupné: běžně v návštěvních hodinách

Navštíveno: červenec 2015

Zámek Nelahozeves byl vystaven na žádost bavorského šlechtice Floriána Griesbecka z Griesbachu (1504-1588), který byl osobním tajemníkem a blízkým rádcem císaře Ferdinanda I. Dle plánu královského architekta Bonifáce Wohlmuta tak po více než 60 letech vzniklo šlechtické sídlo ve stylu italského castella. Původně mělo jít o dvoupodlažní budovu se čtyřmi křídly propojenými na nárožích bastiony ve tvaru lichoběžníku.

Když v roce 1588 Florián zemřel, zámek zdědil jeho syn Blažej, a stavba zámku tak mohla pokračovat až do roku 1614. V roce 1623 se rodina dostala do finančních potíží, a tak byla Floriánova vnučka Veronika donucena zadlužené panství prodat Polyxeně z Lobkowicz (1566-1642).

Během třicetileté války (1618-1648) se zámek stal terčem mnohých útoků. Po válce Polyxenin syn, Václav Eusebius, 2. kníže z Lobkowicz (1609-1677), nejvyšší kancléř Českého království, nechal provést rozsáhlé rekonstrukce a začal zámek využívat pro správu rozlehlého panství. Přestože se jedná o krásnou budovu se všemi přednostmi šlechtického sídla, Nelahozeves jako hlavní rodinné sídlo nesloužila. Tím byl Lobkowiczký palác ve Vídni a později zámek v Roudnici nad Labem.

Na konci 19. století Vilemína  (1863-1945), dcera Mořice, 9. knížete z Lobkowicz (1831-1903), na zámku založila pensionát pro svobodné a ovdovělé šlechtičny, jednalo se o řád sester boží lásky. Vilemína byla posledním členem rodu Lobkowiczů, který na zámku v Nelahozevsi žil. Místem jejího posledního odpočinku se stal místní hřbitov.

V roce 1948 byl zámek konfiskován komunistickou vládou. V 70. a 80. letech byly jeho prostory využívány Středočeskou galerií, byly zde vystaveny některé z obrazů Lobkowiczkých sbírek a moderní socialistické umění.

V roce 1993 byl v rámci restitučních řízení zámek rodině Lobkowiczů navrácen a bezprostředně nato zde byla otevřena dočasná expozice. V letech 1997-2007 byla veřejnosti zpřístupněna stálá expozice “Umění šesti století” představující nejvýznamnější díla Lobkowiczkých sbírek. (zdroj: http://www.zameknelahozeves.cz/Historie-zamku-244.htm)

Prohlídka zámku zahrnuje 12 dobových místností - pohled do šlechtického interiéru rodiny Lobkowiczů, např. knihovnu, kuřácký salonek, ložnici kněžny, ložnici knížete, jídelnu či kapli. Expozice je doplněna obrazy a uměleckými předměty z Lobkowiczkých sbírek, která je jednou z nějvětších u nás.

Výklad pana průvodce byl pěkný, srozumitelný.

Pro dětské návštěvníky jsou připraveny také speciální dětské prohlídky, které jsou provázeny kreativními dílničkami nebo zábavnými hrami.

Pozor! Cesta autem od Mělníka není vůbec značená, značení začíná docela nelogicky až v předposlední vesnici před zámkem. Parkovaní je zdarma přímo u zámku.

Na zámku je restaurace, ta však zavírá jako zámek v 17. 00 hod. Těsně pod zámkem je další restaurace, ta má sice otevřeno, ale kdo by předpokládal, že se po poslední prohlídce, která končí před 17 hodinou, může ještě posilnit, bude zklamán. Restaurace nabízí jen nápoje apod., jídla již navečer nevaří.

Prodejní galerie na zámku nabízí mnoho nejrůznějších publikací a upomínkových předmětů. Na takový velký zámek bychom však očekávali např. i možnost zakoupení leporela (není vůbec) a malé brožurky o zámku (je vyprodaná).

Naše  hodnocení: yesyesyes

Vnější sgrafitová výzdoba

Zámecké nádvoří

Vstup do zámecké restaurace

Detail nádvoří

 

 

Zámek Kopidlno

 

Poloha: Královehradecký kraj, město Kopidlno

Majitel: stát - Střední zahradnická škola Kopidlno

Internetové stránky: http://www.zahradnicka-skola-kopidlno.cz/

Přístupno: jen několik dní v roce, např.  výstavy

Navštíveno: říjen 2014

Ves s tvrzí se poprvé připomíná v roce 1322. V roce 1451 byla ves povýšena na městečko a znak města získala roku 1523.
Původním majitelem vodní tvrze byl Petr Kopidlanský. Roku 1508 byla tvrz vypálena Pražany za činy pana Jiříka Kopidlanského z Kopidlna. Na počátku 16. století koupil městečko Václav Haugvic z Biskupic. Ten přebudoval tvrz na renesanční zámek. V roce 1564 byla přehrazena bažina a vytvořen zdejší rybník o rozloze 12 ha. Roku 1616 získal Kopidlno Jan Rudolf Trčka, který zámek dostavěl. V roce 1624 se stal jeho majitelem Albrecht z Valdštejna.
Roku 1638 přechází kopidlenské panství do rukou Šliků, kteří se nejvíce zasloužili o jeho dnešní podobu. Jindřich Šlik zahájil přestavbu zámku, kterou dokončil jeho syn František Arnošt Šlik. Vznikla trojkřídlá dvoupatrová raněbarokní budova uzavírající nádvoří.
Velký stavební zásah do vývoje kopidlenského zámku byl proveden za Ervína Šlika roku 1875. Budova byla upravena pseudorenesančně, vybudovalo se i nové východní křídlo zámku.
Kolem zámku je anglický park o rozloze 7,68 ha. O jeho původním stylu se nedochovalo mnoho dokladů. Přední partie kolem zámku byly provedeny v pravidelné úpravě a zadní části přecházely v listnatý les, který sloužil jako bažantnice. Významná přestavba parku byla provedena v roce 1893. Plány pro rekonstrukci vypracoval František Thomayer. Významnou stavbou v parku se stala zimní zahrada, postavená dle vzoru Schönbrunského palmového skleníku. Dále byla postavena fíkovna a oranžérie. V parku byly ponechány některé vzrostlé stromy, hlavně duby, jilmy a babyky. Bylo vysázeno i mnoho stromů nových.
Po smrti Ervína Šlika se stal majitelem jeho příbuzný Jan Weissenwolf a později jeho sestra Jindřiška, provdaná Thurn - Taxis. Ta zde žila do roku 1945, kdy zámek převzal stát.
Zahradnická škola našla domov v tomto krásném prostředí v dubnu roku 1948, kdy sem přesídlila z Chrudimi. Tehdy došlo k uvolnění prostor zámku, u kterého bylo i vhodné zázemí pro zahradnický obor, zámecký park, skleníkové hospodářství a pozemky. Bylo rozhodnuto o přemístění samostatné zahradnické školy v Chrudimi, jedné z nejstarších zahradnických škol v českých zemích, do Kopidlna.

Pěkně opravený a udržovaný zámek včetně zámeckého parku s rekonstruovaným palmovým skleníkem je využíván zahradnickou školou a veřejnosti  jsou jeho květinově vyzdobené interiéry zpřístupněny v rámci výstav, např. Kopidlenský kvítek začátkem měsíce října. Prohlédnout si můžete interiéry zámku, kde se v některých místnostech dochovala původní výzdoba, zámecký park a palmový skleník. Připraveno je bohaté občerstvení a prodej květin, rostlin apod.

Naše hodnocení: yesyesyesyesyesyes

Zámecké nádvoří

Zahradní průčelí

Palmový skleník

Zachované historické prvky v interiéru zámku




 

Zámek Nižbor

Poloha: Středočeský kraj, okres Beroun, město Nižbor

Majitel: ?

Internetové stránky: http://www.nizbor.com/

Přístupno: pravidelně v návštěvních hodinách

Navštíveno: srpen 2014

Hrad Nižbor se nad Berounkou tyčí již od druhé poloviny třináctého století. Založil ho pravděpodobně Přemysl Otakar II. (první zmínka o něm se objevuje v roce 1265), ale není vyloučeno, že to byl již jeho otec, náruživý lovec Václav I. Jeho původní jméno bylo Miesenburg, česky “Hrad nad Mží”. Řeka je dnes známá jako Berounka a hrad jako Nižbor, což je zkomolenina původního názvu. Hrad sloužil jako lovecké sídlo českých panovníků a pravděpodobně byl i správním střediskem kraje před založením Karlštejna. Vzhledem ke své pozici na skále nad řekou a mohutnému opevnění byl velmi dobře chráněn. Přesto ho v roce 1425 dobyla husitská vojska.

Po roce 1601 byl hrad prodán z přímého majetku panovníka a noví majitelé (z rodu Šanovců) jej renesančně přestavěli. Hrad, nyní vlastně již zámek, znovu změnil majitele během pronásledování mnoha českých pánů po bitvě na Bílé Hoře a nakonec jej získal i s přilehlým panstvím rod Valdštejnů. Ve čtvrtině 18. století došlo k poslední přestavbě, tentokrát barokní, a v této podobě známe zámek dodnes. Jeho majiteli se posléze stal rod Fürstenbergů. Západně od zámku najdete jejich rodovou hrobku a památník Karla Egona Fürstenberga.

Za socialistické éry zámek značně zpustl a v devadesátých letech byl zachraňován ve velmi zdevastovaném stavu. V současné době je postupně rekonstruován.

V zámku je umístěna speciální expozice, která se věnuje Keltům, nahlédnout můžete do několika salónků a uvidíte sál, který se využívá mimo jiné ke svatebním obřadům.  Prohlédnete si také velmi zajímavé fotografie, které mapují stav zámku před rekonstrukcí a jeho postupnou opravu. V zámku se dále nachází informační centrum keltské kultury.

Prohlídku absolvujete sami, pokud chcete vědět více než je na popiscích, můžete využít dotykové a multimediální obrazovky a proklikat se nejrůznějšími informacemi.

Parkovat se dá před areálem zámku bez poplatku. Zámek je dobře dostupný autobusem i vlakem z Berouna.

Naše hodnocení: yesyesyesyesyesyes

Zámek Dolní Krupá

Poloha: kraj Vysočina, okres Havlíčkův Brod, obec Dolní Krupá

Majitel: obec Dolní Krupá

Internetové stránky: http://dolnikrupa.cz/muzeum/, http://dolnikrupa.cz/muzeum-2/

Přístupné: pravidelně v návštěvní době (pozor jen neděle)

Navštíveno: srpen 2014

Na místě zámku stávala původně tvrz, jejíž rok založení není znám. V roce 1502 se po ní píše Jindřich Špetle z Prudic, jenž do té doby sídlil na Ronovci. V letech 1510-1580 byla Krupá v držení Haugviců z Biskupic. Z roku 1533 pochází přímá zmínka o tvrzi. Roku 1580 připojili Trčkové z Lípy statek k panství Světlá, jehož součástí byla do roku 1636. Po Bílé hoře došlo ke konfiskaci majetku Jana Rudolfa Trčky z Lípy a při této příležitosti není tvrz zmiňována.

Roku 1651 Krupou zakoupil Jan Mencl z Bernfelsu, který nechal tvrz opravit ve stylu raně barokního zámku. Roku 1664 panství získal Jan Jeroným z Löwenfelsu, který nechal u zámku obnovit kostel. Jeho dcera pak přenesla Krupou do vlastnictví Schönowtzů z Ungarswertu, kteří ji vlastnili do roku 1830. O bohatou výzdobu zdejšího kostela se pak postaral baron Tadeáš Schonowitz. Z doby jeho působení pravděpodobně pochází i freska v zámecké hale, znázorňující výjevy ze života Panny Marie. V následujícím období se majitelé často střídali a roku 1945 přešel zámek do družstva lihovarníků, od něhož jej roku 1948 získala obec.

Poslední přestavbou prošel ve 2. polovině 20. století, kdy byl přizpůsoben ke kulturním účelům (nachází se zde sál, kuchyně, hospoda). Funguje v němž též vlastivědné muzeum, vystavující zejména archeologické nálezy ze zříceniny hradu Ronovec.

Malé muzeum se nachází v prvním patře, ve dvou menších sálech. Jsou zde vystaveny předměty, které souvisí s hradem Ronovec a s historií obce. Ve vstupním vestibulu v prvním patře před vstupem do muzea je možné si prohlédnout ohromnou nástropní fresku. Prohlížet si budete sami, pokud byste však chtěli nějaké informace, budou se vám bohatě věnovat členové muzejního spolku, kteří muzeum spravují.

Zaparkovat lze přímo před zámkem. Muzeum není nikde značeno, ale od hlavního tahu dojet do Dolní Krupé není žádný velký problém. Zámek je ve středu obce a nelze minout. Pro nemotorizované návštěvníky bude dostupnost zámku asi obtížnější.

Fandíme místním muzejníkům i tomu, že i malé a nenápadné zámečky mohou nabídnout něco zajímavého, byť zde nenalezneme  honosné interiéry typu Hluboká nebo Sychrov.

Naše hodnocení: yesyesyesyesyesyes

Zadní průčelí (ne tolik atraktivní)

Boční průčelí

Vestibul v prvním patře s freskou

Jedna z místností muzea

 

Zámek Liberec

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Liberec_(z%C3%A1mek)

Poloha: město Liberec, Liberecký kraj

Majitel: Ústí Development

Přístupný: běžně nepřístupný veřejnosti

První písemné zmínky o Liberci pocházejí z roku 1352. Roku 1538 byl Jáchymem II. z Bibrštejna založen panský dvůr, který v roce 1558 kupuje Bedřich z Redernu.

V letech 1582-1587 byl postaven renesanční zámek Kryštofem z Redernu a v letech 1604-1606 byla za Kateřiny z Redernu (mimořádné s diplomatickým a obchodním talentem) vystavěna zámecká kaple. V roce 1609 bylo přistavěno boční, tzv. Nostické křídlo. V roce 1615 zachvátil město i zámek ničivý požár, ale již v roce 1616 Kateřina z Redernu zámek opravuje.

V roce 1621 byl majetek a panství Kryštofu II. z Redernu zkonfiskován a stává se majitelem panství se stává Albrecht z Vadštejna.

V roce 1634 získávájí panství Gallasové a v roce 1768 je českou královnou Marií Terezií potvrzeno dědictví rodu Clam-Gallasů.

V letech 1773-1776 byla přistavěna za Kristiána Filipa Clam-Gallase novostavba tzv. Zahradního zámku. Ten později provedl i stavební úpravy původních renesančních budov.

V roce 1850 byl renesanční zámek upraven pro potřeby okresního soudu a v letech 1852-1854 proběhla romantická přestavba klasicistního zámku.

Po roce 1918 po první pozemkové reformě byl zámek zestátněn Clam-Gallasům a stal se majetkem československého státu. Nový zámek od roku 1927 sloužil jako ubytovna zámecké správy.
Po pozemkové reformě v roce 1933 přešel zámek do vlastnictví státu a stává se sídlem ředitelství Státních lesů a statků. V roce 1935 byla zabrána část zámeckého parku, kde byla vystavěna česká škola. Za druhé světové války zde sídlilo posádkové velitelství a Německá pracovní služba. Po roce 1945 zde sídlilo ředitelství státních lesů. V padesátých letech převzala redernské křídlo Vysoká škola strojní

V roce 1963 se zámek (Nosticovské křídlo a Nový zámek) stal vzorkovnou národního podniku Skloexport, který v letech 1986-1990 zámek zrekonstruoval. V roce 1986 získal  Skloexport také křídlo redernské. Podnik plánoval v zámku zřídit stálou expozici skla, z tohoto důvodu byla provedena nákladná rekonstrukce celého areálu a objekty byly upraveny jako reprezentativní prostory pro potřeby Skloexportu. Rekonstrukce skončila v roce 1990. Po krachu Skloexportu byl zámek nabízen v konkurzu za cca 60 milionů. Město šance zámek ( památka č.1 s čp. 1) koupit ho nevyužilo a tak ho koupil holandský spekulant s nemovitostmi. Dnes s s ním neví rady a chce a něj cca 150 milionů. Cenná sbírka a vzorkovna skla , která by byla magnetem Liberce, byla zašantročena neznámo kam (http://liberec.idnes.cz/opusteny-liberecky-zamek-den-otevrenych-dveri-fq9-/liberec-zpravy.aspx?c=A141003_113338_liberec-zpravy_tm).

V devadesátých letech 20. stol. byl zámek krátce zpřístupněn veřejnosti a bylo tak možno shlédnout mimořádnou kolekci vzorkovny, která se však již v zámku nenalézá a zámeckou kapli.

Současný vlastník nemá zřejmě se zámkem zcela vyjasněné plány a tak výstavní objekt v centru města Liberce pomalu začíná chátrat.

Naše hodnocení: yes

Zámecká kaple, 2014

 

Salonek, 2014

Salonek, 2014

Zámek Děčín

 

Poloha: Ústecký kraj, město Děčín

Majitel: Město Děčín                                                                                                                       

Internetové stránky: http://www.zamekdecin.cz

Doba návštěvy: vícekrát, naposledy červenec 2017

Přístupný: běžně přístupný veřejnosti v návštěvních hodinách

 

Zámek v Děčíně je rozhlehlý komplex budov na skále nad Labem. Už v raném středověku zde existovalo knížecí hradiště, později hrad a zámek, takže zde najdeme stopy mnoha různých slohů, nejvíce asi baroka. Posledními soukromými majiteli byli Thunové, kteří ho za první republiky prodali státu a ten jej využil jako kasárny. Takto se zámek využíval až do počátku devadesátých let 20. století, avšak od roku 1968 zde byla armáda sovětská, která na zámku nadělala nemalé škody, takže po jejím odchodu mnozí ani nevěřili, že by se objekt dal zachránit. Ujalo se ho však město a podařilo se mu zámek krásně obnovit. Práce stále pokračují, ale většina budov je již rekonstruovaná.  Letos byla dokončena rekonstrukce dalšího křídla, a proto rozšířen počet expozic.

V současné době můžeme tedy navštívit v hlavní budově dva prohlídkové okruhy zpřístupněné jako interiérové expozice.  Původní expozice byla různě propojena s novými pokoji, takže ten, kdo byl na prohlídce v minulých letech a chce vidět to nové, musí jít na oba prohlídkové okruhy. Místnosti dřívější expozice jsou zařízeny převážně nábytkem zapůjčeným Národním památkovým ústavem, avšak doplněny portréty Thunů, které při prodeji zámku za prvním republiky získalo děčínské muzeum a nyní je sem zapůjčuje. V prvním patře zhlédneme sál, který dnes slouží hlavně různým společenským akcím, a sousední salónek s unikátně dochovanými nástěnnými malbami a vstupem do věžového kabinetu, odkud je krásný výhled „do tří světových stan“.  Dalších několik prostor více využívá původního zařízení, především zase hlavně obrazů. Nově otevřené prostory jsou zařízeny poněkud méně, nábytek je dle slov průvodkyně zapůjčen od soukromých majitelů, ale stejně jako zbytek zámku jsou i tyto místnosti velmi citlivě zrekonstruované.

V hlavní budově je navíc k vidění expozice děčínského muzea, která má tři části. V první jsou umístěna díla (především sochy) gotické doby z Děčínska, v druhé původní děčínská zbrojnice, rovněž získaná muzeem za první republiky v době prodeje zámku.  K tomu si lze v přízemí prohlédnout  klasickou muzejní expozici, která na panelech představuje dějiny Děčína. Tu lze doporučit zejména obyvatelům z okolí, anebo hlubším zájemcům o zdejší historii.

Kromě toho je jako zvláštní prohlídkové okruhy možno si prohlídnout rozlehlou konírnu, v současné době s expozicí kočárů, a Růžovou zahradu se salla terrenouí. Zvláštní prohlídkový okruh ukazuje „barokní perly zámku“ včetně Růžové zahrady a jeho součástí je také prohlídka kostela, do nějž se dostaneme dlouhou spojovací chodbou.  Opraveny jsou také jižní zahrady, kde si lze po prohlídkách či mezi nimi odpočinout a podívat se na zde chované pávy.  V současné době teda zámek nabízí 4 prohlídkové okruhy - 2 se zámeckou instalací, dále konírnu a zbrojnici (ta je po správou děšínské´ho muzea, které zde má také pobočku). Jako novinka je zde nyní otevřena zcela nová expozice "Hodinárium", které se nalézá v půdních prostorách zámku.

Na zámku se připomínají nejen samotní majitelé – Thunové. Pobývala zde řada osobností z kultury, z nichž se zvlášť zdůrazňuje Fryderyk Chopin. Ten zde složil valčík nazývaný Děčínský, který je zde nevtíravě pouštěn při vstupu do jedné z místností. Manželka jednoho z posledních děčínských Thunů Marie byla sestrou Žofie Chotkové, manželky rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Oba sem jezdili na lovy a po jejich zavraždění v Sarajevu v roce1914 se stala Marie Thunová s manželem poručníky jejich dětí. Nejstarší z nich byla Žofie, která se v Děčíně dokonce vdávala. Fotografie z této svatby jsou k vidění ve spojovací chodbě mezi Růžovou zahradou a kostelem.

Zámek je zapojen do tzv. prohlídek s tajemnou postavou, při nichž návštěvníky různých památek provádí některá z „historických“ postav či postav z místních pověstí. Nejsm  přívrženci této formy prezentace památek,  i když samozřejmě určité části návštěvníků jistě vyhovuje, takže jsme ji neabsolvovali. Za zajímavou nabídku považujeme dětské prohlídky, avšak ty jsme rovněž neabsolvovali, takže o jejich formě ani úrovni se zde nemůžeme zmínit.

                Jak se zámek postupně opravuje, přibývá také možností jeho prohlídek. Pokud chceme absolvovat všechny, nebo větší část okruhů, je třeba si na to rezervovat celý den. Vhodnější však asi je, pokud nebydlíme příliš daleko, se sem vrátit po několik následujících sezón a prohlédnout si vše postupně. Je také zajímavé prohlédnout si alespoň nejbližší okolí. K tomu se dobře hodí malý, nenápadný průvodce (A 6, ale silný) od Hany Slavíčkové, který sice vyšel už před více lety, ale je přímo nabit velmi zajímavými informacemi o místních památkách a doplněn plánkem s popisem  a historií i drobnějších památek. Prodává se v pokladně zámku, kde je celá řada dalších, velmi zajímavých brožur a knížek o zdejší historii, na velmi slušné odborné úrovni, avšak čtivých (např. již před několika lety brožura se starými fotografiemi exteriérů i interiérů zámku ze začátku 20. století, nebo naopak zcela nedávno vydaná knížka o dějinách zámku v době, kdy jej obývala armáda).

                Byli jsme zde již několikrát a vždy jsme byli spokojeni jak s celkovým vzhledem zámku, tak s přístupem personálu. Výklad by snad mohl být v některých případech trochu systematičtější, ale to souvisí s uspořádáním místností a exponátů. Např. obrazy Thunů nejsou v prohlídkové trase umístěny chronologicky, takže se trochu „skáče“ ze století do století. Ale doufáme, že až budou expozice alespoň relativně definitivní, dojde i na jiné uspořádání zařízení a lepší promyšlení výkladů. Nicméně si lze cenit toho, že snad všichni průvodci, na které jsme zde kdy narazili, byli přinejmenším průměrní, většinou však výborní, a to jak ve způsobu podání výkladu, tak i v jeho obsahu. V každém případě je na nich znát, že se o zdejší zámek a jeho historii zajímají a nemají zde jen mimochodem brigádu.

                Na zámku je také velmi dobrá kavárna, kde je možno dostat i jídlo (alespoň letos, kdy jsme ji navštívili poprvé).  Funguje zde také restaurace.

                Pokud pojedete vlakem, je nejlépe vystoupit na stanici Děčín-východ, z hlavního nádraží je to dost daleko.

léto 2014

Naše hodnocení: yesyesyesyesyesyes

Vstup do zámku z prvního nádvoří

Původní hradní příkop

Zámecké nádvoří

Bývalá letní jídelna se vstupem do tzv. Věžového kabinetu s výhledem do tří světových stran

Chodba v přízemí zámku na fotografii kolem roku 1904

Chodby dnes

Růžová zahrada se sallou terrenou

Výzdoba sally terreny

Tzv Dlouhá jízda - přístup do zámku

Dlouhá jízda

 

Zámek Kněžice

Poloha: kraj Vysočina, okres Třebíč, obec Kněžice

Vlastník: obec (www.knezice.com)

Doba návštěvy: srpen 2014

Přístupný: běžně přístupno v návštěvních hodinách knihovny

Zámeček Kněžice je jednopatrová dvoutraktová budova se třemi věžemi.

16. století zde nechali Brtničtí z Valdštejna vystavět renesanční zámeček. Valdštejnům patřil zámeček až do Bílé hory, poté jej získali Collaltové. V 18. století prošel barokní přestavbou, při které byly přistavěny obě boční věže. Na začátku 19. století prošel klasicistní přestavbou.

V roce 1945 byl Collaltům  zámek zkonfiskován a do správy jej získalo zemědělské družstvo. To se však o něj nestaralo a zámek chátral. V roce 2000 jej zakoupila obec a do října 2003 procházel kompletní rekonstrukcí. Dnes je zde sídlo obecního úřadu, knihovna a maličké muzeum, které je součástí místní knihovny a je přístupno v její otevírací době. V prvním patře lze nahlédnout do salonku, který je využíván pro různé obecní a kulturní účely. Paní knihovnice je velmi ochotná a milá a my rádi k návštěvě doporučujeme.

Naše hodnocení: yesyesyesyesyesyes

Místnost muzea

Zámecké schodiště

Salonek

 

TOPlist